A jak je to doopravdy?
Otevřené „zavřené oči“
Otevřené "zavřené oči" má ing. Miroslav Michálek, když se „rozhlíží“ po světě. Vidí toho hodně. Mohlo by se zdát, že u nevidomého takové slovo není patřičné – a není to pravda. Jednak k „vidění“ v přeneseném slova smyslu mohou posloužit i další smysly. A navíc „nevidět“ může znamenat také „mít zavřené oči před realitou.“ To u ing. Miroslava Michálka rozhodně neplatí.
Okamžik. Dnes mezi nevidomými známý pojem – občanské sdružení s mnoha službami. Nakladatelství, dobrovolnické centrum, poradna, organizátor zajímavých akcí pro poučení, ale i pro pobavení. Prostě v Okamžiku se zajímají o lidi, nápady a dobré věci. A jak si dali už v začátku do vínku, vždycky chtěli být a jsou „sdružením pro podporu nejen nevidomých“. Zakládalo jej pět členů. Iniciátorem a hlavní postavou po celých sedm let byl právě ing. Miroslav Michálek (53 let).
„Ano. Já, moje žena, dále Jiřina Holeňová, nevidomá překladatelka, a pak dva lidé, kteří tady větší vliv už nemají. Jsem na to hrdý, že teď je tady dosti velký tým mladých lidí, které práce baví a mohou se seberealizovat. A hlavně že pomáháme mnoha lidem.“
„Ne… Byl jsem pouze šeroslepý – to je zhoršené vidění, když jste v místě, kde je málo světla, ostrost vidění je slabší. Radikální zhoršení nastalo v osmé a deváté třídě. Pak se nemoc zpomalila, ještě po vysoké škole jsem mohl více než deset let dělat ekonoma, než jsem skončil jako domácí dělník.“
„Asi ve svých patnácti. Dozvěděl jsem se to vlastně nedopatřením. Rodina od lékaře věděla už dříve, že mé onemocnění povede ke slepotě, ale mně to řekl až můj starší bratr, který neměl takové rozpaky jako rodiče. To ovšem byl důsledek toho, že moji rodiče neměli žádnou „profesionální podporu“, jak postupovat, co dělat s handicapovaným dítětem, jak mu pomoci, aby se s tím handicapem naučilo žít.“
„Určitě by se jim tady lidé z poradny kvalifikovaně věnovali, ale také by je orientovali na speciální pedagogické centrum v příslušné oblasti. Naše poradna pro otázky samostatného života lidí se zrakovým postižením se snaží být i pro ty, kteří využívají i další poradenské služby třeba v oblasti školství. U nás mohou najít další zdroj informací založený zejména na osobních zkušenostech. Prostě tady nevidomý může říci nevidomému, jak na to.“
Báseň o světle
Po světelný celý rok
světlo letí krok sun krok
zatímco já celý den
ležím když jsem osvícen.
Večer nebo v době jitřní
svítí ve mně světlo vnitřní
svítí na mne světlo vnější
to je moje všechno zdejší.
Napsal jste jedenáct knih. Nedávno se konal křest dvou zatím posledních, Zavřené oči a O ničem a o všem. Zcela v jejich duchu milého rozprávění vaše kolegyně Petra Chmelařová vedla rozhovor s vámi. Použila k tomu Dotazník francouzského spisovatele Marcela Prousta. Jsou to stručné otázky, ale také jsou prakticky „o všem“. I vy si libujete ve stručnosti, alespoň jak soudím podle poslední sbírky básní. Vrátíme se k tomu večeru a k těm stručným otázkám?
„Proč ne?“
„Když se probudím vedle své ženy.“
„V Egyptě. Tam jsem nikdy nebyl. Vždycky mě přitahovalo tajemství starověku, pyramidy, sfinga. Ale také mě napadají obdobná místa v Americe. Prostě mě zajímají staré kultury a jejich tajemství.“
„Ano. Na to se lidi ptají. Já to mám tak, že když jsem tam s člověkem, který to spontánně dokáže popsat a je se mnou stejně naladěn, tak na mně své emoce přenáší. Emoce jsou „nakažlivé“. Vybavuji si, jak jsme byli se ženou ve Španělsku vysoko na útesu nad mořem, žena mi vše s nadšením líčila, cítil jsem vítr, osahal si kameny, rostliny… Byl to velký zážitek. Věřím i na věci, jako je genius loci, že na člověka skutečně působí. Ovšem nedovedu si představit, že takto to působí i v nekonečných frontách turistů. To asi ne. Často jdeme se ženou do parku, když tam nikdo není, osahám si stromy, slyším ptáky, vnímám vzduch, stačí, že jsem v jakémsi mikrokosmu – a ta atmosféra tam je.“
„Na hudbu. V mládí jsem býval rockový fanoušek, mám přes tisíc cédéček, ale už jsem přesedlal na klasiku. Hudba je pro mne životní potřeba. „Nekonzumuji“ ji při nějaké činnosti, ale vstřebávám ji tak, že si udělám čas jen na ni. Také mi to pomáhá odreagovat se a zvládat to obrovské množství práce. Myslím, že v té rockové a džezové hudbě jsem býval téměř chodící encyklopedie. V klasické hudbě, kterou poslouchám asi dva roky, zatím ne.“
„Kdybych ohluchl.“
„Rozhovor s vnukem.“
„Přílišné odpovědnosti.“
„Něhy.“
„Charakteru.“
„Když se člověk bere, jaký je. V přátelství se „nekádruje“, v přátelství se přijímají i chyby.“
„Slovní výplně. Například „ééééé“.“
„Tak z téhle knihy mám radost asi největší. „O ničem a o všem“. Když mi editor Roman Polák tento název navrhl, přišlo mi, že je to geniální název. Je jím vlastně vystiženo poslání mých básniček. Můžete vnímat třeba jenom tu hříčku, ale často tam je také myšlenka. Záleží na každém, jestli si ji uvědomí nebo ne.“
Vnuknutí
Já mám doma vnuka,
na čelo si ťuká,
přemýšlet mě vnuk nutí,
kéž by přišlo vnuknutí.
Jelita a jitrnice
Je-li to jelito
je mi to je líto
nejím to jelito.
Je-li to jitrnice,
dám si do nosu.
Zamyšlený sněhulák
Koukněte se na sněhuláka
nepře se a nehuláká
oděn prostě v rouše bílém
zabývá se tichým dílem
otázku svou řeší starou
bude vodou nebo párou
až do světa rozběhne se
vsákne se anebo vznese?
14. 08. 2007, Martin Králíček
Článek byl otištěn v novinách Můžeš, které vydává konto Bariéry, v srpnu 2007
Zpět
Zpět na hlavní stránku