Původní verze rozhovoru o partnerských vztazích pro Magazín MF Dnes

Na otázky Daniely Salačové odpovídá Miroslav Michálek (nevidomý) předseda a výkonný ředitel občanského sdružení Okamžik.

Motto nebo úvod: Nechtěl bych jakkoliv přispívat k tomu, aby nás ostatní lidé vnímali jako něco kuriózního, ale naopak chci pomoci těm, kteří k tomu mají sklony, aby si uvědomili, že jsme lidé jako oni. Musíme-li žít beze zraku a to nám komplikuje v různé míře život, od čehož nám ostatní mohou přiměřeně pomoci a také nám to mohou komplikovat. Proto přispívám do tohoto článku.

---

Pořádá Vaše sdružení nějaké akce, kde se nevidomí mohou seznámit? Např. kulturní akce, pobyty atd.

Okamžik pořádá besedy, dílny a jiné programy, a organizuje pomoc dobrovolníků nevidomým a ledacos dalšího, při čem se nevidomí lidé mohou seznámit tak, jako se seznamují všichni lidé.
Pokud máte na mysli nějaké speciální seznamovací akce, tak do toho bychom nešli, my chceme pomáhat začleňování nevidomých, ne jejich segregaci v nějaké uzavřené skupině a tedy jejich vyčleňování.

Existuje nějaká seznamka pro nevidomé? Pokud ne, není to dle Vás škoda?

Speciální seznamka asi žádná neexistuje a škoda to podle mne taky není. Nevidomých lidí je poměrně málo, dost se mezi sebou znají a to pro seznamku asi není žádoucí. Kromě toho pro prosperující seznamovací agenturu by bylo zapotřebí mnohem víc nevidomých, a tolik nás naštěstí není:-). V časopise pro zrakově postižené Zora se občas objeví seznamovací inzerát.

Obracejí se na Vaše sdružení nevidomí s tím, že hledají partnera?

Přímo ne, možná některý klient nebo taky dobrovolník může mít takovýto motiv, ale skryté a nevědomé pohnutky nezkoumáme a možná je leckdy nezná ani sám klient či dobrovolník.

Existují nějaká místa, kavárny, kluby atd., kam mohou chodit nevidomí na rande?

No rozhlédněte se po Praze, je jich víc než dost… Nevidomí lidé jsou jako všichni ostatní – někteří nemají chuť někam chodit, jiní chtějí do normálních hospod, čajoven a kamkoliv jinam, kam chodí všichni ostatní. A ještě jiní se chtějí scházet mezi sebou a scházejí se buď v organizaci nevidomých, v turistických oddílech, na akcích neziskovek jako jsme my, v Diakonii a jinde.

Těžká je otázka nalezení určité rovnováhy mezi tím, co potřebujeme odlišně a kvůli čemu je možná dobré scházet se mezi sebou a co naopak potřebujeme společně a v čem si dát pozor na oddělování a vyčleňování ze života společnosti.

Dám příklad: jakmile by byly nějaké speciální kavárny pro nevidomé, možná by se našel někdo, kdo by chtěl, aby nevidomí chodili jen tam a ne do běžných zařízení.

Jaké panují vůči nevidomým předsudky, a změnilo se to v poslední době? A mýty?

Zkuste udělat průzkum, kolik mladých čtenářů by se pustilo do vztahu s nevidomým člověkem a jak by čtenáři ve věku rodičů reagovali na to, kdyby si jejich jediný syn či dcera přivedli domů nevidomého partnera. A budete mít představu o předsudcích.

Zavádějících mýtů není málo, proto jsme vydali např. „Opravník omylů o nevidomých“ a proto se zaměřujeme ve sdružení Okamžik na osvětu, např. webovými stránkami nevidomimezinami.cz. Ale situace se určitě za posledních dvacet let zlepšila – obrazně řečeno: z cesty kilometr dlouhé máme už za sebou možná nějakou tu stovku metrů.

Je pravidlem, že si nevidomí hledají také nevidomého partnera, nebo na tom nezáleží?

Jsme lidé a ne roboti jednající podle předem stanovených pravidel, někdo si možná dělá nějaké představy o vidícím či nevidícím partnerovi a život je pak naplní nebo taky vůbec ne, jako u jiných představ kohokoliv jiného.

V čem vidíte výhody a nevýhody nevidomého páru a polovičně nevidomého?

Většinou se uvádí, že v případě obou nevidomých partnerů si lépe vycházejí vstříc v tom, co zvláštního nevidomí lidé potřebují, třeba uspořádání věcí apod. Pár vidící – nevidomý má zase jinou výhodu, má k dispozici alespoň jedny oči. Třeba při dohledu nad dětmi, nákupu oblečení a spoustě dalších věcí. Ale o kvalitní vztah je vždy nutno pečovat, a to platí pro všechny případy bez ohledu na vidění a nevidění. Například výhoda páru s vidícím partnerem se může změnit na nevýhodu pro trvání vztahu, pokud je pomoc vidícího nadužívána. Proto organizujeme pomoc dobrovolníků, kterou využívá i řada lidí s vidícím partnerem. A někdy se může stát, že vidící potřebuje mít svou „oběť pro pomáhání“ a takový vztah taky není žádoucí, ale to se nedá vmášknout do několika vět tohoto článku, Scot Peck na to potřeboval celou knihu.

Mají obecně problémy nevidomí se seznamováním a navazováním vztahů?

Obecně nebo-li statisticky je to zcela jasné, vidící vidí nespočet potenciálních partnerů a může si „vybírat“, nevidomí takovou možnost v podstatě nemá. Ale někdo se může seznamovat stokrát a vztah nenaváže a někdo jen jednou a vytvoří trvalý vztah, to je různé. Co platí statisticky, neplatí pro každého jedince, zatímco jeden nevidomý může toto sociální znevýhodnění intenzivně prožívat, jiný ho nemusí vnímat a prožívat vůbec a může prožít řadu partnerských vztahů nebo třeba ten jeden pro něj potřebný. Každý nevidomý člověk je orginál člověka a má to jinak.
Žijeme ve vizuálním světě a nevidět znamená ztratit nesmírně mnoho možností k seznámení. A přesto mnozí vidící nikdy nenaváží trvalý partnerský vztah. Na druhou stranu se lidé seznamují třeba přes chat. Jedna nevidomá žena mi asi trochu s úsměvem vyprávěla, že jí její vidící kamarádka závidí vodícího psa, že to je ideální prostředník k seznamování s muži.

Vytváření kvalitních vztahů je velký problém, o svádění a erotice je záplava knih, seriozní knihu o lásce téměř nenajdete. Takže nevidomý člověk je postaven před tento problém jako kdokoliv jiný, ale navíc nevidí při hledání partnera, nemůže využívat zrakový kontakt jako ostatní, nemůže fungovat pomocí neverbální komunikace, je v lecčems závislý na cizí pomoci. Ať si to čtenáři představí, jak by v takové situaci řešili vztahové otázky.

Jakou roli pro partnerský vztah nevidomých hraje vzhled? Zajímá to vůbec nevidomé?

Některé velmi, nechají si partnerku (partnera) popsat a jsou na ni (něj) pyšní, jiným je to jedno.

Liší se to u nevidomých, kteří ztratili zrak v průběhu života?

To opravdu nevím.

Zajímá obecně nevidomé vzhled jak jejich, tak jejich partnera, nebo je to pro ně nepodstatné?

Opět jsme každý jiný, někteří nevidomí na svůj vzhled až příliš nedbají, neuvědomují si sílu vizuálních vjemů. Jiní na vzhled dbají a třeba víc, než by někoho napadlo.

Co hraje dle vás ve vztahu nevidomých hlavní roli?

No přece to co v každém jiném vztahu. Jsme lidé se stejnými potřebami, jako jsou všichni ostatní. Nejsme zvláštní odrůda druhu homo sapiens.

U zdravých lidí existuje něco ve stylu láska na první pohled. Jak to mají nevidomí, láska na první dotek, poslech?

To je otázka, jak pro dívčí románek, co s ní? Na první pohled to fakt asi nejde, na první dotek by to možná mohlo být při nějakém intimním tanci, na první poslech, vezmeme-li to šířeji, tedy při prvním rozhovoru, to by asi mohlo být. Ale ani o lásce na první pohled vlastně nikdo neví, jak to funguje.

Liší se v něčem vztah nevidomých? Pokud ano, v čem a proč?

Lišit se může a nemusí. Žít beze zraku znamená řešit řadu problémů, které vidící člověk řešit nemusí, potřebovat nějakou pomoc druhých lidí atd. To může vést k prohloubení citu pro hodnoty nebo třeba k osvojení si nežádoucích manipulativních metod jednání. A většinou to nebude černobíle jen jedno z uvedeného – prostě jsme lidé jako všichni ostatní.