Od dětství přicházel Miroslav Michálek o zrak, v dospělosti ho ztratil úplně. Právě to pro něj bylo impulsem k založení občanského sdružení, které jako nevidomý šéf vede do teď.

Lidé, které řídím, musím občas zároveň požádat o pomoc

Miroslav Michálek dělal vždy něco pro druhé. Už na gymnáziu vozil svým kamarádům rockové desky z Prahy do Hodonína a později jim sháněl lístky na Cimrmany nebo knihy z antikvariátů. Od jiných odvážných mladíků té doby měl však Michálek jednu zásadní odlišnost – velmi špatný zrak. Už od dětství trpěl progresivní zrakovou chorobou, která ho v dospělosti úplně připravila o zrak. Ovšem Miroslav Michálek své postižení dokázal zhodnotit – před deseti lety založil občanské sdružení Okamžik, jehož posláním je podpora zrakově postižených lidí. „Je to hypotetická představa, ale k nějaké formě pomáhání jiným bych se asi dostal, i kdybych tento handicap neměl,“ míní.

---

Zrak jste ztrácel v průběhu života, kdy se objevila myšlenka, že byste mohl pomáhat lidem se stejným postižením?

Do prostředí sektoru pomáhajících nevidomým, jsem se dostal v devadesátých letech. Pracoval jsem jako vedoucí pracovník v centru kompenzačních pomůcek pro nevidomé v celostátní organizaci. Tam jsem s velkým zájmem sledoval čilý ruch mezi řadou malých neziskovek, kde se děly zajímavé věci. To mě inspirovalo a s pár přáteli jsme se rozhodli založit občanské sdružení.

Byli jste před deseti lety první v republice, kdo se začal věnovat zprostředkování dobrovolnických služeb pro nevidomé. Co vás k tomu podnítilo?

Byli jsme první, a co do velikosti asi stále jsme. Určitě mě inspirovalo národní dobrovolnické centrum Hestia, kde provozovali program 5P. Zdálo se mi, že to je vynikající věc pro nevidomé děti, ale nakonec se ukázalo, že to je spíš pro dospělé. Nevidomým dětem v Praze dnes pomáhají naši profesionální asistenti, což je také svého druhu zřejmě první projekt v republice. Hodně napřed jsme v počtu vydaných publikací, které propagují téma zdravotního postižení. Vydali jsme 39 titulů. Tady se asi projevil můj vztah ke knihám. Určitě jsme také byli jedni z prvních, kdo začal dělat v čajovnách a kavárnách osvětové besedy týkající se života se slepotou.

Co vás od založení sdružení nejvíc odrazovalo? Jak se na pochyby zpětně díváte?

Nemohu říct, že bych se tehdy něčeho obával, jednal jsem spíš intuitivně a některá úskalí jsem si možná neuvědomoval. S odstupem si říkám, že tomu vlastně nerozumím, jak jsem tehdy dokázal se sebrat a z pozice vedoucího s tehdy nadprůměrným platem se stát nezaměstnaným a být několik let na podpoře nebo minimálním platu. Byl to velmi dobrodružný krok. Do dneška jsem vděčen za podporu manželce, protože šlo o krok z ekonomického zajištění do naprosté nejistoty. Naštěstí to ale vyšlo.

Jaké největší překážky musíte jako nevidomý při řízení sdružení překonávat?

V pracovním týmu neziskové organizace je těžké najít mantinely mezi přátelským prostředím a jeho odpovědným profesionálním řízením. S mým zrakovým postižením to souvisí například tak, že lidé, kterým dávám úkoly a kontroluji je, moji podřízení, jsou zároveň lidmi, kteří mi pomáhají. Dochází ke střetu rolí. Mám například výhrady k práci kolegyně a zároveň ji žádám, aby mi došla pro oběd. Problémem je také informační deficit. Jako nevidomý šéf musím prostudovat nesmírné množství materiálů. Používám sice „mluvící počítač“, ale ten čte několikanásobně pomaleji, než jak vy čtete zrakem. Navíc mě ten nepřirozený počítačový hlas velmi unavuje.

Nevýhod lze najít spoustu, myslíte ale, že oproti zcela zdravým lidem v neziskovém sektoru máte nějakou výhodu?

Velkou výhodou je, že se dokážu do problému našich klientů vcítit, protože slepotu znám sám na vlastní kůži. Neříkám, že šéf obdobné organizace by měl být handicapovaný, ale rozhodně je dobré, když spolupracuje s lidmi, kteří to téma znají ze svého každodenního života. Samotný handicap ale samozřejmě nestačí jako kvalifikace pro tuto práci.

Jako nevidomý musíte mít ve své spolupracovníky velkou důvěru. Lidé často hodnotí druhé podle zevnějšku, co tvoří prvotní dojem u vás?

Například při přijímacím pohovoru lze o člověku poznat velmi mnoho ze stisku ruky a z hlasu. Jak je posazený, jakou má barvu a jaká je jeho síla. Sleduji také tempo řeči nebo strukturovanost sdělení. Nikdy ale nejsem na pohovoru sám, vidící spolupracovník mi dodá další informace o zevnějšku a celkovém chování uchazeče.

Posláním vašeho sdružení je propojovat svět vidoucích a nevidomých. V jakých oblastech se podle vás tyto dva světy ještě propojit nepodařilo?

Myslím si, že samotné začleňování lidí s jakýmkoli handicapem do společnosti je oboustranně nepostradatelný a zároveň nekonečný a neukončitelný proces. Hodně se udělalo a hodně toho zbývá a nakonec to je o každém člověku zvlášť a to na obou stranách. Jak moc jsme „propojeni“, to si může každý čtenář otestovat sám na sobě pomocí prosté otázky, jak by reagoval, pokud by byl v roli rodiče a jeho dítě by si přivedlo jako partnera nevidomého člověka.

O jaký nejkurióznější doprovod pro svého klienta jste již měli zažádáno?

Milé bylo, když se na nás obrátilo velvyslanectví Velké Británie, jestli bychom nemohli najít dobrovolníky, kteří by provedli Prahou jejich nevidomé turisty. Řešili jsme dále třeba žádost o pomoc klientovi při jízdě na koni. Ale někdy musíme kuriózní požadavky odmítnout. Například když chtěl nevidomý podnikatel dobrovolníka, který by mu dělal šoféra. To už není práce dobrovolníka, která by zapadala do sociálních služeb.

Využíváte služeb sdružení i vy sám?

No určitě, já využívám služby dvou dobrovolníků. Jedna dáma mi chodí předčítat a selektovat pracovní texty, protože zrakem je to mnohem rychlejší, než texty skenovat a prohlížet pomocí počítače. Jiný dobrovolník mi pak pomáhá s načítáním beletrie nebo drobnými opravami doma.

Myslíte, že vám vedení Okamžiku pomáhá vyrovnat se s vaším handicapem?

Ano, myslím, že to tak je. Mám pocit nepromarněného života, který má navíc praktický význam i pro druhé lidi. Vyrovnat se s handicapem – to podle mne závisí hlavně na tom, jaké místo mu vyčlením ve své mysli. To je v konečné fázi na mě.

Rozhovor vedla Eva Samšuková

FAKTA

Miroslav Michálek (*1954)

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a absolvoval řadu manažerských či komunikačních kurzů. Celých 17 let se pohybuje v prostředí neziskového sektoru, občanské sdružení Okamžik na podporu nevidomých, které založil, oslavilo již desáté narozeniny. Pokud by měl Miroslav Michálek možnost pohybovat se ještě v jiné pracovní oblasti, nejspíš by jí byla literatura, jeden z jeho největších koníčků. Je členem Obce spisovatelů, sám napsal několik publikací. Ačkoli dřív platil za odborníka na bigbeat, dnes si raději poslechne klasickou hudbu a je pravidelným návštěvníkem pražského Rudolfina. S manželkou Renatou mají jednoho syna, který žije i s rodinou ve Švýcarsku.

FAKTA

Okamžik - sdružení pro podporu nejen nevidomých, www.okamzik.cz

Dobrovolnické centrum pomoci zrakově postiženým již deset let zprostředkovává svým nevidomým klientům pomoc od více než sta dobrovolníků, kteří jim pomáhají s úkony každodenního života. Sdružení Okamžik je jediné v České republice, které provozuje projekt, ve kterém profesionální asistenti pomáhají nevidomým dětem jako výlučně této cílové skupině. Vydávají mnoho publikací a praktických příruček, které zprostředkovávají čtenářům pohled do života se slepotou a pořádají semináře a besedy, na kterých se setkávají vidící s nevidomými. Pro ty také Okamžik pravidelně připravuje nejrůznější hmatové výstavy.