Vnitřní klid ve tmě

Prsty MIROSLAVA MICHÁLKA (52) kmitají po klávesnici, i když monitor před ním zeje černotou. Čtecí zařízení sípe na celou kancelář roboticky trhaným a nesrozumitelně rychlým hlasem a tlumočí vše, na co nevidomý ředitel občanského sdružení Okamžik sáhne či klikne. „Když jdu večer domů, mám z toho hlavu jako balón,“ říká. „Takhle si pročítám mailovou poštu…“ zapíná obrazovku, aby bylo vidět, jak přechází z dopisu na dopis. „Jen internet je trochu problém.“ Povoláním pana Michálka je propojovat svět nevidomých se světem vidících.
  
Kolik stojí to přídavné zvukové zařízení?

"Padesát tisíc korun.“

Tolik? To nemůže nějaká obří IT firma prodávat tak potřebnou pomůcku nevidomým za pár tisíc?

„Říkají, že výzkum je drahý a cílová skupina malá. Já mám jedno firemní zařízení v kanceláři a druhé (svoje) doma, potřebuji je k práci. Ale není to běžné, ne každý to tak může mít.“

Používají se v praxi nějaké speciální prostorové senzory pro nevidomé nebo něco podobného?

„Technika je vynikající věc, ale v konečné fázi stejně nejvíce záleží na tom, jestli v sobě člověk dokáže najít vnitřní síly, jestli dokáže v neznámém prostředí zachovat vnitřní klid. Jak umí pracovat s bílou holí, jak umí komunikovat, zda má schopnost prostorové představivosti. Protože stres a spěch je náš největší nepřítel, zvláště ve velkoměstě plném kontejnerů, psích lejn a výkopů. Technika je skvělá, třeba když jdu přes park a vysílačkou v holi si na jeho konci zapnu maják. Můžu tak zvolit spolehlivý směr. Jenže cestičky v parku stejně nevedou k majáku přímo, ale klikatě. A mluvící tramvaj je dobrá věc, ale pokud se na ni vysílačkou napojím a ozve se „linka číslo osm“ až v momentě, kdy se zavírají dveře nebo zrovna zahouká auto, je mi to k ničemu. Je lepší se zeptat lidí.“

Organizujete v rámci sdružení Okamžik dobrovolnou asistenci nevidomým, pořádáte hmatové výstavy, vydáváte knížky o tom, jak nevidomí žijí, jak s nimi komunikovat, jak jim pomáhat a zároveň učíte i nevidomé komunikovat s vidoucími. Učil tohle někdo vás?

„Ne, ale to se bohudíky hodně mění. Mně je dvaapadesát a zrak jsem začal intenzivně ztrácet v pubertě. V polovině deváté třídy, to bylo v roce 1969, mě přeřadili do speciální školy, a to byla tragédie. Vstup do středověku. Já jsem nosil dlouhé vlasy, poslouchal rockovou muziku, chodil s holkou, chodil na diskotéky a na koncerty! A přišel jsem do školy, kde nás bydlelo na internátu devět na pokoji - postel, noční stolek, postel, noční stolek, na chodbě skříně a konec. Jednou týdně byla ve středu vycházka ve štrůdlu, jako děti. V osm byla večerka, takže jsem aspoň v posteli poslouchal na sluchátka rádio Luxembourg.“

Co takový středověk s mladým člověkem udělá? A jak vypadá novověk ve dnešních speciálních školách?

„Tehdy se to sešlo i s tím, že se předefinovávala celá společnost. Já jsem do té školy evidentně nepatřil, byl jsem v učivu napřed. Ale ještě to bylo poměrně demokratické období, takže mi vedení školy umožnilo týdenní pobyt u nich a týdenní v mé původní škole v Hodoníně. Myslím, že o dva roky později už by to nešlo. Dneska když zajdete do speciálních škol, mají technicky uzpůsobenou výuku, učí se samostatný pohyb i chůzi s bílou holí. To je věc, která se velmi obtížně prosazovala ještě i v devadesátých letech. Příprava na ztrátu zraku a osvojení si nových nutných dovedností, to se dříve neřešilo.“

To, co popisujete, ostře kontrastuje s tím, jak dnes společnost vnímá hendikepované přes média...

„Přesně tak. My, zdravotně postižení, jsme po revoluci takříkajíc vylezli ze sklepů. To bylo období otevřených náručí, nebyl problém získat grant a podporu. A tehdy se začali veřejnosti ukazovat především ti postižení, kteří jsou v něčem mimořádně schopní. Tím se nastavil dosti nešťastný vzorec: když to zvládne jeden, zvládnou to i ostatní, jen když budou chtít. Což vůbec není pravda. Je to jako kyvadlo – nejdříve se socialistická společnost tvářila, že postižení neexistují a náhle to vypadá, že naopak dokáží cokoliv. Konečně jsme na té zpáteční cestě do střední polohy, kde by mělo být vnímání lidí s postižením reálné. Ale myslím, že tam ještě zdaleka nejsme.“

Mladým postiženým lidem však příklady výjimečných výkonů mohou dodat sílu, ne?

„Ano, ale jsou nevidomí, kteří studují vysoké školy a prostředí je už jen kvůli tomu vnímá jako úspěšné. A oni až tu školu opustí, tvrdě narazí. Měli by být připraveni na to, že jde o úspěšnost v určitých mezích. Ano, jsem schopen se naučit programovací jazyk a získat diplom, ale druhá věc je, jak obstojím ve vztahu k vidícím lidem, zda najdu práci, a když ji nenajdu, jestli se mi život nezhroutí a zůstane mi v něm nějaký jiný smysl. Takže ten pocit úspěšnosti může být zavádějící a může tomu člověku uškodit. Oni žijí s pocitem: Jsem dobrý, protože jsem nevidomý a zvládám to a to. Ale na tom by podle mě život neměl stát. Jsem člověk a žiji mezi lidmi, vážím si druhých a oni si váží mě. A já se snažím pro ně něco dělat a oni dělají něco pro mě.“

Teď jste mluvil o vidoucích nebo nevidomých?

„Mě život naučil, že hendikep často prohlubuje a zesiluje procesy. Vede k větší krystalizaci osobnosti, k zesílení nebo naopak pokřivení charakteru. Postaví vám do cesty překážky a vy se je naučíte zvládat nebo podlézat nebo obcházet, každý to řeší jinak. Hendikepovaní nejsou jedna velká rodina, ani nejsou automaticky hodní, protože sami trpí. Vícekrát se mi stalo, že mě někdo chytil za loket a říkal: támhle máte kamaráda! A on tam byl mně neznámý nevidomý.“

Jak se tedy žije s hendikepem bez medailí ve skříni?

„Musím si uvědomit, že jsem plnohodnotný a nenahraditelný člověk, kterého potřebují mí blízcí a já je. Čili nemusím lézt na Mont Everest, stačí, když budu žít vztahy s jinými lidmi. Hendikep může člověku otevřít možnosti, které by jinak nepřišly. Tím nechci říct, že se to vždycky stane a záleží hodně na člověku, do jaké míry po té možnosti sáhne a povede se mu to. Mně hendikep umožnil přesun do Prahy a tady jsem se mohl vyřádit v oblasti literatury a hudby, a za to jsem velice rád. A nakonec jsem si z hendikepu udělal obživu. Což neznamená, že by se mi nelíbilo žít životem vidícího ekonoma s platem o mnoha desítkách tisíc korun. Ale jsem se svým životem spokojený.“

Jednou jste někde řekl, že vyrovnat se plně s hendikepem nelze, ale lze s ním žít spokojeně.

„Můj život má jen mnohem méně možností než váš. Já mohu dělat pět, deset zaměstnání a vy tisíce. Já mohu dělat pět deset sportů a vy stovky. To se nedá ani vyčíslit. Tuhle jsem dostal otázku, které sporty nevidomý nemůže dělat. Říkal jsem, musíte tu otázku obrátit: Které sporty může dělat? Kolega má hezké přirovnání, když říká: Někdy se hledá, jak by mohl nevidomý dělat řidiče autobusu s pomocí asistenta. A já vždycky upozorňuji, že nestačí jen se snažit a z postiženého je přeborník. Je to mnohem složitější problém. Ta hloubka, kam až fakt postižení zaleze do lidské duše, tam zatím nikdo úplně nedohlédl. A bohužel si myslím, že je to téma ve společnosti stále neošetřené. Když se dnes někomu po nějaké nehodě přihodí ztráta zraku, tak vůbec není běžné, aby mu lékař doporučil, kde se může naučit chodit s bílou holí nebo dokonce odpovídající pomoc psychologické podpory.“

Proč?

„Není dostatek psychologů a terapeutů, kteří by s tím tématem byli zvyklí a uměli pracovat. Není to běžný jev. Pokud se člověk při ztrátě zraku psychicky zhroutí, záleží opravdu jen na osvícenosti lidí okolo, jestli mu pomohou najít nějakou psychologickou pomoc a možná ji nenajdou.“

Není žádná neziskovka, která by se o to místo státu postarala?

„Psychologickou podporu poskytují nevidomé konzultantky v naší poradně - a podobně i další neziskovky. To je právě to, že neziskové organizace jsou společensky stále vnímány spíše jako něco okrajového a na druhou stranu se od nás čeká, že budeme pokrývat služby, které by měl zabezpečit stát. Otázka je, kde by to mělo mít hranici. A já si myslím, že tento druh psychologické podpory by měl být garantován státem v rámci systému sociální a zdravotní péče.“

Řídíte v občanském sdružení Okamžik úspěšný projekt dobrovolné asistence nevidomým. Jak to funguje?

„V naší zemi spíše nefungoval model placené pomoci nevidomým v devadesátých letech. Profesionál musel projít specifickým vzděláváním, potom dostal za pár hodin týdně pár korun a záhy z toho vycouval. Když pomáhá nevidomému někdo dobrovolně a zadarmo, jde to mnohem lépe. Není to pečovatel se seznamem povinných činností. Je to člověk, který přijde a řekne: Já mám chuť, čas a energii. A my ho připravíme krátkým kurzem a pojistíme ho. Pak už se zhruba jednou týdně setkává s nevidomým klientem a dohodnou se, zda spolu budou chodit plavat nebo zda bude pomáhat s kočárkem a dětmi na pískovišti. Nejčastěji jde o praktickou pomoc se zajišťováním denních potřeb, jako je nákup, vyplňování složenek, kontrola oblečení. Může jít i o pomoc pracovní – shánění literatury nevidomému překladateli, vyhledávání na internetu nebo pomoc při budování pracoviště nevidomému masérovi.“

Je tam potenciál přátelství, že? Abychom to pro změnu zlehčili, fungujete jako jakási seznamovací kancelář?

„Tak to je přesně to, co bych nechtěl. Nechceme být seznamkou z těch důvodů, že mezi spřátelenými může posléze docházet k neshodám. Organizujeme sociální práci a přátelství je třešinka na dortíku.“

Asi běžná obava lidí, kteří s podobnou pomocí váhají, by mohla být, že postižený potřebuje pomoci mnohem více, než je možné mu nabídnout.

„Je to vzájemně rovnocenný vztah. Když se dobrovolník nabídne na doprovod do divadla, nebude nevidomému mýt podlahu.Obě strany podepisují smlouvu a s ní organizační i etická pravidla, například, že nesledují nějaký vedlejší cíl, že nebudou intimní věci sdělovat třetím osobám a podobně.“

Máte dnes více než sto dobrovolníků. Je z koho vybírat?

„Vždycky jsem říkával: představte si vysokoškolačku mezi dvaceti a třiceti lety, nekuřačku, zdravá výživa, etno a alternativní kultura … tedy mladou ženu, která citlivě a jemně přihlíží k tomu, co se děje okolo a hledá prostor pro sebe. Ale to se proměňuje. Dnes máme i muže a ženy ve středním a vyšším věku, matky, kterým odrůstají děti. Mají silnou motivaci pomáhat a tím, proč ji mají, se zabývají odborné studie. Nás zajímá jen, zda ten člověk nemůže nějak ohrozit našeho klienta. Za těch šest let jsme odmítli pouhé dva lidi, přece jen tu dobrovolnictví není tolik rozšířeno jako například v USA a není zneužíváno za účelem nějakých nepravostí. Tady v Praze se nám dobrovolníci hlásí sami. Celkem jsme jich vyškolili už asi tři sta, konkrétně při povodních to číslo velmi stouplo. Jiná situace je ve městě s dvaceti tisíci obyvateli nebo na vesnicích, tam je to mnohem horší.“

Budu vám vyprávět zážitek s nevidomým. Sympatický mladík se mnou nechal vést v metru a vyprávěl mi se smíchem, jak jednou nastoupil mezi vagóny a jak ho na poslední chvíli vytáhli a ještě stihl nastoupit. Běhal mi mráz po zádech.

„Také jsem tam málem jednou nastoupil. Ale asi bych to nevyprávěl s humorem. Víte, já si bílou holí osahávám jenom to, co je přede mnou, jen prostor od pasu dolů. Od pasu nahoru jsem nechráněn a ledacos mě může zranit do obličeje, rozbít hlavu nebo vypíchnout už tak nevidící oko. Štíty, cedule, větve. V případě okraje nástupiště hůl jen sklouzne nebo narazí bokem na jeho hranu. Když jedu ráno do práce, mohu se na chvíli zamyslet. A když ještě něco hlásí, tak se snadno stane, že v příští vteřině šlápnu do prázdna. To nebezpečí úrazu je neustálé a řada nevidomých ho bagatelizuje a zlehčuje. Ani hůl, ani vodicí pes, ani počítač nevyřeší vše. Ať si to nevidomý připustí nebo ne, prostě potřebuje pomoc v mnoha situacích a někdo si o ní říct umí a někdo ne, protože říkat si o pomoc je v dnešní společnosti pro mnoho lidí ponižující.“

Jak si vy jako ředitel organizace umíte říci o pomoc vidícím podřízeným?

„Musím pracovat hodně samostatně, co se týče psaní textů, řízení porad a jednání. Tam jde hodně o komunikační dovednosti. Musím říkat jasně, co potřebuji, co chci, co cítím, co mi dělá problém a co už pro mě není řešitelné. Pokud řídíte managment jako nevidomý, musíte mnohem více pravomocí delegovat na ostatní, to znamená, že se musíte obklopit lidmi, kterým skutečně důvěřujete. Problém třeba nastává, když kolegyni vytýkám nesplněný úkol a zároveň ji žádám, aby mi došla koupit něco k obědu. Neříkám, že tohle zvládám.“

Jak třeba řídíte konferenci?

„Když se neorientuji, zeptám se: „Vy teď mluvíte ke mně? Pokud ano, rád se vyjádřím, pokud ne, tak to řekněte.“ Tímto způsobem musím ošetřovat situaci. Nechtěně takto okolí neustále vyučuji, jak se chovat v přítomnosti nevidomého a dělám to pokud možno příjemně a někdy i s humorem. Vlastně jsem celý život osvětový pracovník, v patnácti jsem vozil z pražské burzy kamarádům desky, pak lístky na Cimrmany, pak jsem sháněl knihy po antikvariátech a už dlouhá léta dennodenně trochu lektoruji na ulici všechny, kdo mi pomáhají. Používám věty jako „řekněte mi prosím, až budou schody“ nebo „víte, jak se vodí nevidomý? Přidržím se vaší paže, abych mohl kopírovat váš pohyb“.

Oni jsou v takové situaci vidomí často nejistější než nevidomí.

„To jsem rád, že to říkáte. Nevidomí někdy podrážděně vyprávějí, jak jim někdo špatně nabídl pomoc, že nepozdravil a podobně. Pro mě je ta situace ale běžná. Pomoc mi nabízí několik lidí denně řadu let. A pro mnohé z nich je to první setkání s nevidomým. Tolerance má být na mé straně, já si mám umět vykomunikovat přesně to, co potřebuji.“

Když jste říkal, že jste se v Praze vyřádil v hudbě i literatuře, co si pod tím mám představit? Jaká hudba je pro vás důležitá?

„Z doby mého dozrávání samozřejmě Jimi Hendrix. Ta neuvěřitelná citlivost, fantazie, barevnost, bluesová atmosféra… ten člověk hraje ze sebe a o život. Pak rocková scéna – Led Zeppelin, ale i tvrdší kapely. Rocková hudba se svou agresivitou a spontaneitou pro mě byla v době, kdy jsem tu spontaneitu potřeboval, naprosto zásadní. Mám doma tisíc cédéček.“

Kdy jste si naposledy pustil Hendrixe?

„To je pár týdnů. Ale je pravda, že jsem se stal z přepracovanosti rockovým zrádcem a začal jsem poslouchat klasiku. Takže jsem nedávno dostal do sebe osm symfonií Miloslava Kabeláče a všem svým přátelům pouštím jednu pasáž ze Šostakovičovy Leningradské symfonie a vysvětluji jim, že tohle je ten „pravej bigbít“.“

Co jste našel v Kabeláčovi?

„Pro mě je to dobrodružství ducha. On dokáže několika tóny vystavět velikou plochu, stejně jako to dělali King Crimson v sedmdesátých letech. Experimentátoři holt mají styčnou plochu. A já když je poslouchám, ocitám se v tom jejich prostoru a jsem najednou svobodný a nabitý energií.“

Text: Petra Konrádová

Uveřejněno v časopise REFLEX. č. 1, 2007 ( www.reflex.cz )