Vyhýbám se tomu, aby mi moje vlastní životní zkušenost byla vodítkem při práci s klientem

Na následujících stranách vám přinášíme rozhovor s Mgr. Radkem Seifertem (1971), který je absolventem oboru sociální práce na FF UK. V současnosti pracuje na katedře matematiky Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze v oblasti studijní podpory určené studentům se zrakovým postižením; je vedoucím pracovního týmu TEREZA. V letech 2000–2001 přispíval do redakce MF Dnes popularizačně-společenskými příspěvky o problematice života beze zraku. Převážně na podkladě příspěvků z tohoto období byla později vydána netradičně pojatá osvětově beletristická příručka „Řízek na severozápadě“ (Praha: Lumeco, 2003) s netypickou vazbou ve tvaru motýla. Je externím poradenským konzultantem občanského sdružení Okamžik (www.okamzik.cz). Radek Seifert ztratil zrak v 25 letech.

---

Jste absolventem oboru sociální práce na FF UK. Ve kterých oblastech Vy osobně vidíte hlavní přínos této disciplíny pro osoby se zrakovým postižením?

Mám-li být upřímný, nemyslím, že by to byli zrovna sociální pracovníci, kteří by lidem se zrakovým postižením profesně nějak výrazně prospívali. Coby studijní materiál jsou jim totiž ve školách obvykle předkládány informace nepřevyšující svou úrovní osvětově popularizační letáčky pro základní školy, které se úporně snaží přesvědčit veřejnost, že se veškerá životní realita nevidomých a slabozrakých občanů odehrává okolo přecházení přes ulici, používání několika šikovných kompenzačních pomůcek v kuchyni nebo soužití s vodicím psem. Také bohužel nebývá výjimkou, že se hlavním zdrojem informací pro studenty stává jejich zrakově postižený spolužák, pokud je náhodou nějaký takový po ruce, který se zpravidla velmi ochotně chopí příležitosti prožít si svých „15 minut slávy“. Osobně jsem sice nestudoval sociální práci proto, abych porozuměl diverzitě potřeb lidí se zrakovým postižením, ale nemohl jsem a ani dnes nemohu dost dobře nevnímat onen nebetyčný rozdíl oproti jiným tématům, která má sociální práce rozpracovaná s důkladnou teoretickou i do praxe se promítající pečlivostí.
Příkladem možného, přitom nesmírně žádoucího uplatnění sociálních pracovníků v práci s lidmi se zrakovým postižením je „case management“. Nepřehledným systémem sociálních institucí a služeb totiž propadá celá řada jedinců, které bych neváhal označit za dezorientované, nešťastné a veřejností odmítané. Aby ovšem bylo s takovým člověkem možné účinně pracovat, musela by úroveň alespoň teoretického poznání případového pracovníka v tomto segmentu sociální reality být taková, na jakou ve škole bohužel nejspíš nedosáhne. Empatie k tomu ani zdaleka nestačí, ta stačí možná tak na kamarádství s klientem a jeho emocionální podporu, ale nikoli na doprovázení tak, jak to případová práce vyžaduje.

Jakým způsobem by podle Vás měli učitelé budoucích sociálních pracovníků seznámit své studenty s otázkami vyvstávajícími před klienty se zrakovým postižením?

Mohu zmínit pouze určité své postřehy, neboť nejsem odborníkem na výukové koncepty a tento problém pochopitelně neumím ani nemohu vyřešit v jediném odstavci. Učitelé by podle mne měli více zasazovat dílčí informace do širšího kontextu, tedy mluvit například o vodicím psu v souvislosti s prostorovou orientací a pohybem. Nestávalo by se pak, že sociální pracovník poradí nevidomému klientovi, který se mu svěří se svou nechutí chodit s bílou holí, aby si „přece pořídil pejska“, který je ve skutečnosti prokletím pro každého, kdo se s holí chodit nenaučí. Byl jsem mnohokrát svědkem i toho, jak na seminářích putuje třídou ukázka textu v Braillově písmu, aniž by padla zmínka o tom, kolik nevidomých ho vlastně umí číst a jak je informační deficit při ztrátě zraku překonáván dnes. Sociální pracovník, který dohromady neví nic o tom, jak člověk se zrakovým postižením může komunikovat, pohybovat se, studovat, zvládat péči o malé dítě nebo navazovat společenské vztahy, je nutně bezradný a nadělá víc škody než užitku. Záměrně říkám „může“ komunikovat a podobně, abych opět a pořád znovu varoval před přeceňováním individuální zkušenosti a osobní, byť sebeosobitější interpretací. Už jsem se zmínil o tom, že by si učitel neměl myslet, že to nevidomý student nebo známý může za katedrou vzít z fleku za něho, přičemž on se bude hřát pocitem, jak je to úžasně autentické. Emocemi ani autenticitou, natož letáčky bez hlubšího kontextu jednoduše nelze nahradit systematický, objektivní a vyvážený výklad.

Ještě před zahájením studia na FF UK jste začal pracovat na ČVUT v oblasti studijní podpory pro studenty se zrakovým postižením. Jste vedoucím pracovního týmu TEREZA. Jaké je poslání a hlavní náplň činnosti Vašeho týmu?

Snažíme se vést naše klienty k vyšší kompetenci a samostatnosti při studiu, a to zejména studiu vysokoškolském. Jsme náležitě hrdí na to, že disponujeme skutečně špičkovým technickým vybavením, založeným na bázi nejmodernějších asistivních technologií, proto můžeme nabízet zcela praktický servis například formou individuálních lekcí počítačové gramotnosti. Kromě toho organizujeme kursy doplňkové výuky, digitalizujeme a adaptujeme studijní literaturu a v neposlední řadě fungujeme jako prostorové zázemí pro studenty, pro které, vzhledem k jejich specifickým technickým potřebám, nebývá ve standardně vybavených počítačových studovnách místo. Pochopili jsme, i když to nezní zrovna systémově, že účinná podpora při studiu vyžaduje od podpůrných pracovníků občas i ochotu vycházet vstříc i ne zcela standardním potřebám studentů, které rozhodně nelze vykázat jako dopředu naplánované aktivity. A z čeho mám obzvlášť radost, že jsme partnery celé řady organizací, našeho know how v oblasti speciální techniky využívá například společnost Seznam.cz, pro společnost Scio pro změnu zajišťujeme absolvování Národních srovnávacích zkoušek pro uchazeče se specifickými vzdělávacími potřebami atd.

Co je podmínkou toho, aby student mohl Centrum TEREZA začít využívat?

Je třeba, aby mu bylo alespoň 17 let a prokazatelně při studiu překonával určitý zrakový handicap. Naše centrum je v komunitě studentů se zrakovým postižením poměrně dobře zavedené také proto, že nepodporuje výhradně studenty vlastního ČVUT v Praze. V naší databázi byste našli klienty pražských i mimopražských vysokých škol, odborných učilišť, případně posledních ročníků gymnázií. V programu celoživotního vzdělávání byste dokonce mohli potkat i studenty v důchodovém věku. Limitováni jsme samozřejmě tím, co náš poměrně malý pracovní tým zvládne, aniž by byla dotčena preferovaná podpora vysokoškoláků.

S jakými problémy se na Vás studenti se zrakovým postižením nejčastěji obracejí? Řešíte s nimi např. i jejich nesnáze v osobním životě? Které bariéry (nejen) při studiu považujete společně za nejobtížnější?

Pro člověka svým způsobem na technice závislého, který kvůli svému handicapu nemá alternativu, jak mnoho záležitostí vyřídit jinak než jejím prostřednictvím, je počítač víc než jenom šikovná hračka. Mívá k němu osobnější vztah a je motivovanější si s ním porozumět. Stává se, že právě postupné zvládání práce s počítačem bez kontroly zrakem je jedním z prvních skutečných, řekl bych přímo hmatatelných krůčků na předlouhé a nerovné cestě klienta k přijetí zprvu tak drtivě pociťované reality spojené se ztrátou zraku. Když potom nad klávesnicí vyplují emoce na povrch, je nutné všeho nechat, počítač vypnout a například „jenom“ naslouchat. Kdybych takové situace neměl vnitřně ošetřené a neuměl na ně adekvátně reagovat, k čemuž mi mé univerzitní studium nesmírně pomohlo, nemyslím, že bych tuto práci mohl dělat tak dlouho.
Pokud jde o bariéry při studiu, nelze je generalizovat. Individuálně pociťuje každý student jako největší problém něco úplně jiného. Pokud bych ale přesto měl některý z nich, a to poměrně palčivý, zmínit, byl by to poněkud necitlivý, přezíravý až odmítavý postoj některých přednášejících vůči studentům s určitým typem znevýhodnění, který pramení, předpokládám, spíše z neznalosti a možná i nejistoty než z úmyslu ublížit či snížit sebevědomí konkrétního jedince. Jenomže tomuto problému v podstatě nelze čelit, i když se někteří kolegové možná domnívají, že osvětová besídka s nějakým tím adrenalinovým zážitkem v podobě klapek na očích nebo posazení na invalidní vozík udělá své. Neudělá! Zkuste několika prodavačkám ve vašem okolí navrhnout, aby se usmívaly, že tím prospějí kšeftu. Když budou koukat nechápavě, pozvěte je na rychlokurs sebeprezentace, organizovaný uvědomělými zákazníky. Nic tím asi nezkazíte, ale problém zamračených prodavaček (ani neochotných přednášejících) tím nejspíš taky nevyřešíte, neboť tkví mnohem hlouběji než v jejich nepoučenosti.

Náš časopis čtou i pedagogové studentů se zdravotním postižením a možná se někteří z nich ve Vaší odpovědi poznali. Co byste těmto přednášejícím vzkázal, popř. poradil?

Mohu je vlastně uklidnit, protože na rozdíl od právního povědomí veřejnosti, kde platí, že neznalost zákona neomlouvá, je jejich nepoučenost v této oblasti normální a omluvitelná. Není přirozené ani myslitelné, abychom byli odborníky na vše. Nemohu se přece jako nevidomý student zlobit na pedagoga, že neví, jak mi správně „ukázat dveře“. A pokud mi to vadí, je to spíše problém můj než jeho. Trochu jiné je to s nejistotou, kterou mnozí pedagogové prožívají už při pouhém osobním kontaktu nejspíš s jakýmkoli „jiným“ studentem, protože projevy této nejistoty, byť velmi jemné, umějí být opravdu zatěžující pro obě strany. Osvícený pedagog si s vámi sedne, svou nejistotu vám sdělí a ukáže vám tím, že se nejedná například o nepřátelství. Ti ještě osvícenější si najdou nějaké informace nebo kontaktují středisko studijní podpory, pokud na škole existuje. V žádném případě by ale komunikace se studentem neměla naopak euforicky sklouznout tam, kam bohužel někdy sklouzává – totiž že je student v podstatě vyzván, aby si studoval podle svého, aniž by mu to pedagog jakkoli „komplikoval“. Takový postoj je ve svých důsledcích škodlivější než ona nepoučenost a nejistota, protože znamená rezignaci učitele na vzdělavatelnost studenta, jehož studium i hodnocení jeho výsledků se stává nutně formálním, čili nedůstojným, nemluvě o nevhodném precedentu, který se tím vytváří a mnohdy táhne s dalšími studenty i celou řadu let.

Spolupracujete s občanským sdružením Okamžik, kde se mimo jiné zaměřujete na oblast individuálního poradenství pro klienty se zrakovým postižením. Domníváte se, že skutečnost, že jste sám beze zraku, může napomoci tomu, že ve Vás a Vaše doporučení mají klienti tohoto sdružení větší důvěru?

Jak asi vyplývá z mých odpovědí, skoro až úzkostlivě se v jakékoli fázi práce s klientem vyhýbám tomu, aby mi moje vlastní životní zkušenost byla zároveň vodítkem či pracovním mustrem pro navrhování dalšího postupu. Samozřejmě, že určité situace, v nichž se klient ocitá, velmi dobře znám a mám je prožité, proto se asi umím lépe do jeho pocitů vžít. Pomáhá to sice při budování našeho vzájemného, důvěrou podepřeného vztahu, nicméně mne to ani v nejmenším nezbavuje odpovědnosti za společné hledání ryzí klientovy cesty, po které by mohl jít on sám, s využitím jeho vlastního originálního potenciálu.

Jste autorem osvětově beletristické příručky „Řízek na severozápadě“, kterou jste, jak jsem se dočetla, charakterizoval jako „sice malý a nevážný, nicméně zcela vážně míněný soubor zamyšlení i praktických rad na téma nevidomí, určený výhradně všem bez rozdílu“. Co Vás vedlo k vytvoření této publikace a co všechno zde zájemci mohu nalézt?

Předně musím upřesnit, co jsem jejím sepsáním sledoval. V žádném případě nešlo o snahu přispět do diskursu vedeného tyflopedy, alespoň ne prvoplánově. Moje motivace byla niternější, možná i trochu introspektivní. Utvořil jsem si totiž hypotézu, že se vydáním tohoto minidílka elegantně přenesu přes první fázi smiřování se s osudem, kterou bych s jistou nadsázkou mohl označit za fázi lingvistickou. Po ztrátě zraku se mi totiž neomylně zvedal žaludek, kdykoli jsem musel mluvit sám osobě jako o nevidomém člověku. Součástí této osobní psychoterapie bylo i hledání pro mne přijatelného jazyka, kterým bych mohl nejenom v této knížce, ale i kdykoli v budoucnu o svých prožitcích a realitě pokud možno klidně a bez emocí hovořit. Vznikla tak poněkud pitoreskní, humoristicko beletristická literatura faktu, stoprocentně svým stylem odpovídající rozpakům a nerozhodnosti, s jakou jsem se tehdy při sebeprezentaci potýkal – a ostatně dodnes do určité míry stále potýkám.

Snažíte se nejrůznějšími cestami o to, aby veřejnost byla o problematice života lidí beze zraku informována. Domníváte se, že se mění pohled majority na nevidomé, a pokud ano, kde jsou podle vás příčiny těchto proměn?

Dovolte mi, abych vás poněkud opravil. Nesnažím se aktivně informovat veřejnost, jenom prostě nedokážu zabránit tomu, aby veřejnost vše to, co řekne a učiní nevidomý člověk, nepřipisovala jeho „propagandistickým pohnutkám“. Souvisí to asi s podvědomou potřebou zobecňovat to, s čím nemáme dostatek zkušeností, jako když se vrátíte ze své první cesty do Ameriky a chcete od té doby věřit tomu, že Ameriku přece už znáte. Registruji tuto nejspíš přírodou nezadržitelně poháněnou tendenci na sto honů, obvykle je charakterizována plurálem, k němuž není zjevný důvod. Ptají se vás: „Jak vy nevidomí vlastně…?“ Když někde uvedu postup, který se mi osvědčil v té či oné situaci, je podroben zkoumání, nakolik zapadá do sumy poznatků o řešení podobných situací. Když tak úplně nezapadá, málokdo řekne: „Ty jsi ale kujón,“ obvykle řeknou: „Jak jsi to myslel?“ Jako by se někdo matky na mateřské dovolené ptal, co dělají maminky (všimněte si plurálu) s kočárkem, když jim například upadne kolečko? A nedejbože, aby maminka prohlásila, že jí kolečko ještě neupadlo, protože tady vůbec nejde o tuhle maminku s jejím vlastním kočárkem, ale o všechny maminky s kočárkem a úplně všechna kolečka od kočárků, co jich jen na světě je. A teď mi řekněte, jestli tohle není na zbláznění… Takto „informuji“ o životě lidí beze zraku už jenom tím, že zde odpovídám na vaše dotazy. Zítra budu propagovat „naši věc“ prostě tím, že se dám s někým na ulici do řeči. Jenom jednou jsem se stal opravdovou hlásnou troubou, trvalo to přesně půl roku a mělo to co do činění s mým působením v Českém rozhlasu u pořadu Handycamping. Jenomže k tomu mě doslova a do písmene ukecala Veronika Žilková, jejíž energii a přesvědčovacímu talentu se nedá čelit, takže to se vlastně nepočítá…
Cítím ale potřebu říct ještě jednu věc. Přiznám se, že nejsem ani trochu přesvědčen o tom, že měnící se pohled majority na nevidomé je zásluhou cílených informačních masáží. Informací je všude dost a dost, už skoro dvacet let, a každý, kdo po nich touží, si je najde v dostatečné míře a adekvátní podobě – i kdyby jich bylo méně. Jestli se něco opravdu změnilo, tak proto, že se změnilo všechno – změnila se doba. Je nesmírně příjemné žít ve společnosti, která dnes klade takový důraz na humanitu a lidská práva. Máme nevidomého senátora, nevidomé vědce, prostě nevidomí lidé jsou a hlavně mohou být všude, včetně svých ne vždy dokonale vydrhnutých vodicích psů. Ale že by tím veřejnost věděla něco víc o podstatných, konkrétních aspektech života beze zraku, na podkladě kterých by explicitně měnila své postoje, tomu, odpusťte mi, nemohu věřit. Na to jsem totiž až příliš často v kontaktu s lidmi, i velmi vzdělanými, a až příliš často odpovídám na jejich otázky typu, jak že si to vlastně zvládnu obléknout košili, aniž bych se při tom nezranil a nechodil celý den s knoflíky dozadu…

A jedna trochu osobní otázka na závěr: Co vám v poslední době udělalo v životě největší radost?

Radost mi dělá naše momentálně desetiměsíční dcera Radka, nejkrásnější a nejšikovnější holčička na světě. Od chvíle, kdy začala lézt a stavět se na nohy, je samozřejmě odhodlaná ke všem myslitelným lumpárnám. Uhlídat ji v tomhle období je pro mne očistec na zemi, ale naštěstí jsme si oba vybrali skvělou maminku, ke které utíkáme, když si s něčím nevíme rady.

Zdroj: Rozhovor s Mgr. Radkem Seifertem, Sociální práce/Sociálna práca 4/2010, ročník 10 - připravila Zdeňka Dohnalová