Rozhovory s nevidomými autory publikace „Co vlastně ti nevidomí dělají?“

Publikace je sborníkem prózy a poezie nevidomých autorů. Součástí publikace jsou i rozhovory s autory, v nichž odpovídají na otázky týkající se jejich postižení, života s postižením zraku a jeho náplně, hodnotové orientace a určitého „poselství“ pro vidící i nevidomé. Některé odpovědi jsou věcné, jiné humorné či překvapivé. Posuďte sami. Jedná se o následující autory:Jiří Mojžíšek, Miroslav Michálek, Jiřina Holeňová, Delicie Nerková, Jan Slabý, Radek Seifert, Petr Haken a Pavla Šuranská.

---

  
Otázka 1.:Mohl byste něco sdělit o svém zraku? Viděl jste někdy a pokud ano, pamatujete si co? A co vidíte nebo „vidíte“ dnes?

„Jako dítě jsem rozeznával základní barvy, např. červenou od bílé, s odlišením modré a zelené už to tak slavné nebylo. Tvary jsem zrakem prakticky nerozeznal nikdy. Hustý vyšší keř, sud na vodu či přikrčený člověk se mi jevili stejně. Zrak měl tedy jen jakýsi význam pro orientaci v případě, že jsem šel po cestičce dobře vyšlapané v trávě. Dům vzdálený nějakých dvacet metrů byl už jednoznačně mimo okruh mého vizuálního vnímání.“
Jiří Mojžíšek

„Od dětství jsem postupně ztrácel zrak, až jsem ho ztratil téměř úplně. Asi deset let chodím s bílou holí a ke čtení mi nepomůže ani nejlepší kamerová lupa. Vidím světlo a tmu a mnoho klamných zrakových vjemů, jakýsi světelný šum – nebo „čum“?“
Miroslav Michálek

„Viděla jsem jedním okem do patnácti. Vybavuji si barvy, tvary, perspektivu, jen s tvářemi lidí je potíž. Jsou příliš proměnlivé se spoustou detailů. Dnes vidím ostře barevné plovoucí mžitky vystupující z mlhy jako při delším pohledu do sluníčka.“
Jiřina Holeňová

„Viděla jsem lépe, než vidím dnes. Nikdy jsem ale neviděla hvězdy, jsou mi hodně vzdálené a málo osvětlené. To co teď vidím, vidím v takovém podivném závoji, který je hodně ušmudlaný a občas děravý. To, co „vidím“ – jak říkávala moje malá dcera – „za očima“, je lidská bolest, marnost všelikého snažení a Boží láska. Není to málo.“
Delicie Nerková

„Můj zrak byl poškozen už při narození, respektive sítnice. Objevil se tam nepatrný zánět, který se postupem času zvětšoval. Lékaři to však zaregistrovali pozdě, až ve školních letech. Projevovalo se to zhoršeným viděním. Tehdejší lékařské metody byly však proti tomu bezmocné. Naštěstí se to nešířilo rychle, tak jsem aspoň na 75 % viděl, což mi vydrželo až do 33 let. Potom se to zhoršilo téměř naráz, takže se na sítnici už nepřenášel žádný obraz. Takže už 35 let patřím mezi nevidomé.“
Jan Slabý

„Viděl jsem do svých dvaceti pěti let, takže má zkušenost coby člověka zcela nevidomého je poměrně nová. Zvláštní je, že si pamatuji úplně poslední předmět, který jsem rozpoznal ještě sám zrakem bez jakékoliv nápovědy; byl to vánoční stromeček v jedné z poboček Komerční banky v Praze.
Co vidím dnes? Rozhodně to není černá tma v tom smyslu, jak si to asi mnozí představují. Je to jakýsi načrtnutý obraz o prostředí kolem, který si ve fantazii skládám ze všech myslitelných podnětů. Hodně a rád si hraju se svou fantazií, takže prakticky pořád si svým vnitřním zrakem něco promítám, a to dokonce v barvách, které jsem samozřejmě nezapomněl; věcem i lidem přiřadím nejprve svůj vlastní obraz podle toho, jak na mě zapůsobí, později si pak svou představu doplňuji a zpřesňuji. Myslím, že když k vytváření si reálné představy dostane nevidomý člověk příležitost, může být jeho výsledný obraz nejen nesmírně blízký skutečnosti, ale někdy v jistém smyslu i přesnější.“
Radek Seifert

„Občas si myslím, že mezi slabozraké kolegy nepatřím, ale když číšníkovi vyrazím z ruky tác plný skleniček a šálků, pokorně vystřízlivím. Vidím barvy, ale odstíny jen tuším. Vidím hory, ale nevidím cesty po jejich úbočí. Vidím lidi, ale rysy jejich tváří odhaduji. Běžím po ulici a riskuji strašlivou srážku s neviditelným ledovcem plujícím pod hladinou moře.“
Petr Haken

„O zrak jsem přišla v inkubátoru, ne však zcela. Jsem sice nevidomá, ale vnímám na pravé oko světlo a dost dobře i obrysy. Dozvěděla jsem se, že kdyby docházelo ke stimulaci zraku, byla bych na tom ještě lépe. Ale už od mateřské školky mi bylo zakazováno tyto zbytky používat. Jsem smířena se svou situací a velmi vděčná i za nepatrné vidění. Přiznávám, že už si život v naprosté tmě neumím představit.“
Pavla Šuranská

Otázka 2. : Považujete ztrátu zraku za svou osobní ztrátu? Pokud ano, v čem nejvíce?

„Můj „zrak“ mě opouštěl velice nenápadně, řekl bych tak v průběhu čtyř, pěti let. Prostě v nějakých patnácti jsem zjistil, že nepoznám, jestli baterka svítí nebo ne. Bylo to pro mě skoro překvapení. Dále totiž fungoval pocit, kdy jsem při otevřených očích vnímal světlo, při zavřených tmu. Samozřejmě už to nebylo světlo a tma skutečné, ale jen moje představa pevně spojená s pohybem víček. A protože přechod od vidění k nevidění byl tak nenápadný, neznamenal pro mě vlastně žádnou změnu.“
Jiří Mojžíšek

„Určitě ano, nejvíce mi chybí zrakový kontakt, „svítící oči“ někoho blízkého. Postrádám vlastně vše ostatní viditelné, co stojí za vidění.“
Miroslav Michálek

„Ne, nepovažuji. Zrak by se sice občas hodil, že nevidím mě ale netrápí.“

Jiřina Holeňová

„Jakou jinou, ne-li osobní? Může to být snad ztráta, která by se týkala někoho jiného? Nejvíce pociťuji ztrátu zraku v oblasti vizuálního vnímání prostoru, osob, zvířat a věcí.“
Delicie Nerková

„Jelikož tohle martýrium s nemocným zrakem mě provázelo až doposud mým celým životem, nezbývalo nic jiného, než se přizpůsobit dané situaci. Jako každá nemoc život znesnadňuje, tak to bylo i s tou mojí. Naučil jsem se s tím žít, proto mě osobně tragicky nezasáhla.“
Jan Slabý

„Vlastně si ani neumím představit, že by to někdo nepovažoval za osobní ztrátu. Ovšem po čase se může jistě stát (podaří-li se vám díky různým pozitivním vlivům identifikovat se s novou realitou), že to jako „ztrátu“ přestanete vnímat. Jinak bych to asi vyjádřil tak, že člověka po čase jednoduše přestane bavit myslet na to, co, kde a za jakých okolností ztratil. Mám-li být upřímný, nejvíc mi asi chybí možnost normálně číst a rozhodně také třeba pohled na hezké a pěkně upravené dívky a ženy.“

Radek Seifert

„Ztráta zraku je vždycky velice bolestná událost a neutěší vás ani křesťanské žalmy, ani moderní psychoanalýza, a jen těžko se dá říci, zda tato ztráta je více prohrou osobní či společenskou. Hranice mezi oběma pojmy se překrývají a je jen na člověku, jak chápe novou životní situaci. Nad tímto relativním ústupem není dobré dlouho přemýšlet. Důležité je, aby si jedinec vytvořil svoji vlastní signální soustavu, aby své okolí vnímal jinak než doposud a aby pokaždé, když klopýtne o překážku, se zdravou myslí znovu vstal.“
Petr Haken

„Ztráta zraku pro mě není osobní tragédií. Deprese a zoufalství, kterým občas propadám, má každý z nás. Ať handicapovaný, nebo takzvaně zdravý. Zdůrazňuji, že mluvím sama za sebe. Setkávám se s mnoha nevidomými a slabozrakými lidmi, kteří se za svůj handicap stydí, snaží se ho skrývat. Na jednu stranu se jim vůbec nedivím, naproti tomu jsem ráda, že já tyto otázky nepovažuji za nutné řešit.“

Pavla Šuranská

Otázka 3.: Dá se říct, že vám ztráta zraku také něco přinesla?

Asi ne.
Jiří Mojžíšek

„Asi to, jaký jsem, i když nevím, jestli bych jako vidící nebyl stejný, „lepší“, nebo jak by to asi se mnou dopadlo.“

Miroslav Michálek

„Určitě ano. Objevování a poznávání vlastního já, rozvíjení zbývajících čtyř smyslů (sluchu, hmatu, čichu i chuti), zkoumání možností a omezení spojených s handicapem, hluboké zážitky z jakékoli tvůrčí činnosti. Zajímavá setkání a vztahy.“

Jiřina Holeňová

„Nedá. Ztráty nikdy nic nepřinesou, maximálně nás něčemu učí – na to se ale neptáte.“

Delicie Nerková

„Tím pádem mně ztráta zraku přinesla zkušenost a poznání svého vnitřního i vnějšího světa, ve kterém se dnes už pohybuji jako kapr ve vodě. Proto se necítím postižený, ale naprosto rovnoprávný s těmi zdravými.“
Jan Slabý

„Ztráta zraku může s sebou přinést celou řadu pozitivních věcí, avšak jen tehdy, jste-li ochotni si připustit, že jsou skutečně pozitivní. Mně osobně značně překopala žebříček hodnot a převedla můj zájem k věcem, kterými jsem kdysi málem opovrhoval. Dříve bych si rozhodně nebyl ochoten udělat tolik času na věci, jež považuji dnes pro svůj život za podstatné a nezbytné. Mnohem víc mě baví sledovat svět kolem sebe a věřte nebo ne, k tomu zrak není to nejpodstatnější. Dokud jsem viděl, vzpomínám si, že jsem se někdy i nudil; cosi takového si dnes už jen těžko dokážu představit.“

Radek Seifert

„Ano, tato otázka je zásadní, neboť některé vrozené vlastnosti ztráta zraku výrazně prohloubila. Nikdy bych totiž nedošel takového poznání, kdybych nepocítil tolik zraňujících pochybností. Nikdy bych nebyl tolik připravený, protože co jsem činil, činil jsem s mnohonásobnou silou než ostatní lidé. Nikdy bych se nedobral tolika věcí pod povrchem, poněvadž bych byl zahlcován věcmi na povrchu.“

Petr Haken

„Má neúplná slepota je pro mě někdy dokonce zábavná a má mnoho tajemného ve své podstatě. Jdu například po ulici, zaposlouchávám se do rozhovorů nebo hluku velkoměsta či obce, mohu fyzicky vnímat nerovnosti terénu, nasávat atmosféru místa, v němž se nacházím. Už nikdy bych nechtěla vidět. Je to dost kacířská věta. To, že nevidím, mi dává zejména možnost jiného pohledu na svět a lidi.“

Pavla Šuranská

Otázka 4.: Je něco, co byste o životě se zrakovým handicapem chtěl sdělit vidícím lidem?

„Člověk, který nevidí, může dělat téměř všechny věci běžné a spoustu věcí na první pohled nemožných: jezdit na lyžích, surfovat, provádět kondiční běh bez průvodce, letovat do jednodušších tištěných spojů, pracovat s elektrickou pilou či rozbrušovačkou, opravovat píšťalové varhany. Samozřejmě to jsou extrémy, ale všechny tyto „případy“ znám. Chce to hledat JAK na to. Inu heslo dnešní doby „know how“.“
Jiří Mojžíšek

„Určitě něco takového je, každý den jim to říkám na ulici a třeba ve svých textech.“

Miroslav Michálek

„Žijeme všichni ve společném světě. Nevidět je zkušenost, kterou člověk musí prožívat denně a pak snad pochopí. Vidící lidé se k pochopení tohoto fenoménu mohou jen přibližovat. To ale neznamená, že by to měli vzdávat.“

Jiřina Holeňová

„Nemyslete si, že každý, kdo do vás někde na ulici v davu vrazí, musí být nutně opilý. Nemyslete si, že když převedete slepce přes ulici, přijdete do nebe. Je to jen projev základní lidské slušnosti, na kterou můžete být hrdi jen proto, že jste dobře vychovaní. A děkuji za každý vstřícný a upřímný úsměv, který jsem schopna rozpoznat.”

Delicie Nerková

„Všem nevidomým bych chtěl sdělit, aby svou osobnost vybudovali na tom, co dovedou, a nespojovali to se svým handicapem. Co možná nejdřív splynuli se zdravými a nepřipouštěli si nějakou méněcennost. Tahleta moje zkušenost vyplývá z toho, že mám mnohem víc přátel a známých spolupracovníků mezi vidoucími, než naopak.“

Jan Slabý

„Mezi nevidomými jsou obrovské rozdíly v lidských kvalitách, způsobech vyrovnání se s pekelně těžkou realitou a především pak v celkovém životním zacílení. Negativní zkušeností s nevidomým člověkem se určitě nenechte odradit, protože potkáte-li na ulici člověka v červeném klobouku, kterak si přihýbá z láhve destilátu, věřte, že červený klobouk za to nemůže. Obdobně bílá hůl není znamením agresivity, třebaže ji někdo proti vám použil jako zbraň.“

Radek Seifert

Vidícím lidem bych chtěl vzkázat, aby nad nevidomými lidmi nelomili rukama, smutně nevzdychali, vždyť jen málokoho tento svět krmí zlatou lžičkou a jen některý z nás projede na válečném voze pod vítězným obloukem.
Petr Haken

„Zavřete oči a „uvidíte“ nevídané. Buďte navzájem v hlubším kontaktu, dotýkejte se se zavřenýma očima přírody i jeden druhého. Zaposlouchejte se do zvuků kolem sebe a možná v nich uslyšíte dosud nepoznané. Slyšeli jste podobných frází od zrakově handicapovaných už tisíce? Nezdá se vám divné, že je stále opakují?“
Pavla Šuranská

Otázka 5.: Máte nějaké sdělení pro nevidomé?

„Mám vidící kamarádku, která na začátku osmdesátých let, kdy to bývalo s leckterou aktivitou dost problematické, říkávala: „Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby.“ Myslím si, že to platí pořád.“
Jiří Mojžíšek

„Stejné jako pro vidící – aby byli sami sebou a nedali si to nikým vzít, ani vidícími, ani nevidícími.“
Miroslav Michálek

„Žijeme všichni ve společném světě. Jak nás lidé berou, záleží sice na nich, hlavně to ale záleží na nás.“

Jiřina Holeňová

„Pro některé: „Přestaň si už konečně myslet, že jsi jediný, kdo má problém!”

Delicie Nerková

„Tuto odpověď jsem vlastně spojil jak pro vidoucí, tak i nevidoucí, která má stejný význam pro obě strany.“

Jan Slabý

„Nemám, protože nevěřím, že nevidomí čtou knihy od nevidomých autorů.“

Radek Seifert

„Nevidomé spoluobčany bych rád poprosil, aby nežebrali v ulicích nočního velkoměsta s plechovkou od Coca-Coly, připoutanou řetězem ke kotníkům svých nohou.“
Petr Haken

„Naše situace a příležitosti se mění. Máme možnost integrace, většího uplatnění v různých oborech. Ze své praxe ale i já vím, že komunikace se „zdravou“ veřejností je často obtížná. Proč asi? Není to i tak trochu v nás samých? Jsem přesvědčena, že je mnoho vynikajících osobností v našich řadách. Proto se přimlouvám hlavně za větší aktivitu a snahu zejména mladých nevidomých lidí.“

Pavla Šuranská

Otázka 6.: A co vlastně pořád děláte?

„Co? Hledám. Právě ty způsoby.“
Jiří Mojžíšek

„Nejraději ze všeho žiju. Přemýšlím, povídám si s manželkou a s jinými lidmi, píšu, hraju si s vnukem, pokud k tomu mám příležitost. Baví mne dělat něco pro druhé, třeba organizovat osobní asistenci pro nevidomé s dobrovolníky. Chcete se stát dobrovolníkem našeho sdružení Okamžik?“

Miroslav Michálek

„Všelicos. Překládám z nizozemštiny a němčiny, občas tlumočím. Pokouším se paličkovat a drátovat, učím se hrát na japonskou flétnu šakuhači. Občas si napíšu nějakou tu básničku.“
Jiřina Holeňová

„Pořád něco: pracuju, miluju a modlím se, aby mi to vydrželo.“
Delicie Nerková

„V mládí jsem chtěl být hercem. Ale prostě zrak je v této profesi velice důležitý, tak jsem tento sen opustil a zkusil jsem to na literárním poli. Publikoval jsem v časopisech, jako byla Tvorba, Universita Karlova, Květy a jiné. Potom jsem vydal dvě knížky. Jednu básnickou sbírku – Když den měl velké modré oči, a druhý rok nato dětské leporelo – O nejmenších pro nejmenší. Obě knížky ilustroval můj bratr – malíř Karel Slabý-Kareš. Potom jsem se dostal k písňovým textům, které jsem psal průběžně 20 let. Tato písňová tvorba mě dovedla k rozhlasovému nahrávání, kde došlo nejen k setkání s hudební redakcí v Hradci Králové, ale i literární redakcí, a tato spolupráce už trvá téměř 35 let. Mezitím jsem pracoval i s jinými rozhlasy, nevyjímaje rozhlasu pražského. Z této spolupráce vznikla stovka nahraných písní a písniček všech žánrů. Rovněž tak desítky literárních pořadů.“
Jan Slabý

„Pracuji na vysoké škole, studuji na vysoké škole, nesmírně rád rekreačně sportuji, chodím za kulturou, čtu kvalitní literaturu i totální brak, poslouchám muziku a hraju na piáno, brouzdám po internetu s cílem vzdělávat se nebo četovat, píšu občas články do novin a občas do šuplíku, scházím se s přáteli, kouřím vodní dýmku, rád cestuji, starám se o domácnost, občas se s někým pohádám, utratím moc peněz v čajovně, zkazím někomu radost nebo zbrkle navrhnu nějakou příšernou pitomost. Rozhodně se nenudím...“
Radek Seifert

„Spím. Bdím. Tluču špačky a všemu se naivně-optimisticky divím.“
Petr Haken

„Dělám toho tolik, že nic neumím pořádně. Kromě studijních povinností, jež nejsou mnohdy příliš zajímavé a inspirativní, píšu básně a jiné literární útvary. Externě spolupracuji s českým rozhlasem Brno. Natáčím rozhovory, publikuji v časopisech, snažím se o zdokonalení svého pohybu, jemuž se ani zdaleka nedá říkat tanec.“
Pavla Šuranská

Otázka 7.: Co je pro vás v životě nejdůležitější, pokud jste ochoten o tom mluvit?

„Vědět, znát. Ve světě je přece taková spousta věcí. Síly vznikající na křídle letadla, pohyb rezonanční desky kytary, fakt, že reflexní luk je mnohem účinnější než obyčejný, problém, jak se zbavit bublinek v pryskyřici, když odlévám pomůcky a hračky pro nevidomé. To všechno bych rád pochopil. A další a další.“
Jiří Mojžíšek

„To neuchopitelné, za čím pracně směřuju a k čemu patří mezilidské vztahy.“
Miroslav Michálek

„Těch „nejdůležitějších“ věcí bych měla víc. Tak třeba: tolerance, umění prožívat přítomný okamžik, smysl pro humor.“
Jiřina Holeňová

„Víra v bezpodmínečnou Boží lásku.“
Delicie Nerková

„Co je pro mě v životě nejdůležitější? Nebýt sám. Mám ženu, dvě dcery a jednoho syna – od nich tři vnučky a čtyři vnuky a všichni se máme rádi. Dále je pro mě důležité tvůrčím způsobem pracovat, mít mnoho přátel, netrpět nadřazeností druhých a žít se všemi lidmi pokud možno v lásce a porozumění.“
Jan Slabý

„O tom se rozhodně lépe mluví než píše, ale naprosto obyčejně si troufám tvrdit, že jako jedna z nejdůležitějších věcí pro můj život mi připadá mít dostatek času pro své přátele, tedy lidi, které mám rád a jichž si vážím. A k tomu dohromady nic nepotřebujete, jen lásku, zájem a humor. Maličkost, že?“
Radek Seifert

„Tato otázka zavání udělováním výročních cen stárnoucím celebritám, a proto ji ponechám ležet na stole.“

Petr Haken

„Na tuto otázku jsem vždy odpovídala s rozpaky. Říkala jsem, že svá nej nemám a nechci je mít, přesto se pokusím. V současné době je pro mě nejdůležitější se ctí odmaturovat na Deylově konzervatoři. Nechci přestat spolupracovat s těmi, kdož ve mně probouzí kreativitu nebo hluboké emoční zážitky. V budoucnu bych si přála pracovat v rozhlase a svobodně tvořit. Zní to možná naivně, vím.“
Pavla Šuranská

Otázka 8.: O čem píšete? Chcete něco předeslat k vašemu následujícímu textu?

„Právě teď píšu odpovědi na osm otázek téhle knihy, jinak objednávky materiálu a občas i nějakou tu fakturu.“
Jiří Mojžíšek

„Píšu o sobě, protože sebe mám k dispozici a protože přes jednotlivé a konkrétní se snad dá dobrat k obecnému a ab­straktnímu. A taky píšu různé rýmované hříčky, pro radost, pro zábavu, jen tak.“
Miroslav Michálek

„O čem píšu, to zjistí čtenář sám, ani nechci nic předeslat. Přeji jen příjemné počtení.“
Jiřina Holeňová

„Píšu o tom, co mě bolí a o tom, co mi působí radost. Předeslat nechci nic, kdo má oči, uvidí, kdo má uši, uslyší, kdo má srdce, pochopí.“
Delicie Nerková

„Příběhy o životě, ze života a pro život.“
Jan Slabý

„Text v této knize pro mě rozhodně není typický. S jistou laskavě míněnou nadsázkou bych mohl říci, že vlastně ani nevím, proč jsem souhlasil s jeho uveřejněním právě zde; asi proto, že mým přátelům se líbil. Jeden obyčejný letní den, který jsem kdysi popsal, je v galerii mých vzpomínek téměř všední, nebýt té maličkosti, že žádný den není úplně všední, jste-li ochotni si to připustit.“
Radek Seifert

„Kdyby inspirace rostla na loukách jako to barevné kvítí, tak bych psal o všem, leč není nic takového, a proto mi zbývá trpělivě čekat na tu jedinečnou chvíli.“
Petr Haken

„Prý je to natolik abstraktní, že tomu nikdo nerozumí, tedy ani já ne. Většina textů vznikala automaticky, jako by mě vedla něčí ruka. Mezi své inspirace bych uvedla současnou prózu, poezii a literární surrealismus. Přece jenom se mě někdy zmocní touha po daru zraku, poslední poryv jsem zažila nedávno, když jsem tolik chtěla spatřit obrazy Mikuláše Medka. Brzy jsem však pochopila, že jeho texty jsou obrazy, skrze které mohu být účastna na jiném vidění, jež mě provází po celý život.“
Pavla Šuranská

---

Poznámka: Co vlastně z odpovědí vyplývá? Pokusili jsme se pro vás shrnout některé informace obsažené v odpovědích.

Za největší osobní ztrátu, kterou citovaným literárním autorům přinesla ztráta zraku považují nejrůznější skutečnosti. Někteří uvedli, že ztráta zraku pro ně nebyla změnou, protože již dříve viděli velmi špatně, jiní, že jim sice život znesnadňuje, ale naučili se s tím žít, nebo že je ztráta zraku opravdu netrápí. Jen někteří uvádějí konkrétně ztrátu, kterou pro ně ztráta zraku představuje. Pro někoho je to vizuální vnímání prostoru, osob, zvířat a věcí, pro někoho četba a pohled na hezké a pěkně upravené dívky a ženy, svítící oči“ někoho blízkého, nebo prostě „vše viditelné, co stojí za vidění“. (M. M.).

Většina autorů v rozhovoru uvedla i určitý přínos ztráty zraku pro svou hodnotovou orientaci, rozvoj osobnosti, nové vztahy, setkání. „Mnohem víc mě baví sledovat svět kolem sebe a věřte nebo ne, k tomu zrak není to nejpodstatnější. Dokud jsem viděl, vzpomínám si, že jsem se někdy i nudil; cosi takového si dnes už jen těžko dokážu představit.“(R. S.) Přesto zůstává život, ostatně jako život každého člověka, kompromisem mezi „rád bych“ a „mohu“: „Přece jenom se mě někdy zmocní touha po daru zraku, poslední poryv jsem zažila nedávno, když jsem tolik chtěla spatřit obrazy Mikuláše Medka. Brzy jsem však pochopila, že jeho texty jsou obrazy, skrze které mohu být účastna na jiném vidění, jež mě provází po celý život.“ (P. Š.)

„Poselstvím“ pro vidící je ve skutečnosti vlastní tvorba a životopisy autorů. Sdělují, že nevidomé není třeba litovat. Je třeba je nepodceňovat a brát je v každodenním životě jako rovnocenné. Žijeme ve společném světě, avšak: „Zavřete oči a ´uvidíte´ nevídané. Buďte navzájem v hlubším kontaktu, dotýkejte se se zavřenýma očima přírody i jeden druhého. Zaposlouchejte se do zvuků kolem sebe a možná v nich uslyšíte dosud nepoznané. Slyšeli jste podobných frází od zrakově handicapovaných už tisíce? Nezdá se vám divné, že je stále opakují?“ (P. S.)„Poselství“ pro nevidomé zaznívá ve stejném duchu – nelitovat se, nepodceňovat. Problémy v komunikaci nemusí být vždy nutně na straně vidících. Známé heslo: Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby. Nejtěžší při katastrofě, kdy člověk oslepne je, „zůstat normální“. (R. R.)

Autoři publikovaní ve sborníku se věnují nejrůznějším profesím a činnostem. Kromě autorů prózy či poezie zde najdeme programátora, překladatelku a tlumočnici, pedagogy a pracovníky vysokých škol, vedoucího občanského sdružení. Náplní volného času je pro některé také sport, hudba, cestování, dokonce i paličkování a drátování.

Za nejdůležitější ve svém životě považují někteří dotázaní práci, jiní mezilidské vztahy, „nebýt sám“, žít s lidmi v porozumění, víru, toleranci, umění prožívat přítomný okamžik, smysl pro humor.

Četba kompletního znění rozhovorů je velmi zajímavá ve vztahu k próze či poezii příslušného autora, kterou uvádí. V některých případech je vybrána ukázka, která beletristickou formou přímo reflektuje život se zrakovým postižením a vyrovnávání se s touto skutečností, někde se životní osud transformoval do povídky či veršů. Rozhodně nás uvedené rozhovory i ukázky tvorby přesvědčují o tom, že, jak píše v úvodu k publikaci K.Funk, „Člověk nevidomý je opravdu také myslící, i když na nás nereaguje zrakem. To jen někdo z nás nemá zrak pro krásu, jiný zase smysl pro svědomí (i to je smysl, často nevyvinutý či tragicky poškozený), opět jiný je přezíravý až slepý k potřebám cizích i nejbližších, a jiný nevidí fyzicky věci a lidi. Toho poznáme podle bílé hole, ti předcházející jsou v anonymitě.“

Z knihy "Co vlastně Ti nevidomí dělají" (vydal Okamžik, 2002) vybrala Jana Vaňková