A jak je to doopravdy?
Když jdu dopředu, někam dojdu
Jiřina Holeňová, nevidomá sympatická mladá dáma, překladatelka nizozemštiny, členka Občanského sdružení Okamžik a knihovnice v jedné osobě, která mi po schůzce bez potíží poslala e-mail s doplňujícími informacemi. Na rok odjela studovat nizozemštinu do Holandska. Velmi zajímavá osobnost, pro kterou to, že nevidí, vlastně není překážkou téměř k žádné aktivitě.
“V Nizozemsku jsem byla na ročním stipendiu. Bylo to v roce 1991-1992. V té době jsem neměla počítač a musela jsem si vystačit s magnetofonem na zaznamenávání přednášek a s běžným psacím strojem na psaní diplomky. Z magnetofonového záznamu jsem si potom dělala výpisky na tzv. slepeckém psacím stroji, tj. ve slepeckém písmu.
Knih ve slepeckém písmu a načtených knih jsem tam měla k dispozici spoustu, nejen beletrii, ale i odbornou literaturu. Co takto neexistovalo, mohla jsem si nechat vytisknout nebo načíst ve slepecké knihovně.“
„Ano. Ještě německy. Němčinu jsem studovala na filozofické fakultě s nizozemštinou. No a po pár deci i anglicky, ale to dost mizerně.“
„Myslím, že stejně jako lidé, kteří vidí, tedy čtením knih a časopisů, poslechem rozhlasu, získáváním informací z internetu, kontaktem s rodilými mluvčími, korespondencí, dnes převážně e-mailovou. A v neposlední řadě čtením nejrůznějších textů v češtině. Knihy a časopisy jsou buď načtené na audiokazetách nebo jsou převedeny do nějakého elektronického formátu, popř. jsou vytištěné ve slepeckém písmu. Pokud nejsou, musí si je nevidomý oskenovat - převést do elektronické podoby.“
„Je tam rozdíl. Holandsko je bohatý stát a velmi se stará o postižené lidi. Mají tam různé vodící linie – to, co je u nás v metru – takové drážky, o kterých si někteří lidé myslí, že je to na odtok vody. Jsou na to, aby si tam mohl nevidomý dát hůl. Oni to mají i na nádraží a u přechodu mají takové vroubkované kachlíky. Zase nemají zvukové semafory a vysílačky na tramvaje. Takže všechno lepší nemají.“
„Tam. Protože to bylo malé studentské město a já jsem si tam většinou došla všude pěšky. A to tady v Praze vůbec není možné.“
„Myslím, že se po revoluci hodně zlepšilo, takže lidé méně vnucují pomoc. Ale i tak bude vždycky někdo, kdo ji vnucovat bude. Je to z neznalosti. Já také nevím, co bych měla dělat s člověkem, který má třeba epileptický záchvat. Stačí se zeptat, a pokud nevidomý náhodou nepotřebuje pomoc, tak to člověk nabízející pomoc přece nemusí brát jako osobní urážku. Vždycky to jde slušně, a to na obou stranách.“
„To je strašně těžká otázka. Každý je asi zvyklý na to, v čem žije. Já jsem teda do patnácti viděla, byť jen na jedno oko, ale mám vjemy toho světa a docela dost si pamatuji. Když se s někým nebo něčím setkám poprvé, můžu se chytit na ty vizuální vjemy z dětství. Barvy, fotky, obrazy, to všechno jsou věci, které hrají v mém životě významnou roli. Já jsem tak bláznivá, že mám ráda, když mně lidé popisují obrazy.“
„Ano, ráda.“
„Sny mám, ale většinou si je nepamatuji, což je asi dobře, protože si člověk určitě odžívá všechny ty stresy z předešlého dne. Ale mám sny barevné a mám sny čichové a pocitové.“
„Doma je to asi nábytek, ale ne že bych se kolem něj plížila, ale nějak ho člověk vnímá, že tam je. Záleží také na intuici a na tom, jak je člověk unavený. Když je unavený, vnímá daleko méně. Problém jsou napůl otevřené dveře – to letíte. Dveře by měly být buď úplně otevřené nebo zavřené.“
„Já tedy úplně precizní pořádek nemám. Asi to ani není možné, když s vámi žije někdo, kdo vidí. Ale jsou určitá pravděpodobná místa, kde ta věc je. Ta jsou tak dvě tři. A když to tam není…“
„Ano. A věci, které opravdu potřebuji, tak na svém místě mám.“
„Žiji s mužem. My jsme se nějak vybrali. On věděl, že nevidím. Horší je to asi, když se to stane potom. Ale určitě si spoustu věcí, které tam budou, nedovede představit, když do toho jde. Ani ten druhý ne. Je to o toleranci. A u žádného vztahu to nemusí být navěky. Bylo by hloupé si říkat, že nikdy nikoho jiného nepotkáte. Nikoho, kdo by vám víc vyhovoval. Ale přehnaný falešný soucit, ten ve vztahu naštěstí nemáme.“
„Vařím já. Můj muž mi vykládal takovou historku, když psal diplomku v Rusku, že si tam vařil rybičky ponorným vařičem. To mě tak vyděsilo, že jsem pochopila, kdo v téhle domácnosti bude vařit. Vůbec jsem vařit neuměla. Všechno jsem se ale časem naučila.“
„Tak to ne, to mě vyděsilo a musím se jí na to zeptat.“
„Musím ji ochutnat. Nebo podle vůně… Ale vyzkoumám to, třeba to jde. Já ráda vařím. Ale knedlíky nemusím. Spíše exotická jídla, čínská, indická…“
„Já už peču! Na pečení cukroví mám tandem s tchyní. Nejčastěji se teď stává, že už máme rozděleno, co kdo napeče. Pečeme ořechy, makové cukroví s lískovým oříškem a tradičně rohlíčky a linecké a plněné košíčky. Většinou to vyleze na těch deset druhů.“
A také to sníte hned před Vánocemi?
„Ne, já to střežím. Místo toho podstrkuji čokoládu.“
„Velký koníček je moje práce, protože překládání je velmi tvůrčí. Já si u toho užiji. A leccos si přečtu. Mluvím o překládání knížek, ne o komerčních zakázkách. Tam člověk občas jenom úpí, aby to měl už za sebou. Pak také poslech hudby vážné i různé jiné (folkové, etnické), chození do divadla, na výstavy, literatura, příroda (hlavně hory), turistika, pěstování květin, ruční práce jako paličkování a drátování.“
„Já bych to takhle nerozdělovala. Mám vidící i nevidící kamarády. Ale vlastně ano - s nevidomými jsem lezla na Olymp. Ve skupině vidících by to asi trošku zdržovalo. Člověk jde s průvodcem přeci jen pomaleji. Také s nimi navštěvuji kroužek paličkované krajky ve Sdružení Okamžik. Paličkuje se na ploché herduli, podvinky jsou reliéfní, tedy vystouplé.“
„Nejvíc literatury je teď v elektronické podobě. Ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých je oddělení digitalizace a to získává z různých nakladatelství knížky, a je to rychlé a aktuální. Zadáte, co by člověk rád, a pokud to nakladatelství má a má s organizací SONS smlouvu, tak to dá. Ve Sdružení Okamžik načítají knihy dobrovolníci a tu knihovnu vedu já.“
„To jsem se naučila a myslím si, že je to důležité. Na počítači mám takovou periferii, které se říká braillský řádek a na té si čtu. Počítač na mě mluví, ale zároveň mi tam vylézají ty body, takže mám dvojí kontrolu, což je u překládání jazyka důležité.“
„Nevidomý si o příspěvek na tuto pomůcku může požádat na sociálním referátu. Té periferii se říká také braillský zobrazovač. Má buď 40, nebo 80 znaků (tj. polovina řádku nebo celý řádek obrazovky). Cena se pohybuje tak od 100 000 Kč výš (čtyřicetiznakový řádek), asi tak do 190.000 Kč (osmdesátiznakový řádek). Získat příspěvek na tuto pomůcku rozhodně samozřejmou záležitostí není. Pro práci s jazyky je to ale pomůcka nezbytná.“
„Jsem schopna se obléct do lecčeho, ale nemůžu říct, že by mě móda nezajímala. Ale musí mi v tom být dobře. Spíš jsou to takové věci indické, pohodlné. Teď se nosí upnuté, ale to já nemám ráda.“
„Zatím docela ještě tchyně. Na tu já měla štěstí. Má lepší vkus než moje maminka. Občas také nějaká kamarádka. Musí se to prostřídat. Ten dotyčný by měl znát můj šatník. S mužem oblečení nenakupuji. Maximálně džíny – to není rizikové.“
„To se mně stává dost často. Jednou se mi stalo v Holandsku, že pršelo, měla jsem někam dojít, autobusák mi řekl špatně zastávku. Přejela jsem a byla někde úplně jinde. Pak jsem dost pokřikovala na nějakou cyklistku, aby mi zastavila a řekla, kde jsem. Jinak jsem introvert, takže tohle nedělám moc ráda.“
“Většinou jdu pořád dopředu a doufám, že někoho najdu. Nerada se vracím, protože to se daleko víc zamotám. Spíš je to psychologický efekt. Mám pocit, že když jdu dopředu, někam dojdu.“
Markéta Breníková
Rozhovor z internetového magazínu pro ženy www.zena-in.cz (ze dne 8.12.2005)
Zpět
Zpět na hlavní stránku