Se zavřenýma očima je žít snadné. (John Lennon)
A jak je to doopravdy?

Poslouchat ty, co vidí

Michal Jelínek se narodil v roce 1979. O sobě říká: „Špatně jsem viděl odmalinka. Mám poškozenou sítnici. Na konci základní školy už jsem nemohl číst s optikou a musel jsem začít chodit s bílou holí. Po střední škole jsem přišel o vnímání stínů a téměř o světlocit. Aktuálně jsem bez přítelkyně. Jsem plachý, žádný Evžen, lovec žen, do toho to nevidění… Bydlím s maminou, zčásti z lenosti a zčásti kvůli financím, protože sama by neutáhla nájem. Mám vystudovanou Obchodní akademii. Už šest let pracuji jako lektor,náročných elektronických kompenzačních pomůcek‘. Jde hlavně o počítače, mobily, elektronické zápisníky a podobně. Pak učím na základní škole Jaroslava Ježka výpočetní techniku. Miluju jízdu na motorce - pocházím z rodiny, která se dokáže obejít bez auta, ale bez motorky nikdy. Taky mě baví turistika. Nemyslím ale nějaký masový akce: Huráááááá na kopec! Také rád něco dělám rukama - štípu dříví, pomáhám skládat u kamaráda uhlí, písek… Je to daný tím, že spoustu času trávím u počítače a potřebuju si od toho odpočinout.“


Co považuješ za nejdůležitější pro to, aby byl člověk schopen vést spokojený život i beze zraku?

Myslím, že člověk musí být do určité míry samostatný. To ale nepomůže vždycky, takže musí mít i přátele, případně rodinu, která ho podpoří a pomůže mu.

Kdybys zázrakem dostal jeden den vidění, jak bys s ním naložil?

No, nejdřív bych se asi zamyslel, jestli bych vůbec něco takového chtěl. Byl by to dost velký šok - vracet se po dni koukání zpátky k celoživotnímu nevidění. Úplně si nejsem jistý, jestli bych to chtěl vůbec podstoupit. Ale kdybych do toho šel, za jednu z těch důležitých činností považuji setkání s přáteli. Rozhodně bych procoural Malou Stranu, kterou mám moc rád a pamatuji si ji ještě z dob koukání. Část dne bych chtěl určitě věnovat výletu někam do lesa, abych zase viděl, jak to všechno vypadá… Pak bych si asi prohlídl nový motorky, auta: přece jen pamatuji starý stodváci, fichtly a podobný veteránstvo.

Co umíš lépe než většina těch, co vidí?

Poslouchat ty, co vidí.

Co na životě beze zraku pokládáš za to nejobtížnější?

Nemožnost vizuálního vnímání lidí. Hodně dám na to, jak mluví - jejich intonace a tak, ale hodilo by se je i vidět. Navíc navázání kontaktu s lidmi se v běžném životě nejprve provádí očima… Pak považuji za problém, že v některých situacích je přece jenom neustále potřeba přítomnost koukavé osoby.

Má nevidět i nějaké výhody? Co vidícím lidem rozhodně nezávidíš?

Nenapadá mě žádná výhoda, která by se dala vzít obecně. Pro mě je výhoda jediná, že jsem poznal dost lidí, které bych jinak určitě nepotkal. Nejsem si jistý, jestli bych jako vidící neprožíval přátelství povrchněji. To je pro mě hodně intenzivní a hlavně potřebné; nemyslím využívání toho, že vidí, ale už to, že takové přátele mám.

Máš dojem, že ti kvůli nevidění něco podstatného v životě uniká? Existuje něco, čemu nerozumíš proto, že nevidíš?

No, když se tak nad tím zamýšlím, tak ne.

Co v tobě vyvolá zážitek krásna?

Svištění na motorce dvě stě čtyřicet kilometrů v hodině… Asi před dvěma lety jsem si připadal jako blázen, když mi prolítlo hlavou, že mě na nevidění vlastně štve nejvíc to, že nemůžu motorku řídit. V tu chvíli jsem zrovna na jedný seděl, v ruce řidítka, a nemohl jsem vyrazit. Říkal jsem si, že je přece mnoho důležitějších věcí, kvůli kterým by mě mělo mrzet nevidění… Ale ne. Je to asi tím, že většinu běžných věcí zvládám, nebo to, co nezvládám, se dá řešit jinak… Pak ve mně pocit krásna vyvolává hezký počasí. Když vylezu na ulici nebo do lesa a je nádherně - to je pro mě překrásný pocit. Moc hezký pocity mám, když jdu s někým v poledne po Praze a zrovna bimbaj zvony… ohromný - prostě miluju Prahu. Ač to píšu na závěr, tak to na poslední místo nepatří… Samozřejmě je pro mne úžasná přítomnost mých přátel a prožívání s nimi klidu nebo i nějaký akčnosti. Vybavuje se mi nádherný pocit… tak dva roky zpátky… Seděl jsem s kamarádkou a kamarádem v podvečer v Poděbradech na lavičce, byli jsme k sobě přitulený a kamarádka nám četla z knížky, z kolonády zněla nějaká kutálka, u který se těšili důchodci, voněly stromy, byl klid - nádhera.

Je něco, co ti na nás nevidomých vadí, co tě dráždí?

Ano - věčný brblání, stěžování si na něco, ale naprosté neřešení dané situace. Je mi taky líto, že spousta nevidomých se stýká jen mezi sebou. Do určité míry to chápu, někdy je těžké navázat vztahy s vidícími… Ale když je kupa slepoňů jenom mezi sebou, tak mají o okolí zkreslené názory. Někteří z nich se chovají divně… Já jako vidící potkat kývajícího, hýkajícího člověka, který při rozmluvě se mnou je klidně otočenej zády nebo má hlavu opřenou o stůl, přičemž se ještě šťourá palcem v oku, tak asi uteču.

Když už máš nevidět, připadá ti na životě beze zraku také něco naprosto skvělé?

V souvislosti s neviděním? Hm, to asi ne. Jinak mi na životě přijde skvělé téměř všechno, až na průšvihy v životě se dějící.

Chtěl bys něco dodat k tomu, jak se nevidění vidícím běžně představuje?

Je potřebná větší informovanost potenciálních zaměstnavatelů. V tom vidím obrovský problém. Většina nevidomých sedí doma bez práce, čímž jsou hodně ze společnosti vyřazeni. Ale ono je to asi v tom, jak jsou na práci nevidomí připravováni. K čemu jim je obchodní akademie, když účetnictví, na které je škola zaměřena, stejně dělat nemohou? Možná by bylo vhodné ukazovat nevidomé v běžném životě - co podnikají s přáteli, že jezdí na kole, na vodu, zajímá je technika, květiny… Většinou se předvádí nějaká úžasně skvělá laserová bílá hůl či podobně převratné „kosmické“ zařízení, které nevidomé spasí. Ukazuje se, jak nevidomí někde zpívají, jedou hromadně na nějakou akci… Já bych ocenil prezentaci nevidomého při běžných činnostech. Nemělo by to být postaveno: „Jak to můžou zvládnout? To bych nikdy nedovedl. To je neskutečné, co dokáže!“ Neměli bychom být pro ně nějaký mimozemšťani s nadpřirozenými schopnostmi, ale úplně normální lidi, kteří jen nevidí a třeba jim pomůže, když je převedou přes složitou křižovatku či upozorní na psí hromádku, na kterou se zrovna řítí. A hlavně by neměla být zábrana nás oslovit…

Zdroj: Literární noviny
22.9.2008