Extraliga ve vyrovnanosti

„Ty s tím nejsi ještě úplně vyrovnaný," řekla mi kritickým hlasem jedna jinak přátelská vidící osoba. „Víš, jen tak trochu, ale nejsi." Šlo o vyrovnání se se slepotou a přiznám se, že mě to trochu rozladilo. Tedy ne trochu, ale dost rozladilo. „To opravdu nejsem. Já se za to nestydím. Kdo ví, jestli to vůbec jde, být naprosto vyrovnaný se slepotou. „Život slepce je složitý," odpovídal jsem. „A ostatní ho mají jednoduchý...," zazněl teď už docela zle ironicky vyjádřený nesouhlas. Zároveň jsem ucítil kritický podtón, něco na způsob vyčítavého dotazu, proč situaci svou i jiných nevidomých dramatizuji a proč jsem tak zbabělý, že se za slepotou skrývám s nějakými problémy. Ale možná tam toho tolik ukrytého nebylo, nevím.
  
Pak jsem vyjmenovával, co nemohu, ačkoliv bych to chtěl: vidět své budoucí vnouče, manželku, pohled v jejich očích, východ slunce, kytku, obraz, bibliofilii a já nevím co. Atmosféra rozhovoru houstla.

Jak to tedy je? Někteří nevidomí říkají o jiných, že se ještě se slepotou nevyrovnali, čímž o sobě říkají, že oni ano. Je to jakýsi turnaj, jakási první liga. Řada nevidomých na hru v ní „nemá" a s obdivem ty druhé zpovzdálí sleduje. Jsou i takoví jednotlivci, kteří svou vyrovnanost se slepotou rádi předvádějí druhým tím, že prezentují své dovednosti nebo moc ve spolku. Vyrovnali se tak s problémy z jednoho patra, například se zvládáním samostatného pohybu nebo s prací na počítači s nejnovějším softwarem pro nevidomé. Sestoupí však do nižšího, hlubšího a náročnějšího podlaží, kde půjde o problémy lidské hodnoty, porozumění, sebevědomí, nadřazenosti a méněcennosti, zkrátka o problémy lidské duše? Kolik pater, suterénů a sklepení má tato záhadná stavba jménem psýché? Kde všude se démon slepoty zabydlel? Kdo to posoudí? Co to vlastně je „být vyrovnán se slepotou"? Nevím, já někdy cítím smutek, že to či ono nikdy neuvidím. Je to změkčilost? Pocítil jsem i strach, třeba když jsem v noci zabloudil v rozsáhlém parku nebo když jsem padal do výkopu. Je to zbabělost nebo přirozená reakce? Podotýkám, že s holí chodím dál a nevzdal jsem se, naopak chodím častěji sám a učím se stále nové trasy. Někdy mám i vztek, ale už dávno není tak intenzivní. Kromě toho neovládám práce s pilou a kladivem jako někteří nevidomí, neběhám na lyžích jako jiní atd. Nejsem tedy vyrovnaný? Třeba ne, ale věšet se kvůli tomu nebudu.

Té vidící osobě jsem ještě řekl: „Je fakt, že život je složitý pro všechny, nevidomí k té složitosti mají přídavkem slepotu." A navrhl jsem ukončit sporné téma, které stejně nikdo nemůže plně dokončit.

K čemu je dobré tohle invalidní „kádrování"? Naštěstí se soutěž ve vyrovnanosti nehraje zas tak často. Já alespoň onu ligu ve vyrovnanosti nechci hrát. Každý sám za sebe vede vlastní zápas s handicapem. A možná ho každý nevede. Znám asi tak dva nevidomé, kteří jsou možná „absolutně" vyrovnaní se svou slepotou. Jeden dělá kde co od potápění po psaní písniček nebo softwaru. Druhá vystudovala dvě fakulty, realizovala mnoho výborných projektů a drží světový rekord v nějakém sportu. Oba jsou velmi příjemní a vyrovnaní lidé, kteří vás potěší už svou přítomností. Ale řekl bych, že ani oni nehrají onu ligu vyrovnanosti, i když by mohli postoupit přímo do extraligy.

I když jsem to stokrát slyšel
vím jak slepý k houslím přišel
šetřil léta z důchodu
a teď vrže v průchodu

Miroslav Michálek

Ukázka z knihy Nevídáno (Okamžik, 2002)