A jak je to doopravdy?
Apoštolové slepoty
Úvod
Po světě chodí hodně lidí - to už jste si - stejně jako já - asi všimli. Některým se říká VIP. Většině obyvatel zeměkoule se ale obvykle neříká nijak. Zvlášť, když je neznáte jménem.
Biblické apoštoly většinou známe jménem. Může nám vrtat hlavou, proč tito svědkové víry musí dodnes za trest obíhat v Pražském orloji čtyřiadvacetkrát za den - a to po více než sto let takřka bez přestávky.
Apoštolové bývali za pradávných časů poslové dobrých zpráv. Někdy se prezentovali jako andělé, jindy zase jako lidé. Zprávy měli za úkol předat tam, kde bylo zapotřebí slyšet něco důležitého a pozitivního.
I my máme občas slyšet něco důležitého a pozitivního.. Kvůli tomu posloucháme rádio, sledujeme televizi nebo si kupujeme časopis Zora. Zdá se, že kromě zmíněného orloje už apoštolům definitivně odzvonilo. Když si ale dáte práci, najde se pár takových, kteří často bez zbytečných slov zvěstují přibližně tuto zprávu: „Inu, nemám to s tím svým neviděním moc dobré. Ale hledám, co by dobré být mohlo. Nemyslím jen jídlo. Život se se mnou nemazlí, ale já se zkouším mazlit se vším dobrým, co mi přesto všechno přináší."
Ráda bych vás, kdo Zoru čítáte, seznámila s dvanácti apoštoly. Ne, nejsou to ti z orloje, ani ti z bible. Jsou to úplně obyčejní lidé, kteří vás možná jen minou nebo s kterými se rádi zastavíte. Jejich životy mají společného jmenovatele - a tím je slepota. Úplná nebo částečná. Při takových setkáních si možná, stejně jako já, uvědomíte, jak důležité je najít sebe sama. Apoštolové slepoty nesou zprávu o svém nedostatku zraku s větší či menší hrdostí. Důležité je, že ji nesou. Neschovávají se, nevytahují se, neprodávají se a nehroutí se. Pokud zakopnou, nechají se zachytit nebo sami najdou ztracenou rovnováhu. Jdou dál a nesou dobré zprávy těm, kteří na ně čekají.
Věřím, že si jejich příběhy oblíbíte. A když ne - nevadí. Stačí třeba jen okamžik zapřemýšlet, co mi ten člověk může svým životem zvěstovat.
Sluníčko svítí všude. Tedy ve dne. Sluníčko, o kterém je teď řeč, svítí ve dne i v noci. Tedy pokud zrovna nespí.
Sluníčko svítí hlavně v nevelkém nemalém městě, ve kterém žije. Obyvatelé města vidí Sluníčko jako drobnou, temperamentní osůbku, která z dálky vypadá jako děvče. Zblízka, když máte oči v pořádku, můžete vidět, že se jedná o hezkou ženu středního věku, do které byste ale vůbec neřekli, že má skoro dospělou dceru.
„Kdy a proč jste se naučila takhle svítit?“, ptám se trochu přihlouple.
"Když jsem po mnoha marných pokusech vyléčit nebo operovat mou vrozenou zrakovou vadu konečně zcela oslepla, skoro se mi ulevilo. Už jsem věděla, na čem jsem. Už nehrozilo, že budu muset volat do práce, že dneska nevidím, ať si za mne najdou náhradu. Že to možná zítra zase bude dobré.
V té době mě opustil manžel, který se zamiloval do mé přítelkyně. Dcera se skoro zhroutila, začala dělat věci, které mne hodně bolely a které nikdy předtím nedělala. Tehdy - bylo to před třema lety - jsem probrečela nějakou dobu, dokonce jsem vyhledala pro nás obě pomoc nejodbornější. Ale nakonec mi nejvíc pomohli přátelé a příbuzní, a také to, že jsem si oblíbila určitý řád, který jsem přizpůsobila svým možnostem. Mám hodně zálib a koníčků, zejména rukodělné práce. I tyto záliby mě dodaly zdravé sebevědomí. Jsem šikovná na ruční práce, a tak pořád vyrábím nějaké dárky nebo i drobné užitečné a upomínkové předměty do distribuční sítě. Hodně mě povzbuzuje, že se mi daří dělat lidem radost a že se jim moje práce líbí. A zdá se, že se můj koníček stane i mým povoláním."
Sluníčko má maturitu, takže nemělo problém osvojit si speciální programy na počítači. Umí číst, psát, ovládá Brailleovo písmo, umí se perfektně postarat o svou domácnost i o svůj vzhled. Z jeho kuchyně - nebo spíš z její kuchyně - to krásně voní dobrým jídlem i pečenými moučníky a všelijakými dalšími dobrůtkami, stále má uklizeno a čtyřicet kytek v květináčích v bytě i na balkoně. Sluníčko pochází ze statku, a tak má kolem sebe hodně rostlin, krásných i užitečných. Má úžasnou prostorovou představivost, takže ví, jak třeba uspořádat v interiéru květiny nebo nábytek. Umí i leccos spravit. Pořád poslouchá rádio, časopisy nebo knihy. A pozor - nejen, že si doma prozpěvuje, ale chodí už mnoho let zpívat do pěveckého souboru. Dříve s koukavými, dnes s těmi, kterým to moc nekouká, ale zato dobře zpívá. Miluje také vycházky, výlety, společnost zdravých, ale i stejně postižených. Je pro ně důležité, aby si mohlo popovídat a zároveň přijímat všechno dobré, co v lidech je. Za to rozdává teplo a záři, která sice není viditelná, ale i tak se v ní můžete přímo slunit.
Je moc dobře se Sluníčkem. A veselo. I když teď nemá moc času. Pracuje na své rekvalifikaci a snaží se najít uplatnění. Mezi zrakově postiženými?
„Ale ne. Vždyť na světě jsou i jiní lidé, kteří pro své zdravotní obtíže musí pracovat ve speciálních podmínkách. A s těmi bych ráda spolupracovala. Třeba tělesně postižení. Mají mě rádi a myslím, že si vzájemně máme co nabídnout.
Tak sviť a hřej, milé Sluníčko! Měj nápady a sílu svítit i tam, kde jsou jen černé kulisy a zatažená obloha. Měj svou radost pro nás, kdo tě potkáváme. A dostávej tuto radost nazpět, třeba i s úroky. Abys mělo napořád z čeho dávat.
Kdysi opravdu svým vzezřením připomínal bernardýna. Chlap jako hora, v nejlepších letech, zvyklý na těžkou fyzickou práci. Přes sto kilo živé váhy a všude samý sval.Jednoho odpoledne se vracel ze šichty, utahaný doslova jako bernardýn. Trochu se mu zamotala hlava. Když se za tři měsíce probudil, zjistil že je úplně slepý, nemůže chodit, že to vychrtlé tělo na nemocniční posteli patří jemu, a že je HIV pozitivní.
Kolotoč myšlenek ho vynesl úplně mimo realitu, a to jen proto, aby jím z velké výšky zase mrštil na zem.Nic nechápal Netušil, proč je tak strašně hubený a nemocný. Postupně se o sobě dovídal více. Do komatu ho přivedl prudký zánět mozkových blan, zřejmě klíšťová meningitida. Zhubl třicet kilo, ztratil veškerou svalovinu a navíc ten virus... „Kde se vůbec to svinstvo ve mně vzalo?" Tak nějak rekapituloval Bernard novou skutečnost.
Nebylo to tak dávno, kdy se s ním rozvedla manželka, odešla od něho i s osmiletým synem za novým partnerem. Bernard žil nějakou dobu sám, než se zamiloval podruhé. Nový vztah však byl víc než problematický. O jeho konci rozhodlo, když Bernard objevil, že jeho milá si píchá pervitin. To ovšem nevěděl, že jeho milá je ještě navíc HIV+. A věděla to ona?
Jsou chvíle, kdy vám některé věci už nepřipadají důležité. Bernard musel vyřešit základní existenční otázky - co budu jíst, do čeho se obléknu, kde budu bydlet? A jak dlouho budu žít?
Veškerý jeho majetek byly dvě francouzské hole, pár toaletních potřeb, pyžamo a tepláková souprava, o pět čísel větší než potřeboval. Za dobu nemoci se dobří lidé postarali o jeho věci v bývalém bydlišti. Nikdy se už s ničím neshledal.
V azylovém domě mu ukázali, kde je WC, koupelna a telefon. Se svou slepotou byl na tom tak, že si nedokázal podat hrnek s čajem natož se oholit nebo postarat o další nezbytnosti. Sociální pracovník azylového domu projevil nebývalé pochopení a našel si čas, aby Bernardovi zajistil alespoň základní rehabilitaci pohybových funkcí a následně i kurz prostorové orientace s bílou holí a výměru invalidního důchodu. A Bernard se odrazil ode dna...
Zdálo se, že se bude moci aktivně zapojit do života. Už věděl, kam si jít nakoupit, kudy na poštu, naučil se používat dopravní prostředky a orientovat se ve městě, které mu připadalo úplně cizí. Našlo se pár přátel v azylovém domě i pár slušných lidí, kteří mu pomohli vybřednout z nejhoršího a doslova se postavit na vlastní nohy.
A pak zase rána, která ho dostala na kolena. Za zanedbání alimentační povinnosti odsuzuje se Bernard N. k podmíněnému trestu odnětí svobody na 12 měsíců po dobu tříleté lhůty. Než byl vynesen rozsudek, byl Bernard zatčen a byla na něho uvalena vazba v délce více než dva měsíce.
Podmínky nevidomého vězně, který je navíc HIV+ jsou na hranici lidských práv. Nesměl na vycházky, byl zavřen na samotce. Strava a hygiena na hranici únosnosti. Pokud dostal nějakou korespondenci, nenašel se nikdo, kdo by mu ji byl přečetl. Jediná návštěva, která za ním mohla, byl sociální pracovník z azylového domu.
Do této situace se Bernard dostal díky tomu, že se tak radikálně změnily podmínky jeho života. Ztrátou výdělku a zanedbáním předpisů zůstal dlužen alimenty za více než rok. Ani je neměl z čeho platit. Ale na tyhle věci se bývalé manželky ani úřady neptají. A neznalost zákona neomlouvá. Neptá se na to ani policie, ani vězeňské předpisy.
I z této jámy se Bernard vyhrabal, třebaže s podmínkou a s peněžitým dluhem k dobru.
Žít se však musí dál.
Našel si přátele. Kde se vzali, tu se vzali. Občas ho i někam doprovodili, šli s ním na pivo, na fotbal. Bernard byl rád, že může žít alespoň trochu jako ostatní. Až jednou...
Na nějakém večírku to poněkud přehnal s pitím. Bylo už k ránu, byl by uvítal, kdyby mohl přespat. Ale nic takového mu nikdo nenabídl.
Vzal tedy svou bílou hůl a odštrachal se domů. Asi už bylo světlo, ptáci zpívali a bylo poměrně teplo. Potřeboval ale počkat na první ranní tramvaj, která by ho dovezla domů. Jenže tramvaj nejela a on nevěděl, kdy nějaká pojede. Nebylo koho se zeptat a na jízdní řád neviděl. Tak ulehl na lavičku a samozřejmě usnul. Když procitl, tramvaje už jezdily. Bernard postrádal bundu, kterou si dal pod hlavu, neměl doklady, peníze a ani svou bílou hůl. To bylo ze všeho nejhorší. Co si má člověk o svých bližních myslet? Jedni se na něho vykašlou, druzí ho oberou a ještě si z něj ztropí žert a zahodí mu nezbytnou hůl, bez které je ztracený. Pak se přeci jen najde někdo, kdo ho posadí do tramvaje, daruje mu jízdenku, a někdo jiný ho od tramvaje doprovodí do jeho domova.
„Člověk by nejraději vraždil, brečel nebo se zabil. Já jsem se nakonec musel smát, jaký jsem nevyléčitelný naivka", říká Bernard s odstupem času.
Od té osudové chvíle, kdy se mu ztratil známý a srozumitelný svět, uplynuly tři roky. Bernardovi je něco přes čtyřicet let. Nikdy se už z něj nestal ten robustní chlapík, jakým byl kdysi. Nechávají ho žít v azylovém domě, kde není lehké soužití s ostatními obyvateli. Bernard neposlouchá kazety, přestal si půjčovat zvukové časopisy i knihy, protože nemá na poslouchání klid. V azylovém domě je stále rušno, stále nějaké konflikty. Občas si vyrazí s kamarády na pivo, na fotbal nebo na procházku. Chce vypadat jako slušný člověk, splácet dluhy a mít nějaké to kapesné, aby nebyl závislý na tom, zda někdo za něj zaplatí. Proto prodává časopisy. Chtěla jsem z něj vypáčit nějakou ušlechtilou myšlenku, která ho vede k tomu, aby stál v zimě na nároží a vyvolával na kolemjdoucí názvy prodávaných časopisů. Bernard byl však unavený a skleslý, na ušlechtilé myšlenky neměl náladu. Řekl mi zhruba toto:
"Podívej se, ty víš houby. Sedíš si v teple a můžeš si vydělávat, nikdo se tě neštítí kvůli nemoci ani kvůli tomu, co máš na sobě. Já bych se raději kopal do zadku a poslouchal ty tvý kazety. Jenže, má milá, musím tady stát, abych nemusel žebrat a balit si cigára z vajglů. Až ti někdy bude opravdu blbě, budeš potřebovat léky a slušný jídlo, vzpomeň si na mne a zkus přes to všechno přežít."
S panem Broukem jsem se seznámila na zvukových stránkách nejmenovaného zvukového časopisu. Pan Brouk se velmi vydatně podílí na jeho technické výrobě a prokládá přitom jednotlivé příspěvky hudbou nejen příjemnou, ale i kvalitní a zajímavou. Pan Brouk je sympatický i naživo, stejně jako jeho příběh, který je zdánlivě jednoduchý, ale v postmoderní době až výstřední. Pan Brouk je pohledný a statný mužský. Žádná třtina větrem se klátící. Jako pravý brouk je stabilní, aktivní a spolehlivý. Ví, odkud a kam spěchá, ví, kdy a proč odpočívá, ví, co a koho má rád. Ve svém broučím životě nevyhledává konflikty, ale když přijdou, nebojí se jich. V mnoha těžkých zkouškách obstál a přitom, ač nevidí, zachoval si reálný výhled v perspektivě svého života.
Narodil se asi před půl stoletím na vesnici. Rodiče nebyli žádní intelektuálové, stáli oběma nohama pevně na zemi a s životem se uměli docela dobře poprat. Když se narodilo slepé dítě, přijali je bez výhrad a bez dramat. Přibližně věděli, co mají dělat, avšak když seznali, že přes veškerou snahu nemohou lékaři jejich klukovi pomoci, nechali ho žít tak, jak to šlo. Svobodně a zároveň pod péčí. Dítě Brouk ve svých předškolních letech mělo na vsi spoustu kamarádů, kteří je nikdy nezradili, nenechali ve štychu a zapojili do všech her i lumpáren, které sami provozovali. První náraz ucítil paradoxně až na oční klinice, kde se mu děti, které ještě něco viděly, posmívaly. Ale to byla výjimka.
Po pár měsících ve speciální mateřské škole se rodiče museli smířit s tím, že jejich Brouk bude v internátní škole pro nevidomé. Prožil tam devět let. Nebylo ani řeči o tom, že by mohl každý víkend trávit v rodné vísce, s rodiči a kamarády.Na soboty a neděle v internátě vzpomíná jako na nekonečnou a ubíjející nudu. Jen pár vychovatelek mělo chuť děti brát ven nebo jim číst. Většinou se vůbec nic nedělo, maximálně poslouchali rádio, později knihy na kazetách.
Na základní škole bylo rozhodnuto, že Brouk, bude-li mít aspoň trochu slušný prospěch, pošupajdí na střední hudební školu, protože má hudební sluch a tak trochu hraje na piáno a akordeon. Tehdy v podstatě nebyla jiná možnost, uvažuje Pan Brouk. Výběr škol a řemesel pro nevidomé se dal spočítat na prstech jedné ruky.Nakonec ho vzali. Nebyly s ním žádné problémy, byl schopný, přizpůsobivý, integrovatelný. Tak proč ne povolání učitele hudby?
Pro Mladého Brouka to znamenalo vzít si svých pět švestek a tahací harmoniku a odnést celý svůj majetek o dům dál, na jiný internát. Brouci tyhle věci umí. Za poměrně krátkou dobu Hudebník Brouk zjistil, že jiní než on zvládají hru na hudební nástroje mnohem lépe. Za slib, že přejde na obor ladič hudebních nástrojů, nenechal ho nikdo propadnout a tak volným krokem přešel k tomuto oboru. Přešel a našel se. Ladění se stalo jeho povoláním i koníčkem. Podezírám ho, že ladí tak rád, že sám sebe skvěle vyladil a vyladil i život svých nejbližších. Opravdu, Ladič Brouk kolem sebe šíří harmonii a dobrý tón.
Střední škola dala víc příležitostí k rozvíjení komunikace, vztahů i zájmů. Brouk začal objevovat svět. Najednou tu byla mnohem dostupnější kultura, včetně tajného poslouchání BBC, Radia Luxembourg, Hlasu Ameriky. Brouk otvíral nevidoucí oči a velmi vidoucí duši a nestačil se divit, co všechno se za zdmi internátu děje. I děvčata tu byla a všelijaké skupinky a party se zajímavým programem i neprogramem. Samozřejmě, byl tady i "bolševik", ale Brouk byl mrštný a šikovný, nenechal se chytit ani diskriminovat, i když někdy to bylo jen o fousek.
Ze všech atraktivních nabídek seberealizace zvolil student Brouk účast na životě evangelické mládeže. Na otázku - co vás tak fascinovalo? Odpověděl - upřímné a sympatizující přijetí. „Byl jsem úplně v šoku, když mi na prvním bohoslužebném shromáždění strčili do ruky zpěvník vytištěný v Brailleově písmu. Doprovázeli mě, všechno mi ukázali a kdykoliv jsem potřeboval nějakou pomoc, vždycky ji někdo nabídl. Našel jsem smysl života ve víře v Boha. Do té doby jsem nic takového neznal a nevnímal."
Na poslední prázdniny odjel se svou křesťanskou partou na sennou brigádu do rekreačního střediska církve. S tím senem toho moc nenadělal, ale stal se příjemným společníkem pro ty, kteří měli rádi humor, hudbu, povídání o vážných a nevážných tématech. Byl dobrým kamarádem každému, komu nevadila jeho slepota a poněkud omezený samostatný pohyb. Necítil se ani trochu opuštěný. Možná i proto, že se tam sblížil s budoucí paní Broukovou.
Během dvouleté známosti, kdy střídavě nevěděli, jestli spolu chodí nebo ne, se nakonec dohodli, že ano. Následně se v přítomnosti Boha i lidí vzali. Odešli spolu bydlet do města, kde našel pan Brouk dobrou práci v továrně na hudební nástroje. Zde potom ladil a ladil.
Po čase se manželům Broukovým narodila Broučata - starší holka a mladší kluk. Rodinka získala - pan Brouk říká že s Boží pomocí - pěkný byt a tak se jim dobře žilo. Když zestárla a onemocněla maminka v rodné vsi, Broukovic si ji k sobě vzali i se psem. Mamince posloužili až do konce života. Pes zůstal jako dominantní a nesnesitelné dědictví. Má rád jen sebe, své soukromí a lednici, ale všichni ho berou takového, jaký je. A odpouštějí mu, jako máme odpouštět svým nepřátelům.
Křesťanství je u Brouků vůbec silný fenomén. I děti jsou křesťané, studují a mají své rodiče v úctě, a zdá se, že je mají opravdu rádi. Také rodiče mají rádi svou Berušku i Broučka. Tak se ta postmoderní výstřednost promítla do Broukovic manželství a rodičovství.
„Měl jste vůbec někdy strach, že by vás nebo vaše blízké mohlo něco vážně zdeptat nebo ohrozit?" zeptala jsem se optimisticky vyladěného Pana Brouka.
„Málokdy se něčeho bojím, i když některé životní zkoušky nebyly jednoduché. Jednou jsem měl opravdu velký strach - když byla moje žena těžce nemocná. Ale i tehdy jsem měl naději, že tuhle věc i osud nás všech Broukových má Bůh pod kontrolou. A že všechno zařídí tak, aby nás to nezválcovalo. No a manželka se po operaci úplně uzdravila. Za půl roku šla do práce."
Paní Brouková je také činorodá. Dobře vidí, dobře slyší a hlavně dobře vnímá nouzi a potřeby svých bližních. A tak pomáhá lidem se zrakovým i jiným postižením, pomáhá i v církvi. Je usměvavá a dobře vyladěná. Možná také proto, že jí manžel pomáhá jak může.
Po převratu dal Pan Brouk dohromady partu šikovných a slušných lidí. Založili firmu, která spravuje a ladí klavíry a možná i jiné rozklížené a rozladěné nástroje. Odpoledne strávené s Panem Broukem vyladilo i mne. Když jsem mu to řekla, usmál se a jen moudře pokýval. Jako že to je normální. Že je zvyklý na dobré výsledky.
Dětství prožil v idylickém podhůří, na vesnici poloprázdné po odchodu německých nepřátel i přátel. Vzpomíná na kopečnaté louky plné pasoucích se koní a krav, na hry s bráchou i kluky ze vsi.Tenkrát mu vůbec nepřišlo, že by si měl dělat starosti s nějakou zrakovou vadou. Večer, když už neviděl na ztemnělý svět venku, býval už doma. Tak co.
Idylické dětství skončilo odchodem rodičů do krajského města. Začal chodit do školy, samozřejmě, jak to u takových dětí bývá, byl integrován do první lavice u okna. Občas si svůj handicap uvědomoval, ale tajil ho nebo markýroval, tak jak i tohle mnohý z nás zná. Moc dobře se neučil, víc ho bavil pláckový fotbal, později lehká atletika. Přísný otec však bedlivě dohlížel, aby se dostatečně připravil na vyučování, takže býval po večerech doma a učil se. Když si přeci jen chtěl po setmění někam vyrazit, kopíroval nenápadně kamaráda, který šel před ním. Nechtělo se mu vykládat, že má zúžené zorné pole a v šeru je takřka slepý.
Otec, bývalý agronom, a vzpomínky na dětství ho dovedly na střední zemědělskou školu mimo domov rodičů a v té době již zemřelého bratra. Doma nebylo moc veselo a tak vítal tuto změnu k radostnějšímu a samostatnějšímu životu. Kromě sportu nade vše rád četl, a v tu dobu i psal. Nejraději se věnoval svému deníku a českému realizmu v literatuře.
Škola byla v okresním městě, měl tam všechno, co potřeboval,. Měl tam i kamaráda, který dlouho jako jediný věděl, že budoucí básník a sedlák v jedné osobě vidí čím dál hůř. Nikomu se s tím nesvěřili a toto břemeno nesli spolu jako i jiné zájmy, odpovídající jejich věku. Náš hrdina ještě v té době zvládl s menším podvodem udělat řidičák, ale za volant prakticky nikdy nesedl a svůj sen, jak bude svět pozorovat ze sedačky traktoru, musel navždy opustit. Opustil i svou první velkou lásku - nebo to byla ona, kdo opustil jeho? Ztráta tohoto romantického vztahu však byla žírnou půdou pro verše. Psal, až se z něho kouřilo. Tehdy i uvažoval, je-li jaký Bůh, když mu nezodpověděl otázky, kam se poděl jeho předčasně mrtvý bratr i odešlá láska. Otázky pro Všemohoucího má připraveny dodnes, ale prý na ně málokdy dostává odpověď.
Ani ho nenapadlo jít po maturitě zpět k rodičům. Srdce sedláka i básníka ho táhlo na venkov a práce, která ho tam čekala, mu byla potěšením. Byl stále sám a volný jako pták. Uchytil se na jakési farmě, jeho oborem se stala rostlinná výroba. Bydlel v polorozpadlém stavení v těsném sousedství s vepři, kravami a dalším domácím zvířectvem. Suchý záchod u hnojiště, v pokojíku dvě železné postele a lustřík se stahovacím stínítkem. Po práci se umyl a nejraději ze všeho zalezl do svého doupěte ke čtení a psaní. Jedinou kompenzační pomůckou byl ten stahovák, kterým si osvětloval stránky knížek i svých sešitů. Byl docela šťastný. Občas si šel zakopat, občas s místní mládeží na diskotéku. Odtud se však zase rád vracel ke svým múzám.
Postupující ztráta zraku se dostala do rychlých obrátek po úrazu způsobeném kopacím míčem při fotbalovém zápase. Jak už to tak bývá, chytil ránu na to lepší z obou očí. Oko to nepřežilo, on jakž takž. Jediná perspektiva byl plný invalidní důchod, a to v necelých jednadvaceti letech. Věděl, že v zemědělství je jeho budoucnost tak jako tak velmi dočasná, ale před úrazem si to nepřipouštěl. Trpělivě snášel dobromyslné pošklebky místních brigádnic, když špatně počítal brázdy k osetí nebo když si nevšiml nestejnoměrného rozesetí budoucího pole. Bral to někdy s humorem, někdy se vzteklou lítostí, ale bral to. Teď, bez oka, to bylo tisíckrát horší. Neměl naději.
Rok bezvýchodného čekání na ukončení pracovní neschopnosti prožil jako tulák. Sebral pingl, sešit a tužku a odcházel z domova jak nejčastěji to šlo. Také jak nejdál a na co nejdéle. Dodnes nepochopí, jak to, že si ho nikdy nevybrala kontrola z pojišťovny. Prostě si to tehdy vůbec nepřipouštěl a tak zázračně unikl jakémukoliv postihu za nedodržení discipliny nemocného.
Spával v lesích, na nádražích, ve stodolách, u dobrých lidí, prostě jako tulák. Šeroslepota mu určovala, kdy se musí někde zabivakovat. Mnohokrát bloudil, ale nevadilo mu to. Jen když noci byly díky nedostatku zraku příliš dlouhé, propadal smutku a bezútěšnosti. Ale ráno bylo zase lépe.
Tulácký život ho přivedl k mnoha lidem i k prostředím. Jeho básně jsou toho plny. Postavy a postavičky, o kterých básní, jsou takové ty pábitelské týpky, jak je známe třeba z Hrabalovy prózy nebo z Kerouacka. Nebo i z amerických básníků, ke kterým měl náš básník a takto bývalý sedlák blízko. Má k nim blízko dosud.
Tulácký život skončil zhruba po roce spolu s přiznáním plného invalidního důchodu. Pro člověka tak akčního, jakým bezesporu Básník je, to byla pohroma. Měl na vybranou - telefonista nebo masér? Ač nerad, zvolil druhou alternativu. Znamenalo to učit se obor, který mu byl cizí a který už dopředu neměl rád. Závěrečné zkoušky dělal na dvakrát, ten rebel v něm se prostě nechtěl do poslední chvíle podřídit. Zkoušky nakonec udělal velmi úspěšně a ačkoliv na toho Pána Boha moc nedá, stalo se, že se dostal na velmi významné rehabilitační pracoviště. Další zázrak se udál v tom smyslu, že si zamiloval svou práci a na původně nenáviděném pracovišti strávil několik desítek let. A nejen to. Našla si ho tam i žena jeho srdce. Nebo on si našel ji? Jsou spolu dosud a mají dospělého syna, kterého adoptovali jako mimino. I to lze počítat mezi zázraky, když uvážíme, jaké problémy mají při žádostech o adopci lidé se zdravotním handicapem.
Naproti klinice, kde pracoval, bylo malé, ale velmi dobré knihkupectví. Spřátelil se s paní vedoucí, která se stala jeho soukromou profesorkou literatury. V knihkupectví trávil mnoho času a protekčně získával tehdejší podpultovky. Za to pomáhal paní vedoucí s prodejem knih. Brával si jednou nebo dvakrát týdně dvoukolák, naložil ho knihami a odjel s ním na zastávku autobusu. Prodával tam lidem knihy a snažil se, aby v modrém dvoukoláku nic nezbylo, až se bude vracet. Jeho zájem o literaturu tím dostal i praktický rozměr.
A život šel dál, přes sametku až do současnosti.
Co zbývá Básníkovi a emeritnímu Sedlákovi?
Rodina, maséřina na krásném pracovišti, přátelé, jogging, cesty po horách a především a nade všecko básně.
„Než posvačíš uzeného lososa na šťovíku
požádáš těhotnou dívku
aby ti ukázala svůj velký život
neboť jedině tak věci pokračují.
Po obědě krátký spánek
a dlouhý běh seminární zahradou
jako po rozevlátém těstě
instinktivně na dosah zakytované břitvy bílé hole.
S večerem odejdeš do samoty
napsat dvě, tři básně
se šťastným koncem
relativně nezávislý
rozpřádáš sny
kdy a jak
zlatý věk
obyčejně
končí.“
Píše na počítači, s kterým se zkamarádil. Internet zatím nevyžaduje. S bílou krátkou holí chodí jen tam, kde je to riskantní. Naučil se svou vlastní techniku, která se mu osvědčila. Ale asi jen jemu.
Láska k rostlinstvu ho také neopustila. U rodného domu mají zahradu, kterou každoročně osívají rostlinami užitečnými i krasomilnými. Jenže, jak říká Sedlák, nebo spíš dnes už chalupář - „tak jak mi ubývá zrak, tak ubývá i užitková půda. Máme čím dál větší trávníky. Nestěžuji si. Tráva je také hezká, když je zelená a ne moc vysoká.“
Má rád život a lidi. Zdá se, že i lidé ho mají rádi. Nemá nouzi o ty, kteří mu pomáhají, nemá nouzi ani o pochopení své rodiny. I on je nositelem velmi citlivého chápání a vnímání problémů současného světa. Navenek se však jimi netrápí Má přece své psaní, do něhož zasévá bolest i radost, lásku i nenávist, touhy i lhostejnost, život, smrt a tak trochu i toho Stvořitele všeho.
Někdy si kladu otázku - kdy vlastně člověk uzrává?
Zatím jsem se k odpovědi nedostala. Vím jen, že ke zrání je čas až po dlouhé době trpělivého růstu.
Jak znám veveřice, určitě to nejsou smečkoví tvorové. Žijí si víceméně samy, nechtějí se nechat ochočit, kolektivní vědomí je příliš nezajímá. Nevyhledávají celoživotní partnerskou ochranu. Mají rády oříšky a na vaření si nepotrpí. Jsou samostatné a přesto velmi bedlivě pozorují svět kolem sebe. Vědí totiž, že je může nejen ohrozit, ale i velmi obohatit. I ony svět obohacují, protože jsou zajímavé a statečné.
Veveřice, o které bude řeč, se narodila asi před pětatřiceti lety v krajském městě mladým studujícím rodičům. Když jí jako miminu lékaři našli nádor v jednom oku, odstartovali tím dva roky pobytu v nemocnicích a léčebnách. Oko nezachránili, ale Veveřička zůstala naživu.
Šikovnost a profesionalita lékařů však nemohla pomoci rozpadajícímu se vztahu rodičů, který nepřežil tak silnou zátěž.Tatínek se odstěhoval na sever, maminka na jih. Veveřička zůstala u dědečka a babičky v nevelké obci blízko rodného města. Maminka občas dojížděla, pokud jí to zaměstnání a další mateřství v novém manželství dovolovalo. Tatínek se neobjevil nikdy. Veveřičce postupně přibyli dva další sourozenci, ale nikdy s nimi nevyrůstala. Znali se jen o prázdninách, stejně jako s otčímem.
Veveřičce se moc chtělo mezi děti. měla smůlu. Učitelky v mateřské škole nezvládly dítě nevidoucí na jedno oko, a tak Veveřička stála v mateřské škole většinou na hanbě, aby neublížila sobě nebo dětem.
Zbytek předškolní výchovy se odbyl v mateřské škole pro děti se zrakovým postižením. Když se vada zraku zhoršila, bylo nutno postupně převést Veveřičku do školy pro nevidomé děti. Protože si v šesti letech po marné léčbě a následné amputaci oka musela zvyknout na úplnou slepotu, nebylo to ve škole ani veselé, ani bezpečné. Tma, na kterou si dva měsíce zvykala v nemocnici, se roztáhla po celém jejím světě.
Na rozdíl od dětí, které byly nevidomé odjakživa, Veveřice nikam nepatřila, v cizích prostorách nikam netrefila a moc toho neuměla. Doma jí, od chvíle ztráty zraku, nic neučili. Většinu pozdějších dovedností získávala metodou pokusu a omylu. To bylo nepraktické a zdlouhavé.
Z celé rodiny jí byl nejmilejší dědeček, klidný, vyrovnaný člověk. Pomáhal jí, vozil do školy a nikdy, na rozdíl od jiných, nedal najevo, že by mu vadila její jen zpoloviny krásná tvář. Druhá je znetvořena rozsáhlou operací. Zemřel brzy poté, co uskutečnil svůj sen - rekonstrukci jejich domu.
Veveřice zatím jakžtakž dokončila základní školu. Měla zájem o pletení košíků, ale osud jí nepřál.Nakonec se stala telefonistkou a na chvilku vyhrála zápas o samostatný život.
Na chvilku. Babička po manželově smrti rozhodla, že se i s osmnáctiletou Veveřicí odstěhuje do města, kde žila její dcera s rodinou. A protože babička je dodnes metr, Veveřice se musela podřídit. Přišla o přátele, o místa, která měla ráda, o návštěvy knihovny a jiných zařízení pro nevidomé. Odstěhovala se tedy s babičkou tam, kam nechtěla. Postupně si našla kamarádku, přítele a koně. Získala také práci telefonistky, která jí k smrti nudila. Svou kreativní duši dotovala zpíváním ve sboru, modelováním, pokoušela se i malovat, ale to, co mohla s malbou jako nevidomá dělat, ji netěšilo. Ještě si až příliš dobře pamatovala hodiny prožívané s krásnými barevnými obrázky, které jako dítě vyráběla ve velkém. Spolu se stavebnicemi je kreslení a malování její nejmilejší vzpomínkou na dětské koukavé časy.
Je zvláštní. I její přátelé jsou zvláštní. Zvláštní byl i partner, kterého si tehdy našla.Vztah nečekaně skončil a po nějaké době i zaměstnání telefonistky. Jiné už nikdy nenašla.
Touha po samostatnosti ji paradoxně přivedla do vztahu, v němž žila několik let. Dokonce tam bylo i dítě, třebaže ne vlastní. Dělala co mohla, aby se stala ochočenou Veveřicí, ale nešlo jí to. Nakonec odešla do bytovky na vesnici, odkud to bylo na dosah do rodného města, k přátelům i aktivitám, které měla ráda. Stalo se, že rodnéměsto odřízlo dopravu od jejího nového hnízda. Bylo třeba složitě vyměnit byt a zařídit se - tentokrát snad již definitivně - tam, kde se cítí dobře.
Miluje zvířata, výstavy o nich, přírodu a výstavy o ní. To je i důvod, proč základním motivem její keramiky jsou zvířata suchozemská i vodní. Jezdí ráda na koni.Po světě chodí s vodícím psem a s migrénou, která jí od doby, co přišla o oko, velmi sužuje. Sužuje jí více zdravotních komplikací, ale naučila se s nimi žít. Ne pouze živořit.
Moc jí to nejde na počítači, už vůbec ne na internetu. A tolik by to potřebovala. Zajímá se o skandinávskou mytologii, o kulturu historických Indiánů, ale zdroje, kterých je nejvíc na internetu, jí zůstávají těžko dostupné. Věří však, že jednou zvítězí.
Má své rituály, svá poslání, své radosti a své bolesti. Žije uprostřed velkého sídliště, ale přesto je po veverčím způsobu sama. Poslouchá hudbu, čte zvukové i elektronické knihy, občas jde do kina na česky mluvený film, sleduje video, televizi. Ráda zpívá, málokdy se jí daří zpívat v nějakém sboru. Jenže - k zdravotním problémům patří i snížená imunita. Tak jak potom pravidelně někam docházet, trénovat, cvičit.
Je sama a není sama. Ve svém bytě počítá s místem pro hosty. Nevaří příliš, ale dokáže nabídnout zajímavý rozhovor, můžete si osahat její keramiku, poslouchat s ní hudbu a hrát si s jejím psem. Dostanete čaj, když venku mrzne, a velký kus tepla, které potřebují vaše končetiny i vaše srdce. Tak dík, Veveřice. Dík za tvé hnízdo, kde je možné se ohřát, najít porozumění i pomoc. Dík za tvou snahu přidat do nevlídného světla kolem nás zářivý paprsek hravého půvabu a nevtíravé lásky.
Když byl malý, zabýval se přede vším tím, že neustále běhal s klukama a holkama svého věku po vsi, lese, polích a stráních. Stále v pohybu, stále volný jako pták. Ovšem spíš jako pštros než orel. Orli totiž moc neběhají, pokud vím.
Dítě nabité energií mělo něco s očima. Byl už druhý takový v rodině, a tak měl, pokud jde o výchovné rodičovské zásahy a přístupy, cestu tzv. předšlapanou. O to lépe se mu po ní běhalo.
Školu navštěvoval v místní dvoutřídce, stejně jako jeho starší bratr. Každý z nich byl, přes shodu postižení sítnic, úplně jiný. Je mezi nimi i dost velký věkový rozdíl, rozdíl v temperamentu, rozdíl v zájmech. I ve dvoutřídce byli každý v jiném oddělení, později i každý v jiné škole. Forest tedy rozhodně nebyl na svého bratra příliš vázán, a tuto nezávislost si uchoval do zralého věku.
Když Forest pomyslně doběhl na druhý stupeň základní školy, měl na vybranou. Buď dojíždět sám do okresního města s rizikem, že v náročnějších školních podmínkách mezi zdravými dětmi už neuspěje, anebo přestěhovat se vždy na týden do internátní školy pro děti s vadami zraku. Rodina usoudila, že speciální škola je tou lepší alternativou, a tak náš běhoun jezdil každé pondělí se svým starším bratrem do školy a v pátek se vracel na rodnou hroudu, aby si užil běhání, jízdy na kole, plavání v řece, přátelství vrstevníků i rodinného krbu.
Na roky strávené v základní internátní škole vzpomíná s velkým odporem. Nuda za nudou. Pár formálně vedených kroužků, nějaký ten Pionýr, skoro žádný pohyb, žádný čas pro sebe, všechno přeorganizované až k úplnému zblbnutí, praví bývalý absolvent nejmenovaného zařízení.
Bavilo ho čtení, divadlo, příroda. Málo co si mohl prožít v těchto letech duševního a fyzického "temna". Býval nesmyslně vyčerpaný, otrávený, učení ho nebavilo. Trochu se věnoval hudbě, ale i když má hudbu rád, věděl, že to nikdy nebude jeho povolání.
Vyučil se řemeslu a byl s touto volbou spokojen. Pobyt na internátě učňovské školy už nebyl tak omezující jako na základní škole. Také bylo k dispozici větší zájmové spektrum a více volného času. Forest mohl trochu sportovat, dokonce se v rámci povinného výcviku dostal se školou na lyže. Zájmové vyžití bylo mnohem pestřejší, přátelské vztahy se rozšířily i směrem k půvabnější polovině lidstva. To se Forestovi docela líbilo.
S výučním listem v kapse se odebral do svého prvního zaměstnání. Našel se ve svém oboru a to ho uspokojovalo. Výhodné bylo i to, že dílna, ve které pracoval, byla nedaleko rodičovského domu, kde stále bydlel. Bydlel tam i tehdy, když si přivedl svou ženu. Byla to jedna z těch dívek, jejichž zkoumání se věnoval během učednických let. Dlouhodobá známost prověřila stabilitu vztahu, a tak Forest prožívá své čtvrtstoleté manželství s příkladným uspokojením. Ačkoliv je běhavý, nikam neutekl. Jen časem oba manželé opustili jeho rodné hnízdo, když dostali byt v nedalekém městě.
A Forest pracoval, až se z něho kouřilo, běhal, cvičil, jezdil na kole a zase běhal. Miluje dlouhé tratě, protože při nich se prý čistí tělo i duše.
Přestože je to chlapík v nejlepších letech, jeho figuru by mu mohl závidět leckterý jinoch hrbící se u počítače nebo v zakouřené hospůdce nad pobryndaným stolem.
A jak je to s počítačem u našeho maratónce?
Dosud s ním nekamarádí. Používá elektronickou lupu, naučil se i braillovo písmo a zatím mu to stačí. S výukou na PC počítá někdy v budoucnu, snad až doběhne k nějakému psacímu stolu a napadne ho, aby se posadil.
Když po Sametové revoluci skončila idylka práce ve státním podniku, musel se Forest poohlédnout, kde by si vydělal na svůj vezdejší chléb i na domácí fitnes. Poohlížet se musela i jeho manželka, která má situaci ztíženou ještě o další zdravotní komplikace. Ona si udělala rekvalifikační kurz pro telefonisty, ale tato práce brzy skončila se zavedením digitálních ústředen. Tak je od té doby doma, stará se o domácnost, o toho svého ulítaného (a možná i věčně hladového) habána a také o staré rodiče. Má jiné koníčky než manžel, a to jim vyhovuje. Prý je to dobrá prevence ponorkové nemoci. Mají si stále o čem povídat, sdílejí společný život a někdy dokonce i společné knížky, které čtou z kazetového magnetofonu.
Forest hledal zaměstnání v různých firmách, kde pracují lidé se zrakovým postižením. Říká, že tam nepanují vždycky dobré poměry pokud jde o pochopení pracovníků, kteří třeba sami zrakový handicap nemají nebo jsou jejich zájmy podřízeny osobnímu prospěchu. Forest z těchto důvodů párkrát přeběhl sem a tam, aby se párkrát zklamal nebo pořádně naštval. Nebo obojí.
V současné době je nezaměstnaný. Nemá se ale špatně, občas přijde k nějakému slušnému výdělku a tak je stále plný optimismu. Běhá sem, běhá tam, někdy jsou to pořádné šňůry. Jednu dobu musel ležet s plicními problémy v léčebně. Setkal se tam s rezignací, depresemi, hazardováním se životem, setkal se tam i s bolestivou osamělostí umírajících i s hlubokým smutkem pozůstalých. Hodně ho to zasáhlo. Možná z té doby pochází jeho nově utvářená činorodost, jeho touha pomáhat. Nežije jen pro sebe a pro své nejbližší. Stará se o to, aby v jeho okolí měli lidé se zrakovým postižením dostatek možností vyžít se ve všemožných zájmových sférách - ať je to sport, turistika nebo kultura. Má s tím hodně práce, ne vždycky najde pochopení, ale dělá to rád.
„Tak, kolik to bylo dneska, Foreste Gumpe?"
„No, dneska nic moc, jen osm kiláků. Ale na zahřátí to stačí. Rozmýšlím si ale, že už asi nebudu sám jezdit na kole. Měl jsem malou nehodu."
„Jak to, sám???"
„Když tady u nás neseženu nikoho do tandemu, jezdím sám. Ale jen po malých silnicích. Nevšiml jsem si auta, které stálo tak nešikovně, že jsem ho trochu líznul. Urazil jsem mu zrcátko a z obou kol mám osmičku. Asi toho fakt nechám, už na to vůbec nevidím," řekl trochu zamyšleně Forest, a rychlým poklusem někam zmizel.
Ačkoliv sedí na poměrně vysoké židli, za čajovou konvicí ji skoro není vidět. Z konvice se line vůně čaje s citrónovou trávou, na stole talířky s báječnými koláčky, rohlíčky a šátečky.
„Sama kupovala?" zeptám se všetečně.
Zpoza konvice se objeví dětský úsměv od ucha k uchu, přikývnutí subtilní hlavy s dívčím účesem. Prý má ráda, když může hostům nabídnout něco mimořádně dobrého z místní pekárny.
Oknem prosvěcuje odpolední slunce, které s námi chce tuto milou chvíli sdílet.
Novoročenka se narodila na Slovensku svým rodičům přesně na Nový rok. A tak tedy přišla i ke své přezdívce.
Idylicky krásné dětství prožila na břehu Hronu, v domě, který vlastníma rukama postavil její milující a milovaný otec. V rodině je ještě starší bratr, který byl vždycky nejen dobrým bratrem, ale i kamarádem. Nikdy Novoročenku nenechal v trablech, ať byly jakékoliv.
Že holčička špatně vidí, objevila až učitelka v první třídě. Novoročenka četla i psala nosem, jak už to u dětí s vadou zraku bývá. Skoro půl roku prožila v nemocnicích, kde jí zjistili degenerativní vadu sítnice. Pár lidí se domnívalo, že by měla jít do internátní školy, ale ve vesnické základce nikomu její zrakový nedostatek nevadil. Učitelé i spolužáci pomáhali jak mohli, a tak děvčátko celkem bez problémů prošlo až do osmé třídy. Známky měla výborné, dokonce vyhrála matematickou olympiádu, která jí umožnila vstup na Gymnázium pro mládež s vadami zraku. Jenže - musela do Prahy. Devátou třídu absolvovala v Bratislavě na speciální škole pro děti s vadami zraku, a tak ten přechod do internátu v Praze nebyl tak dramatický.
Učila se dobře, ale nade všechno milovala koncerty, hudební kluby, divadlo. A považte - teprve na střední škole objevila, že knihy je možné poslouchat! Do té doby čtení moc neholdovala, protože písmena musela spíš luštit. Se zvukovou knihou se jí otevřel úplně nový a nádherně dobrodružný svět.
V posledním ročníku gymnázia se zamilovala a vztah k o něco staršímu spolužákovi jí vydržel víc než šest let. Nikdy se nevzali, protože tušili, že při stejné genetické vadě zraku je naděje na zdravé potomstvo nereálná.
Pak se nějak stalo, že jinde bylo možné takovou naději uskutečnit, a tak se dlouholetá láska odstěhovala. Novoročenka zůstala sama, ale ne zas tak úplně sama. Měla přátele a spoustu zájmů, a ty jí pomohly přečkat to nejtěžší stýskání. Měla také svou práci, kterou dělala moc ráda. Nechtělo se jí studovat vysokou školu, nedovedla se rozhodnout, jaký obor by zvolila za životní povolání. Tak dělala nějakou chvíli jazykovou školu, absolvovala také telefonický kurz a pár let se tak živila. Pak odešla do zaměstnání, kde mohla pomáhat těžce zrakově postiženým lidem. Sama také uvítala, když dostala svou první televizní lupu, s kterou dodnes kamarádí, ačkoliv již dávno pracuje také s počítačem.
Vždycky pracovala někde, kde mohla pomáhat osobám se stejným postižením. Nakonec se ale stalo, že odešla z tohoto oboru a jiné místo už nenašla. Zatím nenašla.
Něco zlé je ale pro něco dobré. Odchodem ze zaměstnání získala více času na své zájmy i na přátele. Tak se stalo, že se seznámila s dalším svým partnerem, s nímž má nejen společnou domácnost, ale i jinak mnoho společného. Oba se zajímají o studium cizích jazyků, o literaturu, přírodu, hudbu. Když se její milý rozhodl, že bude pokračovat ve studiích na vysoké škole a ještě k tomu něco přivydělá, řekla si Novoročenka, že by potřebovala někoho, kdo by jí za jeho nepřítomnosti doprovázel. Pořídila si vodícího psa, který je radostný, milý a chytrý, zřejmě podle vzoru - jaká panička, takový pes. A tak jsou tři. Mají se rádi a uvažují, jestli se třeba v budoucnu jejich malá domácnost ještě nerozroste o nějakého dvounohého člena.
Chtěla jsem vědět, jak si poradila se stále intenzivnějším nedostatkem zrakového vnímání.
„No, tak třeba - přijdu z nákupu a všechno, každý balíček, i účtenku si prostuduju pod televizní lupou. Kapesní lupa už mě dávno nebaví, mám z toho rozlámanou krční páteř a migrény. To je i důvod, proč jsem musela přestat pracovat. Pořád mě bolela hlava a záda. Teď je to ale lepší, mohu se víc starat o své tělo, cvičím, chodím hodně ven a je mi mnohem lépe.
Naučila jsem se chodit do všech obchodů tady v okolí, nebojím se říct, že na něco nevidím, a že potřebuji pomoci. Co mám psa, používám i bílou hůl. Vstřícnost lidí je teď o mnoho viditelnější, častokrát se mě ujmou a pomůžou mi, aniž bych si řekla.
Docela ráda vařím a tak občas něco rozbiju. Moji skvělí rodiče mi koupili malý byt, když nemohu žít v našem rodném domě, protože na vesnici bych si nevěděla se sebou rady. To, že mám byt, je vede k tomu, aby se mě občas zeptali, jak se mi bydlí a s čím potřebuji pomoci. No a vidíte. Maminka se pořád diví, že každou chvíli něco rozbiju. Jako by jí za tolik let nedošlo, že fakt spoustu věcí nevidím. Ale mně je to k smíchu, já si přece nekupuju ani drahý porcelán, ani drahé sklo. Vlastně se nic neděje.
Miluju výtvarné umění a architekturu. Nějak mi nevadí, že na to nevidím. Jsem nadšená z toho, co vidím. To je pro mne důležité. Můj přítel a moje přítelkyně mi dovedou popsat - třeba na výstavě - co je na obrazech nebo na fotografiích. Já si to pak do toho barevného něčeho, co vidím, mohu dosadit. A je to, jako bych to viděla.
Vidím třeba jen kousek nějakého zajímavého domu. Ale ten kousek si užiju. Stejně tak jako v přírodě. Mám radost z toho, co ještě mohu spatřit vlastním okem nebo turmonem. Prožívám velmi intenzivní štěstí z každého hezkého zážitku, s každého hezkého dne.
No, a protože venku hřeje sluníčko, mohli bychom jít na procházku", uzavře naše čajové a koláčkové posezení Novoročenka. Radostnému psovi připne postroj a na hlavu si nasadí bejsbolku s obrovským kšiltem proti zvědavému sluníčku. Když na ni pohlížím ze své výšky trochu nastavené ještě několika schody, vidím jen tu čepici a psa, který jde poslušně těsně pod ní na bílém vodítku. Už na mě volá a škádlivě radí: „Koukejte, jestli máte čím. Teď bude poslední schod a pak dveře na ulici."
Vycházíme společně do teplého letního podvečera. Je mi moc dobře u srdce. Jsem ráda, že se Novoročenka neobjevila až v čase omrzlin a rozbláceného sněhu, a že jí mohu popřát hezké léto. Hezké léto i vám, kdo čtete tyto řádky.
Moudrá sova je trochu smutná. Moudrou sovu po třiceti letech vyhnali z práce. Nevyhodili, protože má těžkou zrakovou vadu, takže je chráněná zákonem. Vyhnali ji lstivě a nemravně. Způsobili při snižování stavu zaměstnanců, že ona jediná měla pár let před starobním důchodem dobrovolně souhlasit se zkráceným pracovním úvazkem. Moudrá sova je hodný člověk, ale zas tak strašně hodná být nemohla. Tady šlo o vlastní důstojnost a stavovskou čest. Tak odešla.
Moudrá sova je muzikantka, učitelka hudby. Našla se v tomto povolání už na střední škole a prakticky neumí nic jiného, než být dobrou učitelkou hudby. Nedivme se tedy, že propadla dočasné trudomyslnosti, když si začala zvykat, že už nebude docházet den co den do své milované Lidušky. Jenže ona je opravdu moudrá, takže vzala rozum do hrsti a začala přemýšlet. Rozhodla se, že se na tzv. stará kolena „udělá pro sebe", napsala pár inzerátů a zviditelnila se s pomocí přátel i na internetu. A ejhle - ačkoliv nebyla uprostřed školního roku zrovna příznivá sezóna, našla svého prvního soukromého žáka. Začala věřit, že ačkoliv nemá podnikatelského ducha, mohla by se naučit pracovat ve své profesi soukromě.
Dětství prožila v rodině, která si nikdy nevěděla rady s dítětem, u něhož se nečekaně objevilo tak těžké zrakové postižení. Několik nezdařených operací čočky a rohovky postupně přispělo k tomu, že se o ni všichni báli. Rodiče, babička i teta jí poskytovali úzkostlivou péči, všemožně ji obletovali a nenechali ji udělat samostatně ani pár kroků. Žili ve městě, kde byla škola pro děti s vadami zraku, dokonce nedaleko bydliště. Přesto malou Sovičku doprovázeli ráno i odpoledne a vydrželo jim to až na druhý stupeň, kdy všechny holky už dávno chodily samy, a nejen do školy. Maminka i tatínek byli prostí lidé, neměli představu o tom, jak s takovým dítětem zacházet. Babička i teta sice byly vzdělané, ale velmi dominantní, a tak prosazovaly i ony svůj názor na výchovu malé holky s tlustými brýlemi. Shrnuto - může trochu brnkat na piano, trochu na kytaru, aby měla co dělat. Číst stejně nikdy nebude, tak co. Dlouho si všichni mysleli, že když holka tak špatně vidí, že stejně nikdy literatura nebude jejím koníčkem ani povoláním. Čtení bylo velkým problémem, Sovička se denně trápila, aby s maminčinou podporou každý večer přečetla aspoň kousek nějakého textu s pomocí dalekohledých brýlí. Patřila ve třídě k dětem, které nejhůř viděly a tedy i nejhůř četly. Na druhém stupni skončil i ten luxus, že učebnice byly ve zvětšeném černotisku, a tak budoucí učitelka hudby rejdila nosem po stránkách učebnic, kde tušila stíny i souvislosti tištěného textu. Podobně tomu bylo i s notami, které se začala vážně učit až bezprostředně před přijímačkami na střední hudební školu.
Se zpětnou platností si uvědomuje, jaký dluh měla škola vůči rodinám se zrakově postiženými dětmi. Ačkoliv se profilovala jako speciální škola, nesnažila se ani o základní osvětu. Rodiče se například dozvěděli o možnosti zapůjčování zvukových knih až když Moudré Sově táhlo na patnáct let. A byla to spíš náhoda, že se maminka dala do řeči s nějakou paní, která měla v rodině nevidícího čtenáře zvukové knihy.
Nedostatek komunikace s vnějším světem paradoxně dovedl Moudrou Sovu k velké zvídavosti. Objevila rádio a s ním i všemožné oblasti vědy, politiky, kultury i zábavy, které byly hodně zajímavé, zvláště koncem šedesátých let. Poslouchala populární i vážnou hudbu, komentáře, účastnila se všelijakých soutěží, milovala četby a rozhlasové hry. A pak přišel ten zázrak - dostala svůj první cívkový magnetofon značky Uran a začala si půjčovat nahrávky zvukových knih z nového odboru Knihovny Karla Emanuela Macana. A tyhle lásky - tedy rádio a zvuková kniha - jí zůstaly věrné dodnes a ona jim také.
Moudrá Sova už sice studovala střední školu, ale dosud doma nesměla bez dohledu na nic sáhnout. Neuměla si ukrojit chleba, natož pak něco jednoduchého uvařit. Ještě v šestnácti měla zapovězen přístup k plynovému sporáku. Říká, že z domácích prací mohla dělat jen ty, které byly naprosto bezpečné a při kterých se nedalo nic zkazit.
Závislost na rodině i její plachost se projevily také v navazování nových vztahů. Byla nedůvěřivá a bázlivá. Vždyť ji doma před každým nebezpečím častokrát varovali. Našla si přesto dvě přítelkyně, které jí byly blízké a s kterými je dodnes v přátelském vztahu. Je však přesvědčená, že všechna ta výchova a ošetřování vedly k tomu, že se nedovede pohotově a s jistotou rozhodovat.
Střední školu i nástavbu pro učitele hudby zvládla s velmi dobrým výsledkem. Netrpěla sice nijak zvlášť zbytnělým sebevědomím, ale odvážně se pustila do vyučování dvou hudebních nástrojů. Šlo jí to celá ta léta dobře. Přes všechna varování a starosti rodičů, aby si Moudrá Sova nehledala nějaké neodpovědné partnery, se nakonec seznámila se svým budoucím manželem na výletě v restauraci. Ukázalo se, že je to hodný a zodpovědný člověk, který jí celý život pomáhá. Odpustil jí, že není moc praktická a vzal na sebe mnohá břemena v domácnosti i na zahradě. Mají spolu moc hezký život.
Po revoluci, když se otevřely hranice, sjezdili na režijní jízdenku ČSD skoro celou Evropu. Cestování ji vždycky moc bavilo. Nyní často využívá akcí Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. Ráda jezdí na zájezdy i s pěveckým sborem. Stále se něco učí - např. cizí jazyky. Chodí na zajímavé přednášky, cvičí a vede klidný společenský život. Nemá ráda dramata. Jediné, které jí zasáhlo, a které rozčeřilo hladinu jejího vnitřního míru, je ztráta zaměstnání. Je však moudrá a ráda se učí. Jen tak mezi řečí mi sdělila: „Když jsem byla mladá, nikdy jsem nevěřila, že změny jsou pro něco dobré. Nyní vím, že nedobrovolné opuštění práce a prostředí, kde jsem se tolik let pohybovala, bude pro mne prospěšné. Musím se naučit nový životní styl, najít své místo i teď, když už je mi přes padesát. Vím, že to bude užitečné pro můj další život."
Je moc příjemné potkat člověka, který kolem sebe šíří laskavou naději. A já jsem v Moudré Sově takového člověka potkala a jsem tomu moc ráda.
Snad to bylo jeho předčasné narození, které způsobilo, že už jako novorozenec musel bojovat. Naštěstí měl maminku, která se do boje o přežití a zdravý vývin pustila s ním. Cvičení, kázeň a vytrvalost byly podmínky, za kterých se malý Bojovník včas postavil na vlastní nohy. Obrazně i skutečně.
Přestože otec od rodiny odešel brzy po narození mladší sestry, statečná maminka zvládla výchovu obou dětí i své zaměstnání na výbornou. Kolik jí to stálo sebezapření a síly si můžeme domyslet.
Bojovník, ač ještě malý kluk, měl již v sobě spoustu energie, cílevědomost a záliby, které ho předurčovaly pro kariéru vojáka z povolání. S vojáčky si sice moc nehrál - vadilo mu, že se jen tak pasivně povalují na koberci - ale s klukama venku, to ano. Vyrůstal sice v malebném historickém městě, ale za paneláky, které je obklopovaly, bylo dost místa na hry a řádění. A když pršelo? Pak tady byly dobrodružné knihy i počítačové hry s válečnou tématikou. Ty měl Bojovník odjakživa rád.
Život v demokracii umožnil znovuzrození mnohých dosud zakázaných spolků. Ten, který svým zaměřením oslovil mladého bojovníka byl Skaut. Bylo tam, co potřeboval - akce, kázeň, mravnost, přátelství, vědomosti i praktické dovednosti, soužití s přírodou i s lidským společenstvím. Uplatnil zde i smysl pro čestný boj, soutěživost, cílevědomost a tělesnou zdatnost. Ve škole mu to šlo víc než dobře, a tak mohl veškerý volný čas zaplnit svými zálibami a podřídit ho přípravě na budoucí povolání. Tehdy bylo jeho jediným cílem vojenství; považoval za samozřejmé, že bude povoláním voják, a to na elitní úrovni. Jeho srdce i zájmy směřovaly ke studiu na Střední vojenské škole, později na vysoké stejného zaměření. Pak už by zbývalo přihlásit se do speciální jednotky Armády české republiky a bojovat na místech, která mu jeho vlast a armáda určí.
Byla tu ale maminka a ta se nečekaně vzepřela. Prostě mu tu střední vojenskou odmítla podepsat. Bojovník bojoval, ale maminčina vůle zvítězila. Protože dobrý bojovník unese čestnou porážku, podřídil se. Začal studovat gymnázium, ale s neutajovaným výhledem na studium Vysoké vojenské školy. Nastala doba příměří a pilného studia. Vše se obešlo bez větších problémů. Bojovník složil vůdcovské zkoušky ve Skautu a věnoval se dětem a mládeži s velkým nasazením všech svých schopností. Dělal to rád a bylo to vidět i v práci jeho oddílu, na které se podílel se svým kamarádem.
Vojenství a válečnictví ho zajímalo nadále do té míry, že je zkoušel i v praxi. Podobně jako mnoho mladých lidí v jeho věku neodolal výbušninám. Podle odborných návodů míchal, vařil, strouhal a sušil chemikálie, z nichž vyráběl nálože pro různé oslavy a příležitosti, při nichž to má burácet, dunět a třaskat. Netušil, že tato příležitost nastane neočekávaně, osudově. Udělal chybu, která ve vteřině zcela změnila jeho život. Bouchlo mu to pod rukama.
Všechno si pamatuje. V místnosti, kde byl ještě s dvěma kamarády, vyletěla okna, dveře, výbuch zdemoloval veškeré zařízení. Jeden z kamarádů měl popáleniny, druhý zůstal zázrakem bez zranění. Bojovník to však schytal do důsledků. Přišel o pravačku a dva prsty na levačce, přišel o jedno oko úplně, druhé si zachovalo zbytek zraku. Ohluchl, ale sluch se mu do značné míry vrátil, i když bude muset ještě podstoupit plastiku bubínku. Chybí mu pár zubů, na hrudi a na pažích má mužné jizvy, které ale mají šanci se ještě zahojit. Protože při výrobě třaskaviny seděl u stolu, zbytek člověka zůstal zachován.
Našla ho jeho sestra, zavolala pomoc a maminku. On si s černým humorem vzpomíná na mamčin nesouhlasný výrok z dob minulých: „Jestli se ti něco stane, urazím ti ruce." Tak, to bychom měli, povzdechne si se smutným úsměvem.
Dva měsíce po nemocnicích z něj zase udělaly akčního chlapa. Nevzdává to. Říká: „Myslel jsem si, že to takhle podobně může někdy dopadnout. Je logické, že když vás pošlou do Iráku nebo Afganistánu, že to není žádná hra na vojáčky. Jenže jsem netušil, že to přijde tak brzy, ještě dřív, než se ze mne stane profesionální voják. A také jsem nečekal, že v tom budou oči..."
Život jde dál. Po návratu z nemocnice dal Bojovník do pořádku poněkud pochroumaný vztah s kamarádem, který byl s ním při výbuchu. Nabyl také novou zkušenost - vztahy končí nebo naopak zrají s tím, když se dostanete do vážných problémů. Poznal, jak skvělou má sestru, mámu i mnohé přátele, kteří ho podrželi a ještě podrží. Poznal také, že jiné vztahy naopak nepřežily, dokonce se dosavadní přátelství změnilo ve fatální zradu. Nechce mluvit o ztrátách. Ačkoliv vidí tak málo, hledí dopředu. Učí se psát třemi prsty na počítači, ovládat ozvučený mobil, diktafon i bílou hůl. Učí se oblékat bez cizí pomoci, něco si uvařit (třeba pro začátek jen čaj), prohledat jednou rukou příruční zavazadlo a uspořádat si své prostředí tak, aby se v něm dobře žilo. Má dar orientace, který několik let zdokonaloval ve Skautu. Nemyslí na prohry, snaží se jít dopředu. V příštím roce složí maturitní zkoušku na gymnáziu a pak půjde studovat vysokou školu. Možná práva, možná ekonomiku, možná pedagogiku. Cítí se na to a já myslím, že nemá důvod, aby se necítil. Je inteligentní, přizpůsobivý, trochu agresivní, trochu si některé věci idealizuje, ale to je právě to, co aktuálně potřebuje. Víru, nadšení a sílu k překonávání překážek. A samozřejmě smysl pro humor. Prostě takové ty normální vlastnosti, které bojovníci mají mít.
Kolem něho je svět, který ho přijímá. Ale kousek za tímto teritoriem zuří bitva každodenního přežívání mezi lhostejností, konzumností, bezohledností a hloupostí. Tak se dobře připrav, Bojovníku. Hr na ně!
Nejdříve si mysleli, že je líná. Později, že je nešikovná. Nakonec zkusili všelijaké triky, aby dosáhli toho, že posbírá rozházené hračky nebo upadlý zajímavý předmět. Možná zkoušeli nastražit i nějaký pamlsek, až si s konečnou platností ověřili, že chyba není v chování jejich batolátka, ale že asi má něco s očima. Vyšetření odborného lékaře nic nevyvrátila, ani nepotvrdila, ale milující rodiče přeci jen ví své.
Žili na vesnici v Jižních Čechách, kde, jak známo, je lid bodrý a veselý. Nebylo proto divu, že i přes reálná podezření a brýle přijali holčičku do úplně obyčejné mateřské školy mezi úplně obyčejné děti. Úplně obyčejná paní učitelka zde věnovala jen trochu víc úplně obyčejné pozornosti dítěti, u kterého se spíš tušil než projevoval závažný problém se zrakovým vnímáním.
Holčička rostla v rodině, která měla víru, naději i lásku - přesně takovou, o které častokrát slýchávali v kostele, a o které si četli v křesťanských knihách.
Děvčátko bylo hodně chytré, přizpůsobivé a šikovné po všech stránkách. Jen zpívání mu nešlo, ale to nebylo tak důležité pro život mezi dětmi venku při hrách nebo i ve škole, kterou bez problémů zvládalo až do páté třídy.
Tehdy přišla rána pod pás. Odvážná školačka nedokázala rozluštit na tabuli zadání písemné práce ani z první lavice. Učitelka si nejdříve myslela, že je to nějaký úhybný manévr, ale postupně se zjistilo, že sítnice v obou očích se začínají definitivně rozpadat. Lékaři doporučili speciální školu, ale rodiče se nejdřív chtěli poradit s učiteli ve škole, do které Odvážná školačka v té době chodila. Všichni hlasovali pro dokončení docházky v místní škole. Zdá se, že tamější pedagogové považovali za otázku profesionální cti, umožnit dítěti se zrakovým postižením vzdělání na běžné škole. Dokonce ji ani z ničeho neosvobodili, jen jí poskytovali určité výhody při známkování třeba v zeměpise, pracovní výchově a v geometrii. Žádné vyčleňování z dětského kolektivu, žádná speciální privilegia. Žákyně nám špatně vidí, tak s ní musíme trochu ohleduplně. I spolužáci pomáhali, kde se dalo, zejména při rýsování a dílnách. Odvážná školačka zvládala i tělocvik, protože jí umožnili chodit s menší skupinou na tzv. nápravnou tělesnou výchovu, kde na ni mohla učitelka lépe dohlédnout. Byla to integrace přímo čítanková, ačkoliv nikdo z těch chápajících a pomáhajících učitelů a žáků neprošel jakýmkoliv osvětovým školením. Někdy stačí trocha vcítění, dobré srdce a schopnost nedělat věci horší než jsou.
Rodina Odvážné školačky procházela nejrůznějšími událostmi, včetně toho, že přibyl ještě o sedm let mladší chlapec. Přestože věkový rozdíl byl poměrně kritický, ve vztahu mezi sourozenci nikdy k žádným krizím nedošlo. Odvážná školačka si moc pochvaluje, jak je to skvělý brácha, když konečně vyrostl a jejich vztah je vyvážený a oboustranně přínosný. Oba jsou už dospělí a normálně vidící bratr jí v mnohém pomáhá.
Co se stalo s Odvážnou školačkou, když musela po ukončení základní školy opustit rodnou vísku, přátele z dětství a především skvělé rodinné zázemí?
Inu, jak už to bývá - odešla tam, kde mohla dále studovat, tedy na střední speciální školu s internátem. Škola jí silně nebavila, nebyl tam žádný obor, kterému by se chtěla věnovat. Naučili jí však pár věcí, které oceňuje - číst a psát Brailleovo písmo, práci s počítačem a dostala i slušné základy pro další studium cizích jazyků. Našla si zde i nové kamarády, první, které kdy měla se zrakovou vadou. Co si ale nejvíce pochvaluje, to je, že jí pobyt na internátě připravil pro samostatný život. V tomto oboru je opravdu výjimečná, i když hodně věcí si musela vyvzdorovat, vydupat, vybrečet. Dosud nekonfliktní vztah s rodiči dostal své první zásadní trhliny. Přirozeně, rodiče se báli, co si už téměř slepé děvče počne samo ve velkém městě plném nebezpečných nástrah, skutečných i pravděpodobných. A děvče se opravdu nenechalo omezovat. Její vzpoura byla silná až do té míry, že opustila nejen rodný dům, ale i víru předků. Postavila si hlavu a postavila se na vlastní nohy. Naučila se chodit s bílou holí a požádat o pomoc, tam, kde je to nutné. Naštěstí, tahle fáze života nepřinesla, kromě ztráty víry, žádné další následky. Rodiče se se svou tvrdohlavou a odvážnou holkou nakonec smířili a i nadále jí drží. Ona nikdy neříká - musela jsem to překonat, musela jsem se tím probojovat. Vždycky používá zájmeno MY, když jde o řešení krizí, a myslí tím rodina a já, všichni za jeden provaz. V duchu si kladu otázku, byla-li by Odvážná školačka hodna tohoto titulu, kdyby neměla perfektní zázemí? Vždyť přece řešit závažné změny v životě, který byl takřka den ze dne zasažen slepotou, není nic lehkého ani humorného. Oni to ale zvládli a pořád se mají rádi, což je nepateticky řečeno v dnešní době zázrak.
Po maturitě šla na jazykovou školu a pak byla nějakou dobu zaměstnaná v místě bydliště. Jak už se stává, firma zkrachovala a jiné zaměstnání nebylo. I kamarádky z dětství se rozprchly, povdávaly, měly jiné zájmy. Odvážná školačka chtěla dál studovat, nicnedělání jí ubíjelo. Absolvovala ještě rekvalifikační kurz v rehabilitačním středisku pro nevidomé, ale to jí také nestačilo. Nemohla najít své uplatnění. Ze všeho nejvíc toužila vrátit se zpět do města. A to také udělala. S obrovským nasazením a pomocí rodiny si vypůjčila peníze a koupila maličký byt. Konečně zase mohla chodit na koncerty, mezi mladé lidi do čajovny, na všelijaké kulturní i klubové programy. Ač neměla ráda zeměpis, nade všechno ráda cestuje. Ač nemilovala dějepis, nade všechno má ráda historii hradů a zámků, měst i jejich pamětihodných míst. Cestuje nejvíc s kamarádkou, která také nevidí. Někdy se jim podaří mít na pomoc vidícího průvodce, ale zdaleka ne vždycky. Jsou si věrnými společnicemi od střední školy a jedna druhou neopouští, ani když je čas nepohody.
Co nyní dělá Odvážná školačka?
To je celkem zbytečná otázka. Studuje. A aby se nenudila, studuje hned dvě školy najednou - vyšší odbornou a k tomu ještě vysokou. No proč ne? Odvaha jí opravdu nechybí.
Má-li jaké volné chvíle, tak hraje divadlo, čte, účastní se různých zážitkových akcí, kulturních událostí, věnuje se návštěvám přátel, rodiny, klubu. Svoje aktivity nedělí na slepecké a neslepecké, řídí se vždycky tím, co jí zajímá, kde se dozví něco nového.
Hovoří dvěma cizími jazyky a chce se uplatnit v některém oboru sociální práce. Má ráda svůj nový domov. Sama si ho zařídila, převážně nábytkem darovaným přáteli a příbuznými, kteří něco nepotřebovali. Má to u sebe moc hezké, potrpí si na pořádek i příjemné prostředí. Obrázky na zdech jsou většinou plastické. Květiny a zvířata nejsou součástí její domácnosti, protože dají moc starání.
Docela ráda vaří, nejraději těstoviny a nějaký dobrý, opravdu dobrý čaj. Nakupuje sama, jednou za čas vezme batoh, hůl a vydá se do supermarketu. Stráví tam hodinu v družné komunikaci s nějakým zaměstnancem, který se jí po celou dobu nákupu ochotně věnuje. Žádný problém.
A co chlapci? A co budoucí rodina?
Srdečně se směje: „Nevím, čím to je, ale neustále se potkávám hlavně s muži, kteří nade všechno milují pohodlí u televize nebo společnost u piva. A to pro mě není. Mám ráda zajímavý a naplněný čas. Neumím si představit, že si na zbytek života dřepnu na gauč a budu sledovat telenovely. Až přijde ten, který bude rozumět mým zálibám a způsobu života, věřím, že s ním budu chtít vstoupit do manželství a třeba i mít děti."
Odvážná školačka je plná přívětivé a jaksi světélkující energie, kterou bez otálení přenáší na každého, kdo s ní chvilku pobude. Na každého, kdo si všímá. Na každého, kdo chce prožít radost, pohodu a společenství naplněné chytrým vtipem i laskavou vnímavostí.
Tak vám všem přeji, abyste ani vy neztráceli odvahu a výdrž. A pokud ztrácíte, abyste zase nalezli. Třeba ve společnosti odvážných školaček, které určitě občas potkáváte.
Narodil se moc brzy. Narodil se možná i nevhod. Den, kdy přišel na svět nebyl naplánován, stejně jako pobyt v inkubátoru a následně dlouhý půl rok v nemocnici. Domů přinesli slabého nevidomého klučíka, jehož další pobyt v nefungující rodině byl vnímán jako nežádoucí zátěž.
Otec se z nové skutečnosti nikdy nevzpamatoval. Matky se na pocity nikdo neptal, takže po rozvodu se starala jak mohla a jak uměla. Její dělnické povolání a starost o holou existenci nedávaly chlapečkovi velké šance. Býval doma sám nebo s unavenou maminkou, která neměla ani ponětí, co si se svým dítětem počít.
Na lepší časy se zablýsklo, když se přestěhovali k babičce, která měla deputátní byt na pozemku pivovaru. Klučina byl čiperný a měl rád, když mu někdo věnoval pozornost. Nejlepší kamarádkou mu byla o něco starší sestřenice, ale také chlapi z pivovaru, především řidiči náklaďáků. Velmi rychle se naučil počkat si u vrátnice, až tam zastaví nějaký náklaďák, jedoucí pro objednané pivo. Klučík mával rukama, aby si ho všimli a svezli ho po pivovarském dvoře a pak zase zpět k vrátnici. Auta a autíčka, vlaky a vláčky, to bylo, co chtěl z materiálního světa. Sestřička a táta - to bylo, co chtěl ze světa lidského. Měl smůlu. Vada zraku moc nepřeje zálibám v dopravních prostředcích. Maminka měla několik slibných partnerů, ale nikdo z nich neměl zájem být tátou slepému klukovi, kterým navíc šili všichni čerti. Dnes se tomu říká hyperaktivita.
Babička byla fajn, brávala ho na návštěvy, nákupy, pochůzky. Přesto si však oddechla, když se nabídla možnost svěřit vnoučka do odborných rukou speciální mateřské školy. Šel tam ve třech letech, nedobrovolně a vždy na celý týden. Pro něho smutné dětství mezi cizími, pro osamělou maminku jediná možná pomoc. Vždyť i tak měla co dělat, aby získala i neplacené volno po dobu školních prázdnin, kdy jí synáčka dali domů. Při tom musela mít na mysli, že ani v internátě není pobyt zadarmo, stejně jako cesty, výbava, pomůcky. Měla se co ohánět a měla hodně starostí. Starostí přibylo, když v první třídě zvláštní školy pro nevidomé zjistili, že žák si raději hraje než by se učil. Tak ho nechali první ročník opakovat. Byl hravý a jeho svět vnímání virtuálně reálné. Záliba v dopravních prostředcích ho neopouštěla. Velká představivost kombinovaná s nedostatkem skutečných podnětů a zážitků ho například přivedla k tomu, že plyšová zvířátka převtělil v dopravní prostředky. Pro dítě, které nikdy nevidělo živého zajíce ani autobus není tak nemožné představit si, že plyšák může být autobusem nebo lokomotivou.
Hrával si především sám. Vystačil několik hodin s malým vláčkem, kterému určil nejen cestu, ale i vlastní příběh. Kamarádů moc neměl, byl spíš uzavřený. O jeho hry měl málokdo zájem. Nepoznal moc dětských přátelství ani lásky dospělých. Snad babička byla výjimkou a ještě jedna vychovatelka, která si jeho zvláštní duši oblíbila. Možná proto, že byla cizinka a on také tak trochu nepatřil do toho našeho obyčejného světa.
Když se naučil dobře číst, otevřel se mu vesmír. Četba pro něho byla způsobem, jak pochopit aspoň trochu lidi, věci i události, jejichž byl dosud pasivní součástí. Začal psát pohádky, potom příběhy. Ve dvanácti letech založil časopis v bodovém písmu, jehož byl redaktorem, reportérem, tiskařem i kolportérem. Do časopisu přispívalo i pár kamarádů, kterým se tenhle nový vynález líbil. Časopis Měsíček vycházel nákladem 1 kus a počet čtenářů by se dal spočítat na prstech. Byli to však čtenáři vděční a vstřícní. Časopis vycházel po dobu dvou let a míval různý rozsah, od šesti do padesáti stran. To záleželo na tom, kolik přispěvatelů přispělo, kolik bylo inspirace a kolik papíru. Svázání časopisu pomáhal uskutečnit učitel pracovní výchovy, který tomuto dílu velmi fandil.
Z kluka obklopeného plyšáky se pomalu stával samostatný mládenec. Zlepšila se jeho schopnost orientace, a to nejen v sociální oblasti, ale i v té fyzické. Osamostatnil se i díky tomu, že poslední dva ročníky základní školy mohl dochodit ve speciální škole pro děti se zdravotním postižením, která byla v místě bydliště. V té době si založil sbírku mincí a začal se zajímat nejen o jejich numismatickou hodnotu, ale především o historii. Zájem postupně rozšiřoval i mimo původního koníčka. Láska k historii ho neopustila dodnes. Vzpomíná na epizodu ze střední školy, kdy v touze vlastnit učebnici dějepisu (byla pro celou třídu jen jediná) opisoval ji ve volném čase na Pichtově psacím stroji téměř celý školní rok. Užaslá učitelka dějepisu nechala toto dílo svázat, aby je mohl mít ve vlastní knihovně. Tak velkou oddanost ke svému předmětu dosud nepoznala.
Začali mu přibývat přátelé, většinou z křesťanského prostředí. Víra v Boha mu dala nejednu jistotu, povzbudila ho k hledání smyslu a přinesla mu radost z přijetí. Mezi křesťany našel i svou milou a šikovnou manželku, s kterou má docela maličkého synečka.
Život se od skončení školy posunul o necelých deset let. Ta doba byla vyplněna hledáním i nalézáním. K největšímu dobrodružství patří hledání povolání a zaměstnání. Povolání má. Cítí se být dobrým kolportérem. Prodává nejen místní večerník, ale prodával i Nový prostor a svůj vlastní časopis, který vydával pouze v brailleově bodovém písmu. Večerník a Nový prostor přežili, časopis pro nevidomé neměl dostatek prostředků k výrobě i distribuci, ačkoliv byl řádně zaregistrován. Ale doba je až příliš tržní.
Kolportér prodává časopisy a když je potřeba, tak i milé a praktické výrobky své ženy nebo vlastní cédéčka, na kterých jsou texty a hudba k různým příležitostem. V maličkém bytě si mladí manželé zařídili krejčovskou dílnu, tiskárnu, zvukové studio a v posledním čase i dětský pokojíček. Jsou šťastni, věří jeden druhému a věří i Pánu Bohu.
Na rohu jednoho hlučného města stojí nevidomý kolportér. Jeho mocnému hlasu neunikne žádné zdravé ucho. Poté, co v nevlídném podzimním odpoledni prodal poslední výtisk večerníku, otvírá objemnou kabelu a na improvizovaný pultík rozkládá hezoučké chňapky, polštářky, ubrousky a zdobené utěrky. V rukách drží velké nadýchané srdce, které společně s manželkou šili a plnili svou nadějí.
„Kuuupte tohle krásný srdce", huláká s nakažlivým nadšením. “Deeejte svým milým krásné sny na krásném polštářku, dááárujte radost, dááárujte srdíčko! Kdo nakoupí, neprohloupí!", zní rušnou ulicí volání Kolportéra srdcí. No, nekupte to...
Jako správná poustevnice žije daleko. Tedy daleko ode mne. Vydala jsem se na dlouhou cestu, abych jí osobně poznala a prožila s ní pár společných chvil.
Nemyslete si, že žije uprostřed hlubokého hvozdu v jeskyni a za verandu jí slouží vykotlaný dub. Zmýlili byste se. Ta moje Poustevnice žije ve městě, v domě plném obyvatel. Město je historickým klenotem, má dlouhou kulturní tradici, hudební, výtvarnou i architektonickou. Je tu několik majestátních kostelů i skromnějších domů reformovaných církví. Jen vystoupíte z autobusu, dýchne na vás starobylá krása parků, obytných domů i historických budov včetně renesančního zámku.
Vyšla jsem tři patra v hezkém domě bez výtahu a zazvonila u dveří. Otevřela mi půvabná, usměvavá stará dáma s jasným obličejem, zářivou pletí a útlou postavou s čipernými pohyby.
„Momentíček", povídá, „hned bude káva a koláče. Zatím se posaďte na pohovku a neuhoďte se, jste asi vysoká. Nad vámi bude police, až se posadíte."
Kulím kolem sebe svůj zbytek zraku a nestačím se divit. Nádherně uklizeno, na oknech květiny. Je tu útulno a na stole voní koláče. Prý se paní pečovatelka snažila, když do poustevny přijde host, tedy já a můj diktafon.
Káva už je připravená a Poustevnice mě ještě stačí upozornit na úchvatný výhled z kuchyňského okna. „Je prý pod námi celé město", říká s jemnou ironií, „ale já ho nikdy pořádně neviděla. Když jsme se sem před padesáti lety přistěhovali, už jsem viděla jen periferně a to ještě ne moc".
Narodila se počátkem třicátých let v západních Čechách, kde prožila šťastné dětství s rodiči a později i s mladším bratrem. Její vidění se začalo horšit, když byla ve čtvrté třídě obecné školy. Základní školu dochodila během války. Hodně jí pomáhaly učitelky a spolužačka, s kterou seděla v jedné lavici. S malým podvůdkem při zdravotní prohlídce se dostala na Učitelský ústav. Zde vyučovaly řádové sestry. Vzpomíná, že byly moc hodné, až na jednu, která jí trestala za chybné čtení not, když se učila na klavír. Ona ale na noty už téměř neviděla, avšak učitelka jí to nechtěla věřit, podobně jako mnozí jiní ji podezírala ze simulantství. Lidé s degenerativním onemocněním sítnice se s podobným nepochopením setkávají na každém kroku.
Směje se: „To byste nevěřila, že může být pro někoho štěstí, když nejsou učebnice. Za války a ani v poválečném období nebyl dostatek učebnic, a tak jsme se museli učit z poznámek. Díky tomu jsem nemusela číst a mohla jsem si zapisovat výklad učitele do sešitů svým obrovským písmem a z těchto poznámek jsem se učila. Nepřejte si vidět, jaká to byla mazanice. No, jenže já už potom neviděla ani ta svoje kobylí písmenka." Dodává s trochou smutku v hlase.
Po úspěšném složení maturitní zkoušky odchází pracovat na umístěnku do dětského domova. Přestože milovala svou práci, musela odejít. Domov byl plný válečných sirotků a opuštěných dětí. Utrácela skoro celou výplatu za pamlsky a hračky pro ně, všechny by si je nejraději vzala domů. Mívala jich na starost šest až osm. Jejich častý pláč a smutné perspektivy trhaly Poustevnici srdce, a tak z Dětského domova odešla. Nastoupila do mateřské školy - opět na umístěnku - v menší obci. Rychle se sžila s dětmi i personálem. Práce ji úplně pohltila. Ráda vzpomíná, jak pěstovali muškáty, dokonce s dětmi hrála divadlo, připravovala vánoční besídky i letní programy na dobu, kdy jejich rodiče musely pracovat při žních. Našla oporu, sympatie i oblibu u kolegyň, dětí i jejich rodičů. Vysilující však bylo, že musela denně vstávat ve čtyři hodiny a za tmy se vracela domů, protože neměla dobré spojení. Když bylo hezké počasí, chodívala odpoledne domů třináct kilometrů pěšky.
Pak se nechala operovat. Byl to spíš pokus vyživovat sítnice pomocí implantátu z placenty. K ničemu to nebylo, zrak se jí zhoršoval dál.
Zůstala u rodičů ve městě. Opět si našla práci v mateřské škole, ale jen na odpolední směny, aby nemusela vyučovat. Při vyučování potřebovala dobrý zrak, který neměla. Odpoledne mohla s dětmi zpívat, hrát si, vyprávěla jim zpaměti pohádky. Byla šťastná.
Když chodívala s dětmi do parku, všimla si občas vysokého zasmušilého muže v dlouhém černém kabátě a vysokém klobouku. Moc se jí líbil a lámala si vždy hlavu, proč je tak smutný. Až jednou - na rodinné oslavě ve známé kavárně jí přišel tento muž požádat o tanec. Původně měl namířeno do kina, dokonce si předem koupil vstupenku. Něco mu ale říkalo, aby šel raději do kavárny. Nikdy toho nelitoval. Po strastiplném osudu, který potkal i jiné Židy během války, mu vysvitla šťastná hvězda, jiná než ta Davidova, kterou musel nosit před nedávnou dobou.
Poustevnice přestala být sama. Její židovský manžel byl nesmírně inteligentní, zkušený válečný chirurg v zajateckých táborech. Znal mnoho cizích jazyků a v té době již měl jméno ve světové neurochirurgii. Komunistický režim mu však tolik nakloněn nebyl. Přesto se mu časem podařilo získat primariát v okresní nemocnici a s ním i byt. Tam se spolu odstěhovali. Za dva roky po svatbě se narodila dcera a od té doby se Poustevnice starala o rodinu a domov. Se zbytkem zraku to nebyla legrace, ale nikdy si nestěžovala. Milovala a byla milována. I dceru dobře vychovali, také se stala lékařkou.
Nedlouho po dceřině promoci se nebe zatáhlo zrovna tak, jako potemněl zrak svědomité matky a manželky, kterou tehdy byla na plný úvazek. Manžel onemocněl zhoubným nádorem a v krátké době zemřel. Útěchou jí byla mladá rodina, především, když se narodil vnouček. Nebe se zanedlouho zatáhlo ještě tragičtěji, protože milovaný vnouček v sedmi letech zemřel. Rodina si našla v kojeneckém ústavu děvčátko, ze kterého je dnes už slečna. Ztráty, které ta moudrá a dobrá žena utrpěla, jsou přesto nenahraditelné.
Po manželově smrti se o ni staral jejich rodinný přítel, ale i ten odešel z našeho světa ke svým židovským předkům.
„Rodina je daleko a všichni naši kamarádi už jsou pryč. Nemám tady nikoho. Dům, ve kterém bydlím, je sice plný lidí, ale všichni jsou velmi staří nebo těžce nemocní. Chodí mi sem pečovatelka, jdu s ní někdy nakoupit. Občas se zastaví jedna stará známá a jde se mnou na hřbitov. Mám hezký byt, ale žiju v něm jako v poustevně. I toho psa někdo vyvenčí, jen já tu sedím a už nevím, co je les, louka nebo pole."
Nikomu nic nevyčítá. Odříznutá od světa poslouchá hudbu i zajímavé pořady v rádiu, čte knihy a časopisy na kazetách, večer zatelefonuje dceři, která bývá po celodenní ordinaci dost unavená. Těší se z každé návštěvy, z každého „Dobrý den", které občas slyší na chodníku, aniž ví, kdo jí zdraví.
„A co vánoce?" ptám se trochu nesměle, zatímco venku padají první vločky letošního sněhu.
„To víte. Připravím si těsto na cukroví a vánočku. Pak zatelefonuji té jediné mojí známé, aby mi přišla pomoci. Ona mi to pomůže dát na plech, uplete vánočku - to já neumím - a pak to pohlídá. Zatím pijeme čaj a povídáme si. Z toho mám moc velkou radost. Cukroví potom dám do krabic, zabalím dárky a počkám, až pro mne přijede dcera. Veselo u nich však není. Vždycky si vzpomeneme na poslední vánoce s malým Jozífkem a je nám smutno, i když o tom nikdo neřekne ani slovo".
„A co narození Spasitele? Nic vám to neříká?"
„Od té doby, co mne opustili moji nejbližší, jsem na Spasitele nějak pozapomněla. Vánoce už mi neříkají skoro nic", otře si oči, ale pak se na mne usměje, jakoby s omluvou. „Vezměte si přece ještě koláč a já vám naliju čaj, abyste o mně nenapsala, že jen povídám a ani jsem vás nepohostila."
Poustevnice už nebude Poustevnicí, alespoň v to doufám. Stačilo málo - jen se zmínit ve správný čas na správném místě správným lidem. Příští den večer jsem ji viděla na koncertě v doprovodu bývalého kazatele místní církve. Pohladila mne po ruce a tichounce mi poděkovala. Nevím za co, ale myslím, že je dobře, když jsou lidé na sebe hodní. A nejen před vánocemi.
Přeji vám, abyste se nikdy nemuseli cítit jako poustevníci. A pokud si takový život zvolíte, tak aby to bylo jen vaše dočasné přání odpočinout si na chvíli od ruchu a shonu kolem nás. Vánoce by se však měly slavit spokojeně a radostně. Přeji vám proto, abyste byli co nejčastěji s někým, koho máte rádi a kdo má rád vás.
Delicie Nerková
Tyto příběhy byly publikovány v časopise Zora v r. 2006.
Zpět
Zpět na hlavní stránku