Jestli bolí život s holí?

Sedím na lavičce v parku zabrán do četby. V tom cítím, že se na mne někdo dívá.   
Průzorem nad svými speciálními brýlemi se vsazenými čočkami vidím několik dětí, jak mě sledují,některé aby lépe viděly
dokonce v podřepu.
"Vás asi zajímá,co to mám za brýle?"začínám rozhovor, při kterém si jeden větší odvážlivec dokonce zajímavé brýle nasadí
na nos a pokouší se zaostřit. Od té doby mě nikdo při čtení v parku neruší, zato mě občas na ulici pozdraví přátelsky
nějaké to děcko…

Plynula léta a já jsem s dalekohlednými brýlemi (lidově „dalekohledkami“) četl kdekoliv – na stanici tramvaje a nebo v ní
ve vlaku či v antikvariátu. Zvykl jsem si, že se na mne lidé zvědavě dívají. Já bych se taky díval, i když bych byl určitě méně
nápadný, ale možná taky ne - kdo ví? A proč na to vlastně vzpomínat? Protože odsud vede přímá cesta k bílé holi.

O mnoho let později jsem na návštěvě v rodném městě na Moravě. Bližní mi říká "Šak tady už to znáš, tož tu hůl už možeš složit".
A je čas vysvětlovat: " Bílá hůl není nějaký symbol méněcennosti nebo nějaké zločinnosti, ale je to upozornění pro lidi, aby věděli že
nevidím,kdybych do někoho třeba strčil. "Syn mi při odpolední pochůzce městečkem říká:“Tati, ten člověk málem spadl z kola,jak se za tebou ohlížel. Ten asi nikdy neviděl slepeckou hůl."
Ještě několikrát se zasmějeme podobným epizodám. Je to vlastně totéž, jako kdysi s dětmi v parku. Chce to trochu trpělivosti a časem nás budou někteří přátelsky zdravit…

"Můžu vám nějak pomoci?", ptá se mne starý pán a drtí můj loket silně se chvějící rukou. "Budu velmi rád" odpovídám a hledám taktní slova,jak tomu muži usnadnit jeho nelehkou roli.
"Ale takto by vás brzy bolela ruka, pokud dovolíte, praktičtější bude, když se já přidržím vašeho lokte a budu se řídit podle vašeho pohybu..."
A dál vyprávím,co nám komplikuje život a co naopak usnadňuje. Před přecházením přes vozovku nebo nástupem na eskalátor obvykle předem vysvětluji, co je zapotřebí. Jindy stojím obklopen lidmi na stanici autobusu a nevím,co přijíždí. Anebo čekám na ostrůvku a nikdo mi nenabízí pomoc při přecházení. Tak hlasitě požádám o patřičnou informaci nebo pomoc. Bariéry nezájmu a rozpaků jsou najednou prolomeny. Takto několikrát týdně podle svých možností pomáhám informovat veřejnost o životě nevidomých, pokud se ovšem setkám se zájmem. Je to docela příjemné a doporučuji to i jiným nevidomým.

Vidící lidé jedou do práce a „mlčí jeden ke druhému“, pokud se náhodou už neznají odjinud. Mně každý den oslovují lidé, aby mi nabídli pomoc. Většinou je neznám a už nikdy nepotkám. To kupodivu nabízí jakousi zvláštní „komunikační“ svobodu. Pokud tito nahodilí spolucestující mají chuť, můžeme se svobodně bavit a to o čemkoliv – vždyť je konec konců nikdy neuvidím a nepoznám. A tak jsem vyslechl nejeden příběh, který by dotyčný určitě nikomu ze svého okolí nevyprávěl. Byl jsem na chvíli důvěrníkem nešťastných matek, opuštěných žen, zklamaných a zavržených mužů. Některým jsem poskytl „úlevné ucho“, jiným jsem možná dal malý dárek. Ten dárek se jmenuje „dobrá nálada“. Nemyslím tím nějakou bujarou rozjařenost nebo veselí spojené s dotěrností, ale přátelský a pozitivní postoj k životu. Vidící v tu chvíli pomohl nevidomému projít obtížný úsek a nevidomý možná pomohl vidícímu vypořádat se s obtěžujícím negativním pocitem, tedy alespoň na chvilku…

Vlastně jsem na otázku z nadpisu článku neodpověděl. Nebo ano? Nevidomý člověk může vzít bílou hůl a vyrazit do ulic vyťukávat svou vlastní odpověď. A vidící může nabídnout pomoc a k oné odpovědi může ledacos přidat.

Miroslav Michálek
článek publikovaný v časopisu Zora v r. 1994, autorem přepracovaný pro webové stránky v r. 2007