Zamyšlení nad proměnou života

  
Ztráta zraku člověku naprosto změní život. Ptáte-li se v čem, je možné bez nadsázky říci, že skutečně ve všem.

Člověk se najednou ocitne na světě jaksi znovu a hlavně úplně jinak. Realitu, která ho obklopuje, a kterou má zřetelně ve své paměti a pamatuje si ji třeba i do největších detailů – nevidí. A to je naprostá změna, jejíž všechny důsledky a souvislosti si člověk zpočátku nedovede vůbec představit, ani domyslet. Alespoň tak jsem to prožil já.

Dnes, po čtrnáctiletých zkušenostech už bezpečně vím, že totální proměna života, kterou vyvolává a umocňuje nevidění, pokračuje tak, jak se člověk rozhodne a vlastně i odváží k dalšímu životu. Návraty do dalšího co možná aktivního a samostatného života v realitě současného světa jsou možností, která vyžaduje rozhodnost, vůli, vytrvalost, ale také pochopení a pomoc těch druhých. Přátelé a kamarádi se mne většinou opatrně ptají, jak to nevidění zvládám, jak se s tím vyrovnávám.

Myslím, že každého překvapí, když řeknu, že to je vlastně jakési dobrodružství se spoustou těžko představitelných skutečností, zážitků a poznání. Překvapeně se potom ptají, jak to prokristapána myslím, protože ztráta zraku se obecně považuje za limitní situaci, kterou v životě všechno končí. A já vysvětluji to, co považuji za velkou pravdu.

Tak především se člověk po ztrátě zraku dovídá více o sobě. Třeba v tom, že se necítí být ztrátou zraku zcela zlomen a pokořen a ke svému překvapení v sobě objevuje vůli i rozhodnost, která se v mém vědomí prolíná – jak jinak - také s nejistotou. Prostě touží jít životem dál, vydat se po cestě, která je mnohdy plná až dramatických situací, neúspěchu i zklamání.

Ve své závislosti si nově uvědomuje vstřícnost, ochotu, laskavost a za to vše netušenou míru své vděčnosti. Svou závislost na pomoci druhých nevnímá vůbec jako své pokoření. Naopak si uvědomí opravdovost postojů těch, které dávno považuje za své přátele a známé a naproti tomu povzbudivost bezprostředně projevené snahy pomoci od lidí zcela neznámých. Cítím-li opravdovost jejich snahy, tak je to pro mne pokaždé velké povzbuzení. Vůbec se pak nebráním vnitřně se otevřít.

Někdy si s překvapením uvědomím, že člověk o sobě neví všechno. Když se mi vkrádají myšlenky o tom, co prožívám ve své nové realitě, cítím lítost ze svých limitů, ale naproti tomu opravdovost lásky, zejména svých nejbližších. To se mi pak chce žít dál, protože dostanu novou chuť i vůli učit se životu jinak. Zvládání nových slepeckých dovedností, které tvoří řada praktických dovedností běžného života i postupy k nadějnému výsledku při jejich aplikaci.

Vedle toho rozhodně také prostorová orientace i samostatný pohyb s bílou holí vnímám přímo jako konkrétní program toho, co si musím bezpodmínečně osvojit pro spokojenější život. Každý krůček v osvojení a zdokonalení mne povzbuzuje v dalším úsilí. Cítím se být svébytnějším. Velkým podnětem při prožívání toho podivuhodného dobrodružství života bez zraku je pro mne pokaždé kontakt s lidmi. Opravdovost jejich vstřícnosti, upřímnost, se kterou vnímají moje limity, které ze ztráty zraku vyplývají, a jež se v historicky stále přežívajícím názoru považují za tragédii. Snažím se doložit pravdivost svého tvrzení prožitými zážitky, ale pak to pokaždé uzavřu větou, která si myslím dodává mým pocitům a dojmům přesvědčivost. Prožívané nevidění. Je to vědomí, že můj stav už se nikdy nemůže zlepšit, že zůstanu už navždy nevidomým. Abych to zmírnil, zpravidla ihned dodávám, že i tak se dokážu ze života radovat.

Pavel Belšan
7.9. 2007