A jak je to doopravdy?
S bílou holí
Výběr povídek Rudolfa Krchňáka z knížky S bílou holí – příběhy nevidomých, vydané Karmelitánským nakladatelstvím v roce 2004Úvod
Ne k chvále černých brýlí, které kryjí slepé oči, ne k chvále hmatajících rukou, které zanechávají na věcech otisky prstů, ani k chvále bílé šmátrající hole.
Ne k chvále smutku, bolesti a samoty, ale k chvále života na této zemi. K chvále života, který se dovede rozběhnout po všech cestách této země i s černou páskou tmy přes oči i bez žehnajícího úsměvu světla. K jeho chvále vydávám toto skromné svědectví těm, kteří se snad nad životem pohoršili pro suché stéblo trávy, které jim do cesty položil podzimní vítr, nebo pro barevná sklíčka snů, které se nestaly skutečností.
Chtěl bych, aby ti malověrní i ti pyšní poznali, že je jen jedna cesta a jen jeden cíl nás všech, ať sedíme za volantem luxusního auta, nebo klopýtáme ulicemi s bílou holí v ruce, že všichni neseme v sobě jiskru téhož věčného ohně.
S bílou holí
Chodím ulicemi s bílou holí v ruce. Lidé si mne prohlížejí a odhadují: Vidí, nebo nevidí? Kdyby neviděl, nemohl by chodit sám.
A kdyby viděl, tak by přece nenosil bílou hůl. Asi nevidí.
Svérázněji se přesvědčují děti. Postaví se mi statečně do cesty a zkoušejí, zdali je nešidím. Vyhnu-li se jim, tak pro ně nejsem žádný slepec. Prostí lidé mě zkoušejí s humorem. Pozor! Vrazíš do zdi! Jen tak mimochodem: slepcům zásadně tykají. Většinou mě však lidé nezkoušejí, ale rovnou mi radí: Trochu vlevo, trochu vpravo. A často si při tom, dobráci, sami popletou levou a pravou. Raději tedy na rady lidí moc nedám.
Já věřím věcem. Obyčejným, neživým věcem. Jsou sice trochu málomluvné a jejich řeč je tichá, domluvím se však s nimi dobře. Nebudu tu povídat o řeči hodin, kamen, vařící polévky ani o řeči studánky či lokomotivy. To jsou věci příliš hovorné, takoví řečníci, pěvci, básníci nebo pouťoví vyvolavači v říši věcí. Znáte však řeč domovních vrat? Teplou, dřevěnou plochu odrážející zvuk mých kroků docela jinak než studená domovní zeď. Volají na mne, chci-li vejít, že jsou tady. A kovový poklop uprostřed chodníku mi neúnavně a přesně hlásí, že jsem u domu, ve které bydlím.
A tyčkový plot! Není prý zrovna ozdobou ulice, svou prolamovanou krajkovinou však propouští voňavý vzduch a napovídá mi, že dům mého děvčete je už blízko. A až bude na tomto místě postaven nový dům, bude mi to říkat on vůní syrové malty.
Jsem vděčen vám, stromy a sloupy podél cest, že dovedete i svým štíhlým tělem odrazit zvukové vlny a včas vyvolat v obličeji pocit překážky. Kolik zpráv mi podaly ušlapané chodníky, hrbolaté dlaždice i naměklý asfalt! A což teprve polní cesty!
Mnoho je věcí, které mi po cestě s bílou holí radí a pomáhají. Jsou to jedny z nejkrásnějších chvil, ty cesty s bílou holí, kdy nepotřebuji služeb lidí, kdy se mohu zaposlouchat do řeči věcí i do svého vlastního nitra. Život běží kolem mne a já mu naslouchám, mísím se s ním podle vlastní vůle a pouta mých slepých očí se uvolňují.
Věřím věcem. Obyčejným, neživým věcem. I když jsou málomluvné a jejich řeč je jenom tichá, budu je oddaně poslouchat dál. Bez jejich pomoci by byla má cesta obtížná a pomalá.
Věčná tma
Nechejme básníkům metafory a novinářům ustálené fráze. Ty první vyjadřují krásně a ti druzí pohodlně to, co je často velmi těžké říci přesně.
To rčení o „věčné tmě" snad také kdysi bylo básnickou metaforou, než se stalo otřelou frází, která způsobem vzbuzujícím soucit označuje život bez zrakových vjemů. Hrůzu věčné tmy však prožívají horníci zasypaní v šachtách i nemocní ležící v temném pokoji. Ti snad znají hrůzu tmy, trýzeň očí, jejichž zřítelnice se marně rozšiřují, aby zachytily obraz nejbližšího okolí.
Tma je právě tak zrakovým vjemem jako světlo. Kdo přestane vnímat světlo, přestane vnímat i tmu. Zmizí rub i líc světla, ale svět se proto nezřítí do bezedné propasti tmy. Svět je dále kolem tebe, zvučí, zpívá i skřípe, voní i páchne, hladí i drásá. Lidé pro tebe ztratili pohledy, výraz tváře i gesta, ale jejich hovor i mlčení tě dále nechávají vnikat do jejich nitra. Ztratil jsi zrak, ale stojíš dál uprostřed života plného a plodného, dovedeš-li se do něho zapojit tvořivou prací, neboť ona jediná udržuje v jeho věčně omlazujícím proudu i ty, kteří zrak mají.
Ty nemáš zrak. Jedna cesta k lidem a věcem je ti uzavřena, a to ta cesta nejkratší. Někdo drahý stojí před tebou a ty mu chceš podat ruku, ale mezi ním a tebou je hustá mříž. Musíš tu mříž obejít. Snad ten někdo drahý nebude mít dost trpělivosti na tebe čekat. Ano, každý s tebou musí mít trochu trpělivosti, protože jsi ztratil tu nejkratší cestu. Ztratil jsi víc než pohled pomněnkových dívčích očí, víc než východ slunce v letním jitru.
Ale i těmi delšími cestami dojdeš k cíli a snad dohoníš i ty, kteří šli tou cestou nejkratší. Musíš však jít dvojnásob rychle. Snad dohoníš i toho drahého, který neměl dost trpělivosti čekat, až obejdeš mříž, která vás od sebe dělila. Nehněvej se proto na něho, jemu nebylo trpělivosti třeba, on měl to štěstí nejkratší cesty - cesty pohledu.
O lidech, které potkávám
Černoši v Evropě a lidé s tělesnou vadou se snad na celém světě musí smířit s tím, že budí pozornost. Tuto pozornost může sice budit i každý jiný, dá-li si třeba čepici štítkem dozadu nebo si oholí hlavu. Stačí však jen si nasadit čepici štítkem dopředu a je po pozornosti. Ty však, černý Johny, se nemůžeš zbavit černé barvy pleti, vám, drobná slečno Jano, již nenarovná žádný ortopéd vaši zkřivenou páteř a tobě, příteli Jindro, nikdo nedá chybějící ruce. Já si mohu slepé oči přikrýt černými brýlemi, ale má chůze a mé pohyby mě stejně prozradí.
Ty, Johny, Jindro i vy, slečno, mohli byste vyprávět o zvědavých pohledech lidí. Já ty pohledy nevidím, mohu jen povídat o lidech, kteří reagují na moji slepotu zvukovým projevem. Kdybych byl psychologem nebo jiným mužem vědy, mohl bych tyto lidi rozdělit do několika skupin. Pominu lidi nestatečné, kteří posílají v tramvaji jeden druhého, aby řekl „tomu slepému", že je tam volné místo k sezení, nebo kteří volají na ulici na mimojdoucí: „Zeptejte se někdo toho slepého, co hledá!" Budu tu hovořit o těch statečných, kteří zapředou kurážně se slepcem hovor.
Do první skupiny bych zařadil lidi zvídavé. Ti jsou totiž přímo nabiti otázkami. Snad se minuli povoláním. Možná, že měli být vyšetřujícími soudci nebo detektivy. Hovor s nimi je skutečným výslechem. Dohoní vás muž středních let a začne klást otázky: Kam jdete? Odkud jdete? A proč tam jdete? Proč vůbec chodíte? Víte, kterou ulicí jdete? Jak to můžete vědět, když nevidíte? Vidíte vlastně, nebo nevidíte? Víte, že je dnes venku pěkně? A jak to víte, když nevidíte?
Do druhé skupiny bych zařadil lidi ochotné. Ti mnoho nemluví a hlavně se nevyptávají, ale hned jednají. Chcete přejít přes ulici. Přiblížíte se k okraji chodníku a tu vás silné ruce popadnou a přitáhnou zpět k domovní zdi. Domníváte se, že je snad na silnici nějaká překážka, a proto jdete dál a chcete přejít o sto kroků později. Zase vás však silné ruce popadnou a vlečou zpět. Zeptáte se, proč vlastně nemůžete přejít na druhou stranu, a dovíte se, že přejít můžete, ale muž se silnýma rukama se domníval, že jste ztratil směr a nevědomky sešel z chodníku.
Vcházíte do domu a nějaká paní běží za vámi a zoufale volá: „Tam ne, musíte stále rovně!" a už je u vás a odvádí vás od domovních vrat s vysvětlením, že to není chodník, že je to průjezd, kterým byste vešel do domu. Je jí to divné, když jí řeknete, že v tom domě bydlíte.
Dohoní vás známý a ptá se, kam jdete. Má radost, že máte společnou cestu. „Ve dvou se nám to půjde líp!" A jde se. Pojednou poznáte, že odbočuje jiným směrem. Váš známý vám vysvětluje, že to nic, že on si tu jen něco zařídí. Po chvíli vám však řekne: „Viď, že můžeš jít dál sám? Já si tady odskočím k zubaři a to bude možná dlouho trvat." Ujistíte ho, že ano, a svízelně hledáte cestu, protože v této části města se moc nevyznáte. Stojí vás to rozbité brýle a bouli na čele. Musíte se však jenom usmát, že to nic. Vždyť jeho vůle byla dobrá.
Do další skupiny bych zařadil lidi, kteří vás „znají". Seznámili se kdysi s nějakým slepcem a poznávají ho v každém dalším, kterého potkají. Nastupujete do vlaku a kdosi přiskočí a táhne vás pryč. „Tam ne, to byste jel k Přerovu!" Říkám, že to vím a že tím směrem právě jedu. Mému zachránci je to divné, vždyť on si vždycky myslel, že ten slepý bydlí v Nedvědici.
Jdu po ulici a najednou slyším za sebou volání: „Zastavte toho slepého!" Vychází to odkudsi zdola, protože ulice prudce stoupá a lidé si to volání podávají jako štafetu. „Zastavte toho slepého!" Stojím a ptám se, je-li tam snad rozkopaný chodník. Lidé říkají, že ne, ale že nějaký pán volá. Čekám a lidé se zastavují. Děti nechávají hry a sbíhají se. Dostávám tak trochu trému. Konečně se přiblíží těžce oddychující muž, vonící slivovicí. Chvíli stojí a pak říká: „S jedním takovým, co oslepl, jsem sloužil na vojně, ale to nejste vy, tak sbohem!" Podává mi ruku a odchází. Kolem stojící lidé odcházejí také.
Rád vždy odpovídám na všechny otázky, vlídně zacházím s lidmi ochotnými, ale jednu slabou stránku přece jen mám. Zásadně neodpovídám lidem, kteří na mne volají jmény, která mi nepatří. Jednou mne však tato zásada přivedla do dost nepříjemné situace. Vstoupil jsem do tramvaje. Po chvíli nějaká žena prohodila: „Tak co, Edo, kam jedete?" Jméno Eduard je sice pěkné, ale mým jménem není, a tak jsem neříkal nic, ačkoliv se mi zdálo, že v mém okolí nesedí nikdo, na koho by se toto oslovení mohlo vztahovat, a že tudíž asi platí mně. Mlčel jsem, i když hovorná žena svou otázku zopakovala německy. Sousedka ji upozorňuje, že ten pán je asi hluchý. Mám trapný pocit, že tím hluchým pánem jsem právě já, ale mlčím vytrvale dál. Cítím, jak lidé kolem mne živě gestikulují. Konečně kdosi řekl nahlas: „Je hluchý a ještě k tomu slepý." Celou tramvaj jímá hrůza a mne rovněž. Lidé se dohadují, jak jen ten hluchoslepý pozná, kdy má vystoupit. Slibuji si v duchu, že se příště ozvu na každé jméno, jaké kdo v mé blízkosti zavolá, ať se třeba ukáže, že volal na psa nebo na papouška. Celá tramvaj je vzrušena, jen dva milenci vedle mne si přestali šeptat a povídají si polohlasně. Vždyť vedle nich sedí hluchý a slepý a ti ostatní se zajímají jen o něho. Naštěstí jedu daleko a lidé během cesty vystupují a přistupují zase jiní. Konečně vystupuji i já, ale to už si mne nikdo nevšímá.
Mohl bych ještě vyprávět o různých jiných lidech, vím však, že by bylo lépe, kdybych byl o tom všem pomlčel a povídal jen o lidech dobrých, kteří vidí v tobě, černý Johny, ve vás, slečno s křivou páteří, v tobě, bezruký Jindro, i ve mně, slepci, svého bližního, bratra a sestru v bolestech i v radostech. Vím, že o tom všem, co jsem vám povídal, by bylo lépe mlčet a hovořit jen k chvále dobrého slova a k slávě dobrého skutku, kterých se mně i těm ostatním dostalo a stále dostává na cestách života vrchovatou mírou.
Hlas
Říkáte: „Oko - do duše okno." Jsem však přesvědčen, že když se díváte do očí svého děvčete, zalétne váš pohled často i jinam. A vnímáte i půvaby, které žádné přísloví neuvádí v souvislosti s duší. V tom však právě spočívá vaše bohatství, že lidé, které potkáváte, mají nejen kouzelné studánky očí, ale i rozmanitost tvarů těla. Lidé, které já potkávám, nemají nic z toho všeho. Něco mi snad napoví zvuk kroků, něco napoví i podaná ruka. Ale lidé, které já potkávám, ti mají především hlas.
Hlas není jen „do duše okno". V hlase hovoří duše sama. V něm se sebevědomě zvedá halasnými větami nebo se choulí do klubíček tichých slov. Chvěje se rytmem slovních přízvuků, zpívá nevyčerpatelným množstvím intonací lidské řeči. Někdy také jen tak haraší jako prázdná plechovka v podzimním větru. V hlase se věrně zrcadlí síla i slabost, dobrota i zloba, přímost i úskočnost, vášnivé zaujetí i lhostejnost, hloubka i mělká povrchnost. Nezrcadlí se v něm však ani elegance oděvu, ani akademický titul, společenské postavení, ani bohatství. Nesmíme proto hlasu příliš věřit. Poučuje nás jen o věcech, které jsou pro společenské zařazení člověka často jen velmi málo důležité.
Naslouchám tichému hovoru milenců, kteří se loučí na schůdcích vlaku. Říkají si prostá, všední slova, ale v jejich hlase to voní sluncem rozehřáté červnové louky. Loučí se radostně, jako by se vítali, protože teprve teď, ve chvíli loučení, se jejich láska stala pevnou jistotou. Na lavičce v parku naslouchám hovoru mladé maminky s nemluvnětem. Sladkost medových vůní kvetoucích lip a akátů naplňuje její slova a její smích zní jako trylky ptačího zpěvu. Takové je asi modré jarní nebe.
Naslouchám řeči politika, jeho slova kolem mne padají jako papírové květiny, neživá a uprášená. Naslouchám modlitbě kněze, která se tolik podobá vyvolávání prodavače novin.
Kdybych však zcela věřil lidskému hlasu, často bych se podobal onomu bláznu z Andersenovy pohádky o císařových nových šatech, který volal, že je císař nahý. Ostatně, o nic lépe by se nedařilo ani vám, kdybyste se lidem dívali pouze do očí a váš pohled nikdy nezabloudil jinam. Nesmím proto příliš podléhat mámení hlasu a musím být vděčen každému šelestu šatů, každému slabému závanu vůně i pachu. Kouř cigarety nebo dýmky, pach voňavky, naftalínu, plísně venkovské komory, pach nemocničních dezinfekčních látek, vůně čistoty a pach špíny, celá zvuková stupnice kroků, od střevíčků s vysokými podpatky až po těžké údery okovaných bot, to všechno jsou moji spolehliví pomocníci.
„Oko - do duše okno." Já vám je nezávidím. Nezávidím vám ani ty pohledy, které zabloudí mimo ně a řeknou vám víc než oko samo. Něco vám přece jen závidím - závidím vám zrcadlo! Ono vám dovoluje podívat se stejně přísně do očí sobě jako jiným. Vlastní hlas vnímáme velmi nepřesně a vlastní duši v něm hovořit neslyšíme. Ani vlastní hlas zachycený technikou nám všechno nepoví. Je to hlas minulosti. Vy však v zrcadle můžete sledovat a soudit přítomnost.
Lidský hlas! - Krásné oči asi mají i zvířata a snad dovedou pohledem vyjádřit bolest, strach i radost. Hlas však má jen člověk. Hlas krásný, dobrý, záludný i zlý - prostě lidský. Je to báseň a hudba nejsladší, skutečnost nejskutečnější a život nejživější.
Ruce a oči
Hmat je slepci zrakem. - Tak nějak se to říká. A ti, co to říkají, vám budou ochotně vyprávět o slepcích, kteří hmatem rozeznávají barvy - znali přece tu slepou slečnu, která pletla svetry z různobarevné vlny.
Starší dáma k tomu v dojetí přidá příběh o slepci, který před odchodem do ciziny ohmatával rysy obličeje své matky, aby si je pevně vštípil do paměti. Četla to kdysi v nějakém románu. Nic z toho není pravda, ani to rozeznávání barev, ani to hmatání rysů obličeje. Tito dobří lidé se mýlí právě tak, jako se mýlí i ti druzí, méně dobří, kteří vás pokládají za lháře, když jim na otázku, kdo vás obléká, odpovíte, že se oblékáte sami. Jako se mýlí ti, kteří vás považují za simulanta, když před nimi rozpoznáte peníze hmatem, a kteří s vámi pohoršeně přestanou mluvit, řeknete-li jim, že si na své živobytí vyděláváte vlastní prací.
Oči, to jsou ptáci Ohniváci, rychlost a dálka jsou jejich rodnými sestrami. Svobodně si létají, i když je tělo spoutáno okovy nebo nemocí. Vesmírné dálky přemohou sedmimílovými botami čoček teleskopů, tmu kouzelným proutkem lamp. Okouzlují se vlastní krásou a měří svou vlastní hloubku v stříbrné ploše zrcadla. Oči, dojaté vlastní krásou, oči pronikající zázrakem Roentgenovy lampy útrobami lidského těla, oči sledující koloběh atomů neuvěřitelnou ostrozrakostí mikroskopu, jak by bylo možné vám vyčítat, že říkáte tisíckrát denně těm, kterým sloužíte, že bez vás není života! Jak smutné, chudé jsou ve srovnání s vámi ruce.
Ruce, to nejsou ptáci Ohniváci. Ruce nelétají, rychlost a dálka jsou pro ně ztraceným rájem. Jsou těžkopádné a příliš hmotné. Nezachytíš jimi skřivana v oblacích, ani motýla tančícího nad kvetoucí loukou. Zachytíš je jen zajaté anebo mrtvé. Ani modř oblohy, ani červeň vlčího máku, ani krásu dívčí tvářičky jimi nezachytíš. Vy šťastní, dívčí tváře jsou beztrestně přístupny vašim pohledům! Tato beztrestnost však neplatí pro dotek rukou.
Ruce, jak jsem se na vás jako chlapec hněval, když jsem vámi bloudil po listech obrázkové knížky a všechny byly hladké a stejné, ty s princeznou se zlatou hvězdou na čele i ty s nosatou čarodějnicí, ty s bílým beránkem i ty s ošklivým drakem.
Hmat je slepci zrakem právě tak, jako je berla chromému nohou, právě tak, jako je čadící kahan havíři sluncem. A přece i chromý dojde za svou prací a havíř při čadícím kahanu dobude chléb sobě a tisícům dalších rozsvítí světlo. Ruce sice nelétají, ale krajíc chleba si jimi ukrojíš a také ti na něj dovedou vydělat. Rukama i bez pomoci očí zhotovíš kartáč, upleteš koš, obsloužíš stroj. Z hudebního nástroje vyloudíš tóny, které jsou nehmotné a lehké jako pohledy a jako ony létají, právě tak jako létají motýli i ptáci.
Ten, komu je hmat zrakem, může jen na pracovním stole nebo na hudebním nástroji dopřát svým prstům, aby se rozeběhly naplno. Jinak musí stát vždy poněkud opodál a raději víc naslouchat než hmatat.
Sestra hůl
Jako malý chlapec jsem se bál lidí opírajících se o hůl. Rozlišoval jsem spolehlivě švihácký klapot vycházkové hole a těžký klapot hole, která nesloužila ke zvýšení elegance. Lidé opírající se o hůl byli buď žebráci, páchnoucí špínou a alkoholem, nebo lidé staří, chromí a nemocní. Jejich pach mi připomínal nemocnici a mráz mi běhal po zádech.
Já jsem tehdy hůl nepotřeboval. Hlasy kamarádů, pružnost dětského těla, které se dovedlo zastavit i zcela těsně před překážkou, a v létě bosé nohy mi umožňovaly bezpečnou orientaci v blízkém okolí. Mohl jsem si nejen hrát v parku na detektivy a na zloděje, ale také se zúčastňovat riskantních uličnictví, jako bylo zvonění na domovní zvonky. Před trestem nás mohla spolehlivě ochránit jen hbitost našich nohou.
Když jsem přestal chodit bos a přestal zvonit na domovní zvonky, stal jsem se chovancem ústavu pro slepé. Byl ze mne slušný a dobře vychovaný hoch. Čím však bylo uhlazenější moje chování, tím více jsem ztrácel kontakt s věcmi na ulici a má chůze byla stále méně jistá.
Až jsem ústav opustil, vybojoval jsem si doma vycházky po nejbližším okolí bez doprovodu. Průvodce jsem se však zbavil jen pod podmínkou, že budu nosit hůl. Nerad jsem ji s sebou bral asi tak, jak neradi berou bratři na své klukovské toulky mladší sestry, které na ně doma rády žalují. Tato moje mladší sestra na mne nežalovala. Nežalovala, ani když jsem neohrabaně rozmetal stánek pouličního prodavače vánočních stromků. A nebyla to ona, ale moje kalhoty, které žalovaly, když jsem skočil do hluboké jámy v chodníku.
Tyto příhody přestaly, až jsem přestal hůl pouze nosit, ale počal se s ní i radit. Tak jsme se spolu pomalu spřátelili. Zpočátku jsem se za ni hodně styděl, ale chodilo se mi s ní lépe než bez ní. Když jsem se za ni stydět přestal, dolehlo na naše přátelství nové nebezpečí. Z Anglie a Francie k nám přišla bílá hůl, jako slepecký ochranný znak. I ta moje dostala nový nátěr. Bylo mi všelijak, když jsem s ní takto vyšel prvně na ulici. Ale nic se nestalo. Ani kluci po mně nepokřikovali. Jen dvě děvčata usoudila, že jsem asi anglický slepec. Dokonce se stalo, že do mne vrazil spěchající muž a rozhněvaně vykřikl: „Copak jste slepý?" Ale vzápětí se omluvil a to byl přece jen úspěch. A tak jsem se i s tou bílou holí spřátelil a odvažoval se s ní přecházet i hodně rušné ulice. Vždyť ta bílá hůl říká řidičům aut: „Pozor, hoši, mějte na nás trošku ohled!" A oni ji poslouchají.
Sestra hůl. - Mlčenlivá, pokorná, ze všech nejskromnější, věrnější než pes. Kolik cenných zpráv mi podává o překážkách na cestě, o kterých by mě bez ní informoval teprve rozbitý nos, podvrtnutá noha nebo roztrhané kalhoty.
Slepý mluví o barvách
Vzpomínám si na jedno žertovné povídání o beznohém, který leze na strom, a bezruký po něm kamením hází. Tehdy se nám to zdálo veselé, hodně jsme se tomu nasmáli. A možná byl mezi námi někdo, kdo měl beznohého tátu nebo bezrukého bratra a kdo se tomu nesmál. Ale jeho mlčení jsme my smějící se neslyšeli. Dnes by nám to již směšné nepřipadalo. Bezrucí píší a možná umějí i házet kamením. Snad i beznozí dovedou pomocí protéz a rukou vyšplhat na strom.
Umíme tělesné vady přemáhat, protože víme, že jednotlivé orgány jsou pouze nástroji něčeho vyššího. Snad vůle, snad duše. Jak chcete. A to vyšší v člověku zůstává, i když mu stroj utrhne obě ruce, i když mu odumřou oční nervy.
Lidé hluchoněmí užívají řeč a její zvuk nikdy neslyšeli. Tak se i slepí musí vyrovnat s existencí barev, které nikdy neviděli. Barvy jsou v našem životě víc než pouhý optický vjem. Vzbuzují v nás tolik citových asociací, že jsou pro nás zároveň i jevy psychologickými. A tato psychologická stránka barev je i nám slepcům přístupná. Rudá zář ohně, rudá barva krve, rudé růže k vyznání lásky. Je ještě třeba optický vjem, abychom poznali charakter rudé barvy? Nebo bílé dlouhých šatů nevěsty, bělost čerstvě napadaného sněhu, čistě vypraného prádla. My chápeme čerň tmy, smutečních praporů a špinavých rukou. Chápeme i růžovou barvu polních růží, šatů princezen a pohádkových vil. Nesmějte se tedy slepým, když mluví o barvách!
Slepým dětem jsou ovšem barvy těžkým problémem, s nímž se marně snaží vyrovnat hmatem nebo čichem a k němuž by se nejraději obrátily zády. Špatné zkušenosti s hnědým krémem na černých botách a s jednou ponožkou světlou a druhou tmavou je však brzy poučí, že k ničemu ze světa vidomých se nelze beztrestně stavět zády, tím méně k zákonu barev a jejich vzájemného souladu.
Den a noc
Den a noc - dva strážní andělé, kteří nás doprovázejí na naší cestě životem. Jeden pevnou rukou drží vysoko nad námi zářící pochodeň a ten druhý nám měkkou rukou zastiňuje oči, aby nám přivolal spánek, zem aby pokropil rosou a nebe hvězdami. Zdá se, jako by oba sloužili jen vašim očím. Zdá se, jako by zakalením zraku ztratil čas svůj rytmus určený střídáním světla a tmy a stal se pro člověka, který nevidí, beztvárným chaosem.
Často se mě lidé ptají, jak rozeznávám den od noci. Odpovídám jim otázkou: Jak vy rozeznáte od sebe ano a ne, klad a zápor? Stačí vám k tomu jen slyšet přitakání či odmítnutí, vidět přikývnutí nebo záporné zavrtění hlavou? Znáte jistě ty okamžiky, kdy vám ústa říkají lichotná slova a zvou vás ke svým stolům, ale vy přece víte, že jejich domov nemůže být vaším domovem a jejich lichotná slova jsou neupřímná. Ne zrak a sluch, ale něco jiného vám dává poznat pravou tvář lidí. Někdy je to rozum, jindy cit.
Tak poznáváme i my, slepci, který z těch dvou strážných právě bdí nad naší cestou. Zda ten s rozžatou pochodní, či ten, který rozsévá krůpěje rosy a hvězdy. Do tváře se jim zahledět nemůžeme, ale celé naše okolí nám o nich podává zprávy. Teplota slunečních paprsků, hořce vlhké vůně večerních a nočních luk a parků, ruch ulic a jejich hluchá prázdnota, zpěv ptáků i zahoukání sovy. To všechno a tisíce jiných, drobných a téměř nepostižitelných zpráv nám podává příroda a také lidé kolem nás o dnu a o noci.
Člověka i ptáka může prudká záře požáru probudit ze spánku a na chvíli v něm vzbudit pocit denního světla. Tím spíše může nám slepcům nenadálý noční hluk vnutit klamnou představu dne, zvlášť v uzavřeném pokoji, kde jsme obklopeni věcmi, které jsou ke střídání dne a noci lhostejné, jako je stůl, skříň a koberec. Jen rádio a hodinky s hlasovým výstupem či hmatným ciferníkem nám dají spolehlivou zprávu o denní době.
Ano a ne, klad a zápor, někdy je obtížné je přesně rozlišit. Dovede to však jistě ten, kdo umí proniknout pod povrch věcí. Kdo dovede naslouchat rytmu života, ten dovede snadno rozlišit den od noci, i když nikdy neviděl hořící pochodeň ani hvězdnatý prapor těch dvou, kteří měří náš čas s neúprosnou spravedlností.
Slepecké písmo
To nejsou úhledné řádky krásného rukopisu ani stránky kvalitně vytištěného textu knihy. Jsou to jen bezbarvé hrbolky na tuhém papíře. 63 kombinací vytvořených vynecháním jednotlivých bodů ze svislého šestibodového obdélníku. Nelze vnímat celé řádky najednou očima, musíš hmatat každou slabiku prsty, které jsou často ztvrdlé prací.
A přece je to ten největší dar, jaký slepci v devatenáctém století dostali. Knihy tímto písmem psané jsou velké, těžké a drahé. Takovou knihu si nelze vzít do kapsy. Také není dobře možné mít svou vlastní knihovnu, nejsme-li zrovna majiteli menšího zámečku, abychom jí mohli vyhradit několik komnat. Vždyť například Hugovi „Bídníci" mají třicet svazků velkého formátu asi 8 cm tlustých.
Je krásné naslouchat melodickému dívčímu hlasu předčítajícímu verše. Krásnější je však hmatat slova básníkova vlastními prsty, myšlenku či hudební motiv si zapsat sám. Sám si napsat dopis příteli nebo svému děvčeti. To všechno jsi věděl, ty skromný francouzský hudebníku a učiteli Louisi Braille! Sedlářským šídlem sis v otcově dílně uhasil zrak. V pařížském ústavě slepců procházely tvýma rukama rybářské sítě, ale i klávesy klavíru a varhan. Byl jsi lačný po studiu, ale školní vyučování, to byla jen slova. Krásná, ale prázdná a prchající. Nebylo je možné uchopit prsty. Učitelé moudří a obětaví vám sice vymysleli písmo, tvary byly vypouklé a dokonalé, ale vaše ruce jen marně bloudily po papíře.
Až ty, tichý a zamlklý Louisi, jsi dal promluvit šesti bodům řečí, jíž prsty rozumějí. A tak jsi vytvořil skutečné slepecké písmo. Tvoji moudří učitelé vrtěli hlavou a skrývali posměšek. Ale přece jsi ty, slepý Braille, zvítězil!
Statisíce rukou, jež se staly i očima, čtou po celém světě časopisy a knihy tištěné bodovým písmem. Třiašedesáti kombinacemi vytvořenými ze svislého obdélníku šesti bodů hovoří Hugo jako Goethe, Shakespeare jako Puškin. Píše jimi hoch děvčeti sladká slova lásky v Jokohamě jako v Paříži nebo v Bagdádu. Lze jimi zachytit Bachův „Temperový klavír" i Debussyho „Preludes".
Šípkový keř
Pohladil jsem mez a byla měkká a huňatá jako ovčí rouno. Pohladil jsem mez a ruka mi voněla mateřídouškou. Nad hlavou mi kvete šípkový keř. My nemáme palmy, orchideje ani lotosy. Nemáme keře, z nichž mluví Hospodin zástupů řečí hromu a blesku. Bůh této země je prostý a skromný jako ona sama. Mluví tichou, pokornou řečí z kvetoucí trnky a ze šípkového keře. Nemluví k prorokům, ale k samotářům bloudícím polními stezkami, mluví k dětem skotačícím na louce a mluví k milencům, kteří slyší jeho mlčenlivou řeč.
Šípkový keř voní. Já měřím výšku nebe trylky skřivanů, dálku prostoru zpěvem splavu a vůní borového lesa, kterou mi chvílemi přináší lehký větřík. Schnoucí louka voní všemi dešti letošního jara, které jí pomohly vyrůst. Schne a lehkým výparem vrací část vláhy obloze, zatímco druhou část vrátila zemi. Voní jetel a voní vrba u potoka.
Je ještě třeba zrak, abys vnímal všechnu tu krásu? Kdybych měl vidoucí oči, snad bych je v této chvíli zavřel, aby ke mně nepřestal mluvit skromný Bůh této skromné země ze šípkového keře mlčenlivou řečí o kráse a sladkosti těch nejprostších věcí.
Rudolf Krchňák
Zdroj: Výběr z knihy „S Bílou holí - příběhy nevidomých“ (Karmelitánské nakladatelství, 2004)
Zpět
Zpět na hlavní stránku