Nahlížení do vlastního života prožívaného beze zraku

Nevidím. Ztráta zraku mne postihla v průběhu života. Mám určitě výhodu v poznání života v realitě okolního světa. Nemám srovnání, ale odborníci tvrdí, že ztráta zraku ke které dojde v průběhu života je taková zátěž, s kterou se postižení vyrovnávají jen s největšími obtížemi. Někdo dokonce adaptaci na ztrátu zraku vůbec není schopen zvládnout. Říká se tomu nonakceptace postižení. Někdo prý dokonce nechce bez zraku vůbec dál žít.
  
Přemýšlím, jak to bylo se mnou a jak jsem na tom dnes. Jak vlastně své nevidění vnímám a prožívám s mnohaletou zkušeností. Stále znovu se snažím zjistit a uvědomit si co všechno jsem opravdu schopen bezpečně zvládat s aktivním využitím osvojených slepeckých dovedností, kterým jsem se postupně naučil. Co už pro mne není překážkou a naproti tomu - co pro mne zůstává limitací ze všech zátěží a překážek, které slepota navozuje.

Vždy se snažím vybavit si a co nejpřesněji si uvědomit konkrétní situace i překážky v různém prostředí. Hned nato si připomínám a snažím si vybavit, jak jsem reagoval, co jsem udělal dobře nebo v čem byla chyba a o co bych se raději už nikdy neměl pokoušet. Je to v představách jakési přehrávání konkrétního pro a proti. Podle toho, co všechno už mám za sebou, musím říci, že to nejsou žádné úvahy o smíření se slepotou. Kdepak, to by byla nakonec rezignace! To pro mne rozhodně není cesta, po které chci jít. Hledám možnosti pro návrat do života, po kterém toužím a který by mě přece jen uspokojoval. Věřím, že právě takové existují, ale je třeba je nepřestávat hledat, zkoušet a ověřovat s nadějí a vírou v jejich spolehlivé ovládání.

Pokaždé mě překvapí, když si po prožití nějaké neobvyklé nebo mimořádně náročné situace, ve které se mi podaří obstát, nakonec mohu říci, že o sobě nejspíše nevím všechno. Opravdu předem zpravidla netuším, jestli dokážu odolávat ve své snaze a úsilí každému nečekanému podnětu, neobvyklému průběhu situace, do které se mohu klidně dostat. Hlavně pak čelit komplikacím z různých omylů anebo vyložených chyb. Pak totiž nastane chvíle s pocity váhavé nejistoty k dalšímu odhodlávání a samozřejmě i rozhodování a nastartování vůle i odvahy k tomu znovu se pokoušet a hlavně vůbec konat. Ujišťuji se pak, že znám řešení a vím, co chci udělat. Jen to vždycky dokázat!

Mobilizuji se a nutím k tomu co možná obstát, protože když to nedokážu a nakonec selžu, skoro zákonitě se dostanu do frustrace a zpochybňování sebe samého. Už vím, že potom mi do vědomí může snadno proniknout záchvěv nejistoty, úzkosti anebo dokonce i strach z toho, co všechno by se mohlo stát! To samozřejmě v žádném případě nechci. Ne – jen žádnou rezignaci, přesvědčuju se pokaždé, ale někdy to na mne setsakramentsky dolehne. Nepotřebuji se z pocitů utápění ve své realitě vyplakat, ale existence především mé laskavé ženy, ale někdy pouhý nezávazný rozhovor s některým z mých přátel a kamarádů, mi pomáhá najít znovu duševní rovnováhu. Ať se pokouším cokoliv udělat, vykonat nebo vyřešit, je tu to stále přítomné a vyzývavé „jak?!“. Ano, právě v tom, jak se slepotou objevit prakticky řešitelný postup všeho, co patří k mému životu, považuji za prokletí postižení s kterým musím žít. Nic - to si nebudu vůbec připouštět, v duchu se ujišťuju. Zbývá mi bezpodmínečně jediné řešení, které má smysl, a to je: „Chci“, „mohu“ a nakonec rozhodnutí k tomu – „musím!“. Jenomže to závisí na tom stále neodbytném „jak?!“!

Protože jsem nevidomý a nemohu se podívat, ani rozhlédnout jak by mi určitě pomohlo, okamžitě se zvětší problém v tom: „kde?“, „kam?“, „kudy?“ a podle toho o co se jedná také „čím?“. To všechno se různě prolíná v obměnách následnosti každého pohybu, místa, prostoru, rozsahu a složitosti dané činnosti. Ohromně mi při tom pomáhají zkušenosti a získané poznatky z období, kdy jsem normálně viděl. Je-li to jen trochu možné, tak se snažím pro každou činnost uplatnit dříve zvládnuté dovednosti a předem promyšlený postup. Tedy jakousi strategii. Ne, bez zraku si sotva mohu dovolit spontánní reakci pro řešení čehokoliv. To je moje nová zkušenost. Naopak to musí být účelná, logická i bezpečná posloupnost každého úkonu.

Jak je to potom v praxi? Za hlavní princip považuji to, aby každá věc, každý používaný předmět měl své místo. Jestliže ho použiju, tak ho ihned vracím nebo ukládám zpět na původní místo, i kdybych to měl udělat třeba desetkrát za sebou. Musím-li používat třeba několik pomůcek, tak si je v nějakém řádu položím co nejblíže předpokládanému pracovnímu poli, abych každý s co největší pravděpodobností dokázal bez tápání najít a podle potřeby uchopit a použít bez dalších komplikací. Opravdu promýšlím tu strukturu pohybů a samozřejmě i nezbytného prostoru.

Tu záměrnost v postupu promýšlím a pak se ji snažím uskutečnit při každé své činnosti. Jestliže se v tom záměrném postupu ztrácím, tak se ho pokouším třeba i několikrát realizovat znovu. Často se zarputilostí si říkám - musím to dokázat s ještě větším soustředěním pozornosti, citlivější manipulací anebo vůbec zpřesněním představy o tom, co a jak udělat. Někdy se tím třeba i trochu bavím, ale nezřídka se mi nakonec to, co potřebuji, nepodaří. Ne že bych přitom pokaždé zůstal klidný. Snadno pak podlehnu netrpělivosti i nervozitě, namísto abych se uklidnil. Nejhorší je, když se mi vůbec nedaří a tuto skutečnost musím přijmout. To je jedna z častých zátěží, které se zbavím tím, že mi nakonec někdo pomůže nebo poradí.

Většinou to potom zkouším znovu, ale už zase sám s maximálním soustředěním. Vím, že nemám dostatečně rozvinutou schopnost hmatové citlivosti, tudíž ani dostatečné zkušenosti k vytvoření potřebné srozumitelné představy prostřednictvím hmatu. Často je pro mne nemožné udělat si konkrétní představu o způsobu použití něčeho, nebo jenom o tvaru, spuštění, instalaci a co já vím ještě dalšího. Tyto problémy mě už nepřekvapují, ale zatraceně omezují v mých kompetencích.

Rozhodně se nemohu porovnávat s těmi, kteří prošli speciální slepeckou výchovou. Obdivuji u některých citlivost hmatu. Přestože se cítím být víceméně smířený s tím, že nevidím, jsou okamžiky, kdy ten limit na mne dolehne netušenou silou. Je to tak, že po ztrátě zraku se učím životu znovu a jinak.

Tak například skutečně usilovně trénuji hmatovou citlivost. Metoda je celkem jednoduchá. Snažím si mezi jednotlivými prsty a palcem obou rukou uvědomit a rozeznávat například jednotlivá zrnka rýže, máku nebo jemného písku. Různě si je mnu a soustředěně se snažím uvědomit si jejich pohyb. A taky mám doma na starosti umývání nádobí. Snažím se doma jednak pomáhat, ale je to podle mého názoru ideální způsob rozvíjení hmatové citlivosti. Jak mám vyzkoušeno, také zpřesňování dovednosti různých obměn citlivého uchopování předmětů rozličných tvarů racionálním způsobem. Konkretizuji si přitom představu o tvaru a velikosti každého předmětu. Vůbec mě to neotravuje. Konečně v každé normálně fungující rodině má každý z členů řadu rolí. Já mnohé nezastanu, ale nádobí, péči o podlahy, mytí oken, dveří, toalety, koupelny to všechno spolehlivě zastanu.

Nikoliv pokaždé bez určitých obtíží, ale vnímám to jako soustavný rozvoj praktických kompetencí v realitě svých podmínek. Mívám z úspěšně a zcela samostatně dokončené práce pocit uspokojení. Taky se tím chci obhájit z absolutní bezmocnosti. Bráním se tomu být závislý na neustálém pomáhání, obskakování i dobře míněném podbízení, neustálé úsluhy svého okolí. Mám ovšem názor i zkušenost, že bez pomoci se těžce zrakově postižený člověk rozhodně neobejde, chce-li si zachovat určitou důstojnost.

Nemusí jít jenom o náročné nebo složité věci. Často to jsou spíše maličkosti, zato pro mne neobyčejně důležité. Tak například přečtení názvu léku, označení barvy košile, oděvu, přečtení nějaké informace – nebralo by to konce, kdybych chtěl všechno vyjmenovat. Venku mimo domov pomoc většinou rád přijmu. Nemám z toho žádný ponižující pocit. Stále opakuji, že poskytnutou pomoc nebo jenom její nabídnutí bychom měli považovat za povýšení mezilidských vztahů v každé situaci. O to víc, jedná-li se o situaci v nějakém směru mimořádnou. Snažím se na to vždycky reagovat s uznáním i vstřícnou vděčností.

Uvědomuji si, jak se mi nyní vytrácí při různých zvládnutých dovednostech a činnostech racionalita výkonu. Tak třeba zrovna při chůzi. Tu základní lokomoční dovednost, jakou chůze pro člověka je, mám z předchozí doby dokonale zvládnutou, a to i v terénu mimo běžné cesty, v nejrůznějších podmínkách. Mohu o sobě prohlásit, že umím dokonale chodit. Ale nyní bez zraku, kdy člověk nevidí ani nemá přesnou představu, kam v příštím okamžiku došlápne nebo kam vůbec může dokročit, je to naprosto jiné! Jsem stále znovu vděčný za to, že jsem měl příležitost se v odborně vedeném kurzu občanského sdružení učit individuálně nejenom prostorové orientaci, ale také samostatnému pohybu s bílou holí.

Vlastně si stále více uvědomuju, co všechno mi dovednost samostatného pohybu umožňuje v běžné životní praxi. Ta jistota, že se mohu samostatně vydat a s velkou pravděpodobností i dojít tam, kam chci a potřebuji – i když někdy s nemalými obtížemi - je osvobozující pocit. Považuji to za mimořádnou dimenzi svébytnosti ve svém životě omezeném limitem nevidění, takže pro mne opravdu není obtížné klidně dojít na zastávku autobusu, na kterou jdu pokaždé, když potřebuji jet do města. Tu trasu dokonale ovládám. Není také nijak dlouhá, jen nějakých 500 metrů. Jak říkáme my, co chodíme s bílou holí, tu trasu prostě umím. Znám všechny nerovnosti v chodníku, vím kde si musím „chytit“ holí obrubník a jít podél něj, kde je který ze čtyř vjezdů do objektů, které míjím. Vím také, kde je jaký sloupek a dokonce mám jasnou představu o hlubokých loužích.

Jak už jsem řekl, chodím po té trase suverénně, zvláště když je pěkné počasí a po vedlejší vozovce nejede jedno auto za druhýmm, jak tomu bývá v dopravní špičce. Ovšem když právě hustě prší, všude jsou louže a navíc kolemjedoucí auta rozstřikují vodu z vozovky i na chodník – ale já nevidím přesně kde, tak tu svoji suverenitu v pohybu ztrácím. Dojdu na zastávku autobusu, ale po pravdě s vypětím a námahou. Ještě daleko horší to je v zimě v rozbředlém sněhu. Sotva si někdo uvědomí, že orientace pomocí bílé hole je prakticky nemožná. Obrubník, který je pro mne normální linií, kterou musím sledovat je někde pod sněhem. Louže jsou ještě hojnější a auta rozstřikují špinavou břečku až na chodník. Musím-li tu cestu absolvovat třeba ještě za tmy, tak mě ostře svítící reflektory doslova rozhodí. Cítím v očích skoro nesnesitelnou bolest, protože trpím silnou světloplachostí. Nikomu bych to nepřál prožít. Cesta na autobus se změní opravdu v zápas. Bojuji s těmi zimními podmínkami, ale ještě daleko více sám se sebou. Stále si říkám, že to musím dokázat a za každou cenu dojít. Ta tam je moje jistota představy, kde opravdu jsem. Navíc na mne doléhá strach, abych těm projíždějícím autům nevstoupil do cesty. Kloužu po úzkém chodníku, vrávorám, tápu, šlapu nejistě ve sněhu. Dojdu k plotu s podezdívkou, která je postavena z neotesaných kamenů, o které hrozí, že se zachytím hrotem své bílé hole. Můžu si tak hůl snadno vyrazit z ruky. Musím ji tedy mít na poutku, protože jinak bych ji musel hledat někde ve sněhové břečce! Takovou situaci vnímám jako mimořádně zátěžovou.

Někdy to člověka prověří jak po výkonové, tak i volní stránce. Takový je ale život každého člověka. Je v tom přece jen rozdíl, když se člověk nemůže normálně podívat a vidět! Tak například: Protože nevidím, nepočítám s tím, že bych mohl číst. S tím jsem definitivně smířený. Do jisté míry mě osvobozuje vědomí, že mám možnost na čtení běžně používat počítač. A nyní k té situační zátěži. Opět jdu na zastávku veřejné dopravy. Jenomže než to stihnu, autobus mi ujede. Spěchám, takže bych se potřeboval podívat na jízdní řád, kdy pojede další, ale nikdo na zastávce není! Všichni odjeli autobusem, který právě odjel a já jsem ho nestihl. To je příklad situační zátěže. Jindy to může být cokoliv jiného. Třeba něco nemohu najít, jindy mi něco spadlo na zem anebo se něco nečekaně postaví do cesty – třeba výkop v chodníku, který sahá kdoví kam. To v běžném životě zažije každý, ale k vyřešení té zátěžové situace člověku bez zraku naroste problém v zátěž netušené velikosti! Je rozumné v takové situaci riskovat – připomenu si honem poučen zkušeností. Ta úleva, když je někdo nablízku a nabídne mi pomoc! To se mě pokaždé zmocní úleva a já si třeba až s odstupem uvědomím, že dobří lidé ještě stále žijí...

Není to jen tak, prožít vlastní život, připomínám si občas. Ale i tak stojí zato žít!

Pavel Belšan

7.9. 2007