Hrůzu mi nahání tajemní marťani

Bavili jsme se o problémech nevidomých a znovu přišla na řadu komunikace. Jak nejlépe odmítnout nežádanou pomoc a jak si o žádoucí pomoc jednoduše říct, jak reagovat na obtěžování opilců a tak. „Někdy si připadám jako marťan," překvapil mě kolega. „Stojím na stanici tramvaje a cítím se jako cizí element." Ano, lidé na stanici spolu komunikují, aniž by promluvili. Jejich těla se domlouvají, jejich postoje prozrazují, kdo je otrávený a kdo je otevřený slovní komunikaci. Oči mladíka hovoří s pohledem mladé dívky, zato znechucený obličej přísného úředníka okázale přezírá všechny živé osoby v okolí. Nahrbená paní s taškami oznamuje celému vesmíru mnoho o svém dlouhodobém trápení.

Za těmito čitelnějšími mimoslovními projevy se odehrává mnoho dalšího. Jednotlivé postávající osoby nevědomky vysunují neviditelná tykadla sympatií a štípadla antipatií a kdo ví, co se tam ještě děje.

A mezi těmito neverbálně komunikujícími stojí slepec. Jeho zrak nic nesnímá, jeho tělo sice něco vypovídá, ale nepovídá si s jinými. Dávno nemá zpětnou kontrolu zrakem, a tak si už téměř zapomnělo povídat s ostatními neverbálními partnery. Trochu něco koktá neutrálním postojem a vyhaslou mimikou. Prostě marťan, nekomunikující mimozemšťan.
  
Něco na tom je. Jsme tak trochu marťani, říkáme si spolu. Povídáme si dál a i příběh ze stanice tramvaje postupuje.

K nevidomému přistupuje dívka a ptá se, jestli nepotřebuje nějakou pomoc. Co by za to dal ten mladík, kdyby oslovila jeho? Neverbální mlčenlivost způsobila, že se spustila verbální komunikace. Je pravda, že obsah sdělení mezi nevidomým a dívkou je, bohužel, poněkud jiný než obsah ukrytý za pohledy obou mladých lidí. Nicméně snad těmi marťany zas tak úplně nejsme. Domluvíme se. To znám jiné.

Byla pozdní noční hodina, byla tma a pusto, trochu pršelo a jediné, co nebylo, byla tramvaj. Pusto v Karlíně, v černém Karlíně, jak se zpívá v písni. Najednou jsem kolem sebe ucítil pohyb, někdo kolem mne pomalu obcházel dokola. Nepříjemný pocit v noci v černém Karlíně. „Potřebujete něco? Chcete mi něco?" ptám se směrem k pohybu. „Háre, háre," zní odpověď. To nebude černá duše Karlína, to bude nějaká úplně jiná duše. „Háre, háre," prozpěvuje si rozháraný neznámý a přidává: „Musel jste v minulém životě těžce zhřešit, proto nevidíte. Měl byste to odčinit." „Eee," vyjelo ze mne. Půlnoční rozsudek na stanici tramvaje mě opravdu překvapil. Ale brzy reaguju, témata filozoficko-náboženská jsou moje oblíbená, a tak se pouštím do protiargumentace. „Háre, háre," proznívá naší prapodivnou půlnoční rozpravou. Z dálky slyším rozléhající se zvuk tramvaje. Žádám hárajícího muže, aby mi řekl její číslo. Ale nic, můj partner zmizel. Zčistajasna se vypařil, jako by někam v mžiku odletěl. Už to pro něj nebylo zajímavé, to své mi řekl, háre, háre. „To je dobrý," mám chuť říct, „obvinit mě z nějakého hrozného zločinu z minulosti, o kterém nemohu vědět, to umíte, ale pomoci nevidomému s tak jednoduchou věcí, jako je přečtení čísla tramvaje, to ne." Ale není to komu říct. To už není hárošova parketa. Koneckonců, jsem přece ten těžký minulohříšník, tak co by mi pomáhal? Máš problém? Dobře ti tak, určitě jsi před deseti životy někomu něco provedl! Háre! Háre!

Pak mi to došlo. Ha! Marťan! To je on! Komunikuje určitě neverbálně i verbálně, ale to lidské kdesi na dně duše, to s tím hluboce lidským v jiných duších nekomunikuje. Možná tam nic takového ani nemá, možná to je opravdu marťan. Vždyť zničehonic zmizel.

Chodí tu mezi námi, mají lidská těla, hovoří lidskou řečí, a přece jsou z jiného světa, přeci nerozumí tomu, co říkáme. Nevím, kde se berou, jestli to je z Marsu nebo odjinud, ale pozor na ně. Pokusí se vám vemluvit, o něčem vás přesvědčit, pro něco vás získat. Ale když budete mít problém, nechají vás v něm a klidně si odletí kdovíkam. Háre, háre!

Nevadí. I když se většina z nás na Mars nikdy nevypraví, být pozemšťanem a mít cosi společného s ostatními kdesi tam uvnitř v sobě, to má určitě hodně do sebe! Hurá! Hurá!

Až poletíte k Marsu
pak já Pavel z Tarsu
pošlu k Zemi dolů
novou epištolu

Miroslav Michálek
Ukázka z knihy „Nevídáno“ (Okamžik, Praha 2002)