Toto slovo ve svých 66 letech moc nepoužívám. Jen moje bábinka, která se dennodenně stará o svého dědečka by si toto oslovení zasloužila každý den. Můj druhý miláček je však úplně něco jiného. Ten druhý miláček je takový nekňuba, je nehybný, sedí v kuchyni na stolku, svým zrcadlovým pohledem stále hledí. Jeho tělo se skládá z několika částí navzájem propojených. Jak se však dotknu jedné části jeho těla a přitlačím tak je všechno jinak. Z mého klidného miláčka se stává na vše odpovídající genius. Už asi víte o koho se jedná? Ano je to můj miláček mluvící počítač.
Neměl jsem možnost se do něj zamilovat v době svého mládí. Pro informaci mladé generace uvedu, jak to vypadalo po technické stránce v šedesátých a sedmdesátých letech. Já jsem pracoval jako stavbyvedoucí na stavbě silnice v úseku Dolní Bečva – hotel Zavadila. V kanceláři na stavbě jsem měl na stole dvě hebla s klikou. Jedno heblo byl telefon, jehož klikou se zatočilo a ozvala se pošta Horní Bečva a spojila vás. A to druhé, to byla kalkulačka, kdy se muselo každou operaci zatočit klikou. To ještě o nějakých počítačích nebylo ani slechu, snad už v Americe..

První impuls ke psaní a k práci na PC mi dal pan Pospíšil v Hranicích při koupi mého mluvícího mobilního telefonu. Pan Pospíšila mě přivítal a předvedl základní funkce mobilu. Nakonec řekl: „Ostatní se už musíte naučit sám.“
Když sedl k počítači a začal psát fakturu, slyšel jsem, jak počítač mluvil. Už to mi bylo divné, ale neříkal jsem nic.Teprve při loučení, když jsme již stáli ve dveřích, se mě pan Pospíšil zeptal, jak dlouho jsem už bez zraku. A já mu odpověděl že 6 roků. Překvapením pro mne bylo, když odpověděl: „Já už 20 roků.“ Následovala ještě asi desetiminutová debata na chodbě.
To pro mě byl silný zážitek který mě nastartoval. Řekl jsem si, že když to dokázal on, proč bych to nemohl zvládnout já?
A rozjel se kolotoč. Na jaře jsem jel k sestře Jarce a švagrovi Milanovi. A právě oni mne podpořili. Při zpáteční cestě jsme navštívili Tyflocentrum v Olomouci. Tam nám poradili a dali číslo na pana Macha ze Zlína který vyučuje psaní na počítači. Zavolal jsem mu a společně jsme se domluvili na návštěvě u nás v Karolínce. Pan Mach si napsal moje data, ale to podstatné bylo, že jsem ještě neměl počítač. Ale to se také vyřešilo samo.
Zavolal jsem tedy švagrovi, který mi v telefonátu sdělil, že sehnat počítač je ten nejmenší problém.
„Já mám dva staré a tak ti jeden dám.“ řekl a dodal: „na výuku bude stačit.“ Po další návštěvě Nového Města jsem si domů vezl jakési bedny.
Počítač jsem tedy měl, a mohl jsem se těšit na pana Macha a na první hodinu vyučování.
První setkání bylo strašné. Tolik jakýchsi tlačítek, které mi nic neříkaly. Pro příklad uvedu ctrl, backspace, delete a další a další. No ale po dalších dvou lekcích jsem si mého nového přítele zamiloval. Pan Mach na mě byl přísný za což mu dnes děkuji. Je to vzácný člověk. Při výuce psaní mi dovedl poradit i s osobními problémy a odpovědět na všechny, otázky které jsem mu položil. Ale všechno má svůj konec, a tak také moje výuka psaní na počítači skončila. Mezitím jsem musel podepsat smlouvu s Tyflocentrem o výuce na práce počítači a na sociálním odboru podat žádost na nový počítač. No a přišel den loučení. Přijel Bob Malíků a mého nejvěrnějšího kamaráda (PC) odvezl.
Nesmím zapomenout ani moji manželku Jarku, která se mi věnovala celou výuku a všech 30 lekcí diktovala. Při vyřizování nového počítače byla důležitou osobou úřednice paní Vítkové, která mi se vším poradila a pomohla. Velkou službu mě poskytli i pracovnice sdružení Okamžik, Pavla Francová a Štěpánka Rauchová, které nešetřily dobrou radou.

S výměnou firmy Tyflocentrum za Tyfloservis došlo také k výměně učitele. Zanedlouho tedy přijel nový pan učitel, Michal Pospíšil. Ihned na první hodině si mne vyzkoušel, jak zvládám psaní a na hodině druhé již začala výuka. Nejprve jsme se seznámili s klávesnicí a tedy i s funkcemi jednotlivých kláves. Pak mě naučil jak se dostat na pracovní plochu. Začali jsme s programem Microsoft Word. Pan učitel za mnou jezdil každou středu. Já jsem si nahrával každé jeho slovo na kazetový magnetofon. Potom jsem si všechny operace několikrát opakoval, až jsem je zvládnul sám.
A tak moje výuka pokračovala, ale stále to nebylo to, co jsem od počítače očekával. Mým snem byl internet. Tak jsem se jednu středu pana učitele zeptal a ten mi odpověděl, že v 50ti hodinové výuce je zahrnuta také výuka práce s internetem. Po krátké diskuzi jsme se dohodli, že některé statě ve výuce vypustíme, zejména ty, které nebudu potřebovat.

Tak jsme začali s internetem. Mým největším přáním bylo posílání e-mailů. Pan učitel mi založil vlastní e-mailovou schránku a s ní i adresu. Můj první e-mail byl samozřejmě sestře a švagrovy do Nového Města. Hned jsem měl v kontaktech mnoho adres a tím byla naplněna moje touha o spojení se světem. Tak pokračovala výuka práce s internetem.

Mým koníčkem je také tipování v Tipsportu, tedy další dotaz ohledně internetu se týkal tipování. Pan učitel mě naučil vyhledávat výsledky a také kurzovou nabídku. Na poslední hodině mě pan Michal nainstaloval Skype pro telefonování a pak jsme se rozloučili. Já jsem mu, za jeho snahu něco mě naučit a zejména za jeho trpělivost se mnou, poděkoval. Ale ještě před skončením výuky jsem si zamanul, že budu ve výuce na internetu pokračovat. Na Moravě však zařízení pro výuku práce s internetem není. A tak jsem telefonicky pátral dále. Dostal jsem se až k panu Ježkovy ze SONSu Praha, který mě velice ochotně nasměroval na pobytové rehabilitační středisko Dědina v Praze. Tam jsem vybral termín svého pobytu a to hned týden po skončení výuky s panem Michalem, tj. 3. února nástup, do pátku 8. února. A pak ještě proběhlo několik telefonických hovorů zejména tedy dotazů z mojí strany. Doma nastaly přípravy na cestu. Odvoz do Prahy jsem měl zajištěn u mého kamaráda Kuby. Po počátečním nadšení mi hlodal v hlavě červík. Ještě jsem sám nikde nebyl, sám bez manželky. Ale rozhodnutí bylo pevné.

Den odjezdu: neděle 3. února 6 hodin ráno.
Kuba přijel v domluvenou dobu, a tak nastalo loučení s bábinou (jak říkám své ženě). Slzy jsem měl na krajíčku, ale nedal jsem to na sobě znát. Naše první zastávka byla ve Vsetíně, kde jsme si dali kafíčko a cesta mohla pokračovat.V Praze jsme měli sraz u hokejového stadionu Slavie s Románkem, synem od švagrové. Ten už na nás čekal a tudíž jsme mohli vyrazit za švagrovou, která pro nás měla připravený dobrý oběd (vysmažené řízky z kuřátka s okurkovým salátem). Ihned po obědě Kuba vystartoval k domovu. Já jsem si dal po dobrém obědě jednoho Dědka (pro nezasvěcené dia pivo). Následovala debata na celé odpoledne, kdy jsme povídali o všem možném a nejvíce samozřejmě o Spartě a Slavii. Čas rychle plynul a já musel vyrazit na Dědinu. Nejprve jsme jeli šalinou do Strašnic, pak metrem do Dejvic a nakonec autobusem na Dědinu. Románek mě dovedl až na pokoj č. 13, který byl pro mě šťastný. Románek se rozloučil a uháněl k domovu. Na pokoji byl pro mě zatím neznámý muž. Nejprve jsme se představili: já Karel Formánek a on Láďa K.. Prohodili jsme několik slov a já jsem poznal, že si budeme rozumět. Tak jsme se rozvykládali, že ten čas tak rychle utekl a bylo ráno a my jsme nespali ani minutu. Ráno nás budila sestra Maruška, ale my dva seděli na postelích oblečeni ještě od večera.
V 7:30 byla snídaně. Po snídani nás přivítala paní ředitelka Saša a představila nám všechny přítomné zaměstnance. Potom bylo volno na kafíčko, které nám ochotně uvařila služba ve sborovně a donesla do jídelny.
V 8:45 se ozval zvoneček jako za mlada ve škole. A začalo vyučování. Mně se představili dva páni učitelé. Jožka také nevidomý a Martin. Chvíli mě zpovídali o mých začátcích na počítači. Pak jsme sedli k počítači, abychom vyzkoušeli co znám. No a druhou hodinu jsme začali s internetem. Ihned po druhé hodině jsem poznal, že mě vyučují odborníci a profesionálové. Obdivuji u nich obrovskou trpělivost při mnoha chybách, jak několikrát opakují postup. Zase zazvonil zvoneček a moje výuka dnes skončila. Po obědě jsem měl vždy volno. Obědy byly dobré, ale porce tak velké, že jsem to někdy nesnědl. V odpoledním volnu jsem si pouštěl magnetofon z dopolední výuky.
Před večeří jsem ležel na posteli a myšlenkami jsem byl u bábinky. A tu jsem si vzpomněl, že bábina má svátek. Originální nápad byl v hlavě. Zavolal jsem Pavlovy Šulákovy, jehož žena má květinářství. Objednal na večer kytici šesti růží se vzkazem, že je to od ctitele. Po večeři jsme s Láďou zase diskutovali. V devět hodin večer zvoní mobil a hlásí bábina. Tak jsem ho otevřel a bábina mě hlásí: „Dědo já žádného ctitele nemám, to jsi byl určitě ty.“ No já chvíli zatloukal, ale potom jsem se přiznal. A babka mě odpověděla: „Dědo ty jsi potvora, ale radost jsi mně udělal.“ A večer opět dostačující večeře.
A tak to rychle utíkalo a pomalu se blížil konec. Já jsem tam byl moc spokojený. Výuka na úrovni, všechen personál velice ochotný, od pokojské až po paní ředitelku. Po pátečním obědě jsem musel čekat na Libora až skončí v práci a přijede pro mě. V 18:00 přijel jak na koni a už jsme spěchali na autobus, v Dejvicích pak na metro. Při výstupu z metra jsem musel jet po schodech. Jel jsem poprvé co nevidím, ale zvládl jsem to. Před ministerstvem (kde Libor pracuje) už čekalo Liborovo auto a za námi zůstala jen ohnivá čára. Cestou jsme dali kapucínka a uháněli k Novému Městu. Domů jsme dojeli v 22:30. Chvíli jsme povykládali a pak šli, jak se říká, na kutě. Já jsem měl ráno návštěvu, Tomáše který měl pro mě velké překvapení. Já jsem však ještě spal. Probudil jsem se až v 9:00 hodin. Rychle se nasnídat a ke Košíkům do kavárny na kafíčko. Tam byla celá rodina. Ale v 10:30 tam byl už Tomáš, že jedeme na sjezdovku. Tak jsem se rozloučil a uháněli jsme na Košíkovo pole na sjezdovku. Tam bylo to překvapení. Lanovka se zastavila a já s Tomem nasedl a už jsme fičeli nahoru a zase dolů. Tam opět lanovka zastavila a já vystoupil. Byl to pro mě nepopsatelný zážitek a překvapení. Honem do auta, dále na oběd, pak jen rozloučení a já s Liborem už frčíme k domovu. Na Soláni si Libor koupil regále a my pokračujeme do Karolinky. Doma vřelé přivítání, bylo nám oběma smutno. Libor se dlouho nezdržel a jel do Jeseníků na sraz. Tak skončil můj týdenní výlet. Ale stále platí přísloví: „Všude dobře, ale doma nejlépe.“

Moje otevřené oči, to je to samé jako zavřené zdravého člověka. Tomu se v praxi říká úplná slepota. Mě to zastihlo v 60 letech zcela nepřipraveného, bez podstatného varování lékařů. Byl to šok. Tři roky jsem se s tím nemohl smířit, vše co bylo pro mne dříve jednoduché bylo teď složité. Byl jsem nesoustředěný, neklidný a nervózní. Většinou to odnesla manželka, která se o mě od počátku mé nevidomosti vzorně starala. Vše se však rychle změnilo po doporučení mé sestry a švagra, abych zkusil psaní, a později i práci na počítači. Do začátku mě švagr nabídl pro výuku starší počítač. Tak jsem to během roku zvládl a dnes je můj pohled nevidomého člověka na svět úplně jiný. To co mně nedávají oči dává mi počítač.
Škoda, že můj koníček zahrádka se nedá pěstovat v počítači. Teď si kytičky jen ošahávám a čichám k nim, abych je rozpoznal.

Také my nevidomí se těšíme na Vánoční svátky. Moje vnímání vánoc je však úplně jiné. Já osobně vnímám vánoce sluchem a čichem. A ten sluch vánoční mám na starosti já. Je to jediná práce kterou mohu dělat. Již měsíc před vánocemi vybírám a přehrávám vánoční koledy a písničky které budeme poslouchat. Nejvíc práce mě dá najít hudbu pro štědrý den. Dále mě čeká výběr pořadů české televize. Nejraději vybírám starší pohádky. Při jejich poslechu, když jsem je již viděl, se mě před očima promítá obraz a když něčemu nerozumím tak mě to vysvětlí manželka. A tím končí moje příprava na Vánoce. Ale na to hlavní bych zapomněl. Dáreček. U nás je to jednoduché, my jsme sami dva a můžeme si během roku koupit to co chceme a potřebujeme a tak si dáváme vždy jen malé dobře utajené pozornosti. Mě to vybere, nakoupí a zabalí sousedka Anička.
A teď nastupuje čichová složka, kterou má na starosti manželka. S cukrovím je u nás jednoduché – nepečeme, neboť já mám cukrovku, a tak dostaneme vždy krabičku cukroví od tety. Ale to stačí aby to v bytě vonělo. Ale ta hlavní vůně přichází až na štědrý večer. Bytem voní houbová polévka, která se zde na Valašsku podává. A hlavní vůně? To je vůně smažení vánočního kapra. Já však mám řízek z chrochtavého kapra, tj. řízeček z krkovičky.
Po večeři si dáme deci vína na ovlhčení rtů a pak následuje štědrovečerní polibek. A pak pracuji já, pouštím hudbu a nebo posloucháme pohádky. Tak vypadají vánoce nás co jsme sami dva bez dětí.

Ale štědrý večer a příprava na svátky kde jsou děti vypadají úplně jinak. Již několik dní před štědrým dnem musí maminka odpovídat na všetečné otázky dětí. Její odpovědi musí být opatrné, aby děti nepoznali že za vším je maminka. Na štědrý den ráno jsou děti roztržité a nedočkavé. Konečně přijde štědrovečerní večeře. Děti už ani jídlo nechtějí dojísti. Maminka však řekne: „ Ježíšek všechno vidí a kdo nedojí tak žádné dárečky nedostane“. A v tu ránu mají děti jídlo snězené. A pak se na chvíli tatínek ztratí nikdo neví kam. A najednou se rozezní zvoneček. Do dětí jak když střelí a utíkají do obýváku, kde zastaví před rozzářeným stromečkem. Nelze říct co je více rozzářené, zda stromeček a nebo očička dětí. Ale očička by to pravděpodobně vyhrála.
Mezitím už však pohledy směřují pod stromeček. Jsou zvědavé kolik je nachystáno dárečků, a které jsou pro ně. Avšak v některých rodinách padne i slzička. Děti, které píší Ježíškovi před vánocemi dopis si často napíší své velké nároky, ale Ježíšek má pouze omezené kapacity. Ale na slzy se brzy zapomene děti si vezmou své dárečky a odnesou si je do svého pokojíku, kde si hrají. Dostat je do postýlek před půlnocí je nemožné. A rodiče, zasednou v obýváku, maminka na stoleček nachystá sladkosti, vánoční ovoce, do misek několik druhů oříšků a tatínek zajde do sklepa pro sedmičku dobrého vínka a všichni navzájem připijí na zdraví a popřejí si aby se za rok opět všichni u stolu sešli.tam dárečky.

Karel Formánek

(Redakčně upraveno a kráceno)