Já vás obdivuju

Kolikrát vám to někdo v životě řekl? Pokud nejste mimořádně krásnou slečnou nebo ligovým hokejistou, asi to tak často nebylo, alespoň v dospělém věku ne. Mně se to občas stává, i když nejsem hokejista ani krásná slečna.
  
Ten obdiv ovšem bývá různě zabarven, například: „Já vás obdivuju, já kdybych oslepl, tak bych si hodil mašli!" A je to. Člověk by málem měl chuť říct: „Tak já se jdu oběsit, mohl byste mne, prosím, doprovodit k nejbližší větvi?" Častěji to ovšem bývá jinak.

Stará dáma zahájí hovor (záměrně píšu „hovor" a ne „rozhovor") právě slovy obdivu. Chystám se říct něco na způsob „rakovina je horší", když v tom si povšimnu, že dáma na mé vyjádření nečeká. Naopak, sama začíná hovořit o rakovině. Manžel s ní bojoval řadu let a nakonec podlehl. Stará paní trochu pláče a mně je jasné, že moje kouzelná hůl opět otevřela jedno opuštěné lidské srdce, které potřebuje svou bolest někomu sdělit. Poslouchám životní příběh, který opravdu nebyl lehký. Mám chuť říct „já vás obdivuju", ale neumím to. Asi jsem poznamenán obdobnými výroky od náhodných průvodců. Když se rozloučíme a já poděkuju za doprovod a vyjádřím přání síly do dalšího života, říkám si znovu v duchu: „Ano, obdivuju všechny, kteří boj s rakovinou musí podstoupit." Měl jsem to té paní říct.

Tak to vidíte. Chtěl jsem napsat humorné vyprávění o obdivu, který by se moderně mohl nazvat „kontraproduktivní", a místo toho jsem se dostal k tak vážnému tématu.

Je to nejspíš tím, že si někteří, ba možná mnozí lidé, zaslouží náš obdiv, ačkoliv to o nich málokdo tuší, a pokud ano, tak jim to stejně nikdo neřekne.
Nám nevidícím to občas někdo řekne. Napadá mne, že by se to mohlo říkat častěji a ještě jiným lidem než krásným slečnám, hokejistům a zdravotně postiženým. Otázka taky je, jestli my hokejisté, krásné slečny a zdravotně postižení to umíme říct těm druhým.

Mám rád velmi mnoho lidí
Chodí mluví nenávidí
Cítím ale z nitra svého
Nemáme nic společného

Miroslav Michálek
Ukázka z knihy Nevídáno (Okamžik, 2002)