Co nevidět

Co nevidět vám povím, co nevidím. Zkusím to téměř automatickým psaním, abych sám viděl, co mě asi nejvíc chybí. Tak tedy, co není vidět, když nevidíte. Přesněji, když já nevidím, tak nevidím:
  
oči, tvář, úsměv milované ženy, tisíce rozmanitých pohledů důvěrně známých a laskavých očí, rozesmátého syna, čerstvě narozeného vnuka, krásné dívky na ulicích na jaře v krátkých sukních, malé děti batolící se v parku, dětské hraboše na pískovišti, kde jsem trávil mnoho hodin se synem, mláďata všeho druhu a hlavně štěňata a koťata, dobrácké oči věrného psa, pohyb ptáků a letadel na nebi, západ slunce a východ slunce a krkonošskou krajinu plnou výhledů do údolí, Vltavu zalitou sluncem, Karlův most a uličky staré Prahy, města a vesnice a krajiny při dovolených a každodenním životě, bouři na břehu moře, potůček v lese, rozkvetlé zlaté deště a šeříky a meruňky a magnólie, tulipány a záhony růží, modřence a konvalinky, něžné krokusy, ušlechtilé velekvěty amarilis za naším oknem, tlusté špalky papíru, které hladím v knihkupectvích, tisíce stran knih, které bych četl doma a venku a všude s nevyčerpatelnou chutí číst a poznávat a být vtahován do nespočetných světů prostřednictvím slova, grafické listy Josefa Váchala, které jsem sháněl po antikvariátech, a své knihy, utajené a nepřístupné moje vlastní knihy, byt, kde žiju, sbírku miniaturních hloupůstek mé ženy, kamarádův obraz na zdi, lidi kolem sebe, psa od sousedů, který občas v noci hlubinně zaštěká z horního bytu, přátele a neznámé na ulicích, ve filmech, v televizi nebo na obrazech a grafikách...

Raději končím, abych nebyl podezírán, že to píšu na množství slov. Neumím si totiž představit, jak dlouhý text by to byl, kdybych měl vypsat vše, co bych chtěl vidět. To by byly spisy! Každý nevidomý by přitom mohl napsat svou vlastní knihu, pokud ovšem někdy viděl a má tušení. Mohly by to být svazky stejně nazvané "Kniha vidění" a přece by to byly odlišné výpovědi, neboť každý vidí trochu jinak a sleduje jiné věci a raduje se z jiných odstínů skutečnosti. Ale kdo by to četl? Určitě nikdo, neboť každý vidící místo takové knihy má před sebou celou svou skutečnost, a tak nepotřebuje číst inventární seznamy cizího nedosažitelného, co může sám mít dle vlastní libosti a v neomezené hojnosti.

Ba ne, trochu jsem klamal, milý čtenáři. Nepsal jsem téměř automaticky a nebyla by to žádná objemná kniha. Co bych chtěl vidět, to by se možná vešlo na pár stránek nebo dokonce na jednu stránku s výčtem ve formě obecných pojmů, do kterých by se celá skutečnost pohodlně vešla. Možná by stačila jediná věta: "Rád bych viděl alespoň to, co mám rád nebo co ještě neznám, ale mohl bych to mít rád." Kdybych chtěl celou realitu jednotlivě vypsat, došla by mi brzy fantazie, slovní zásoba a selhala by paměť, neboť skutečnost v jednotlivostech se nevejde pohodlně ani nepohodlně nikam.

Slyšel jsem, že někteří námořníci při dlouhých zámořských plavbách vydrží celé hodiny sledovat jeden jediný obraz, totiž moře. Je to stále tentýž obraz vody a oblohy a je to přitom každou vteřinu jiný obraz vln, odlesků, oblak, ptáků a ryb. Kdyby chtěl někdo slovy popsat všechny jeho proměny v každém detailu, to by teprve vznikla nekonečně dlouhá a nekonečně nudná kniha. Popsat to prostě nejde. Musí se to vidět.

Miroslav Michálek
Ukázka z knihy „Nevídáno“, vydal Okamžik, 2002