Renata Rucká, dnes odborná asistentka Institutu rehabilitace zrakově postižených Fakulty humanitních studií UK v Praze, měla vzhledem k degenerativnímu onemocnění sítnice odmalička problémy se zrakem. Po čtyřicátém roce věku se choroba velmi zhoršila a dnes nevidí. Současně má vrozenou sluchovou vadu (cca 50 % ztráty sluchu). Prožívání nelehkých okamžiků - zjištění onemocnění, pokusy o jeho léčení, překonávání depresí a hledání plnohodnotného života otevřeně popisuje v knize „Bestseller o životě“ (Nut´s Production, o.p.s., 2004). Z této knížky zde uvádíme úryvek, který byl publikovány v knížce „Co vlastně ti nevidomí dělají“, vydané sdružením Okamžik v roce 2003.“

Jana Vaňková

Cesta

Ležela jsem a přemýšlela, co budu dělat?  
Co dělají lidé, kteří ztratí zrak? První, co člověka asi napadne, je hudba, tedy muzikant, zpěvák nebo třeba ladič.
Jaksi automaticky se předpokládá, že slepec má absolutní sluch. Problém je, že já mám nejen daleko k absolutnímu sluchu, ale dokonce jsem zůstala asi tak v půli cesty i ke sluchu normálnímu. Tudíž je jasné, že hudebnice ze mne nebude. Ledaže by ohluchli i všichni ostatní. Takže dále... Telefonistka. To bych snad ani nezavrhovala, ale nějak si to ani neumím představit. Bloudím myšlenkami od operátorek vyhledávajících rychle telefonní čísla k automatům a digitálním ústřednám a nevidím nikde pro sebe místečko. Jiskra pobavení mi proběhne hlavou, když si představím sexy horkou linku. Dotvářím představu do absurdna. Vidím se, jak vzdychám a v teplákách a vytahaném svetru popisuji své vzrušující prádélko a bujné vnady. Jiskra přeběhla, zasvítila a zhasla. Blbost, je to blbost. Ležím dál na našem „hovníku“, jak říkáme sedačce v obýváku, a pokračuji v přemýšlení. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že se zblázním. No, ne že bych k tomu měla daleko, ale faktem je, že mi vadí vědomí, že nejsou všichni blázni šťastní. Dokonce málokterý je asi šťastný. No a zoufat si můžu, i když se nezblázním. Takže to teda taky není řešení. Tak co dál? Košíkář? Masér? Keramik? Žádná jiskra, žádné nadšení. Propadám se hlouběji. Myslím, že začínám cítit první záchvěvy hysterie. Mám je spustit? Nebo se vzepnout k odporu? Fuj, „hysterčáky“ nenávidím. Zhluboka se nadýchnu a snažím se uvažovat racionálně. „Co teda, ksakru, dál? Dělat mrtvýho brouka? Chodit dál normálně do práce, do knihovny ke svému počítači a nevšímat si toho, že na to vidím čím dál méně, že tak nutně zvládnu méně a méně práce a čekat, až jim dojde trpělivost a překonají pocit trapnosti a vzmůžou se na odpor a jednoduše mně dají výpověď? Fuj! Brrr. Hnusná představa! Tahle cesta je taky slepá.” Trochu se usměju tomu přirovnání. Slepá... Opět mě přepadá beznaděj. Sbírám zbytek sil a přemýšlím dál. Ve tmě se objevuje malá jiskřička, drátky se spojují a cvak! Žárovka svítí! A je tu nápad. Sice možná bláznivý, ale můj! Vždycky jsem chtěla psát, tvořit, že? Tak napíšu knihu! Najednou to bylo jednoduché jako pověstná facka. Nevydržela jsem ten přetlak a musela jsem to sdělit okolí.
„Mám nápad! Napíšu knihu!” posadila jsem se na hovníku a oznámila výsledek svého dlouhého uvažování rodině. Všichni se asi trochu vyděsili, co ze mě zas vypadne. Můj nápad jim zřejmě nepřipadal dost nebezpečný, a tak vypadal podle toho i rodinný ohlas. Myslím, že to vlastně vzali tak trochu jako vtip. Souhlasně mručeli. Mám hodnou a tolerantní rodinu.
Začala jsem svoji myšlenku rozvíjet. Bylo mi jasné, že jedna z nejdůležitějších věcí na knize je – téma. O čem budu psát? Chvíli jsem uvažovala a napadlo mě, že by to mělo být určitě něco, co bezpečně znám a k čemu už nemusím nic studovat, co prostě mám v hlavě. Co má každý ve své hlavě? Vedle geniálních a úplně pitomých myšlenek jsou to samozřejmě i vzpomínky. Smutné, veselé, trapné i sentimentální. „Ano, to by mohlo být zajímavé,” souhlasím sama se sebou. O tématu bylo tedy rozhodnuto. Budu to já, mé vzpomínky, úvahy, básničky a vůbec všechno (tedy alespoň něco), čeho mám teď plnou hlavu. Pravdou je, že nevím, kde beru tu jistotu, že to někoho bude zajímat. V duchu si vyjmenuji pár přátel a rodinných příslušníků... a oznámím rodině další fakt: „A bude to bestseller!” To vzbudí ovšem vlnu nadšení. Všem se viditelně ulevilo, že už mám zase smysl pro humor.
Synek prohlásil: „Nedá se nic dělat, mami, prostě budeš slavná!”
Honza začal rozvíjet: „Už se těším, jak budeš jezdit po Americe, mámo!”
A dcera se pobaveně smála.
Největší legrace na tom byla, že já jsem to vzala vážně.

Renata Rucká
Úryvek z knihy „Co vlastně ti nevidomí dělají?“, vydal Okamžik 2003