Psychologické služby pro občany se zrakovým postižením

Tyflopsychologie je jedno z aplikovaných odvětví psychologie, které se zabývá světem vnímání nevidomých a pojednává o zvláštnostech tohoto světa, které se vyskytují na základě slepoty. Náleží sem rovněž objasnění otázek, jež se vztahují k interakci mezi vidícími a nevidomými. Narozdíl např. od Anglie u nás bohužel nefunguje systém automatické komunikace lékař/následná péče o osobu se zrakovým postižením. A tak se lidé s náhlou i postupnou ztrátou zraku často dostávají k pomoci později, než by bylo vhodné.

Ztráta zraku představuje obrovský zlom v životě každého člověka, který je takovou okolností zasáhnut. Pokud dojde ke ztrátě zraku u dospělého člověka, záleží nejen na jeho osobnostních charakteristikách a kvalitě jeho sociálního zázemí, ale také na tom, jak brzy se s ním dostanou do kontaktu pracovníci, zabývající se psychologickou a sociální rehabilitací osob se zrakovým postižením, jak kvalifikovaně budou tito pracovníci postupovat a jak dalece bude tato osoba s postižením schopna a ochotna s odborníky spolupracovat.
Tyflopsychologie je jedno z aplikovaných odvětví psychologie, které se zabývá světem vnímání nevidomých a pojednává o zvláštnostech tohoto světa, které se vyskytují na základě slepoty. Náleží sem rovněž objasnění otázek, které se vztahují k interakci mezi vidícími a nevidomými. V České republice se však tento název příliš nevžil, samostatně se také na VŠ příslušného směru nevyučuje.

V zásadě platí, že v přístupu k osobám se zrakovým postižením není třeba žádné „zvláštní" psychologie. Pokud jsou duševně normální, jednají v mezích svého tělesného omezení podle týchž psychologických zákonitostí jako lidé vidící. Proto je možné a nutné uplatňovat v odborné činnosti, která je k nim zaměřena, stávající psychologické disciplíny, avšak se znalostí a s přihlédnutím k jejich změněným životním podmínkám. Aneb odborník by měl být speciálně kvalifikován: musí znát skutečnosti spojené se způsobem přiměřeného života po ztrátě zraku, a musí si rovněž osvojit takový styl a techniku působení, které odpovídají potřebám a možnostem práce s lidmi se zrakovým handicapem. Psychologa se speciálním zaměřením na tyflopsychologii nemůže adekvátně nahrazovat žádný jiný odborník – speciální pedagog, oční lékař ani psycholog jiného zaměření.

A co například k náplni práce psychologa zabývajícího se touto problematikou patří?

• V případě potřeby poskytnout psychologickou první pomoc a krizovou intervenci u osoby, která aktuálně ztratila zrak,
• vést klienty k dodržování zásad psychohygieny a nabídnout jim pomoc ke snižování aktuální tenze pomocí regulačních technik,
• v průběhu sociální rehabilitace klientovi a jeho rodinným příslušníkům poskytovat psychologickou podporu,
• rozšířením spektra sociálních dovedností klienta přispět k posílení jeho adaptačního chování,
• informování veřejnosti o důsledcích zrakových postižení a možnostech snižování jejich negativního dopadu,
• provádět výběr a systematická školení nových pracovníků, kteří se stávají instruktory sociální rehabilitace nevidomých (např. zásady duševní hygieny, principy ochrany před negativními vlivy dlouhodobé práce s klientem /burn-out syndrom/, vysvětlovat kontext postojů a předsudků atd.),
• a další.

Závěry z různých výzkumů naznačují, že ve stádiu adaptace, tedy v době, kdy osleplý člověk ještě znovu nezískal pevnou životní a společenskou orientaci a pozici, je žádoucí vyhnout se všem hlubinně analytickým postupům, které jsou obvyklé a účinné při léčbě např. neurotiků. Namístě jsou spíše indirektivní přístupy (např. Rogersův přístup). Kladným prvkem bývá i to, působí-li v rehabilitačním procesu (případně jako kooterapeut) odborník se zrakovým postižením, který je na svou zrakovou ztrátu úspěšně přizpůsobený a akceptoval ji; může sloužit jako povzbudivý vzor a zdroj nedocenitelných zkušeností.
Je zejména nutné se vyhnout tomu, aby postižený získal dojem, že se s ním po ztrátě zraku navíc jedná jako s duševně nemocným.
Výraznou potřebou je, aby se součástí rehabilitačního procesu stala rodina a příbuzní osleplé osoby. S handicapem se vyrovnává nejen samotný postižený, ale i jeho nejbližší. A to někdy dokonce složitěji a déle. Proto také potřebují psychologickou pomoc nebo alespoň podporu. Rodina by měla být cestou informování a navození akceptujících postojů připravena pro to, aby se stala zázemím pro znovuzačlenění postiženého člena do života.

Vedle potřeby psychologického působení u osob, které ztratily zrak trvale, se vyskytují i případy, kdy si obdobný zásah vyžaduje postoperační péči v oční chirurgii. Často se ale právě děje to, že je k pacientovi po ztrátě zraku volán psycholog z psychiatrické kliniky, neinformovaný o službách a možnostech pro zrakově postižené.

Z toho všeho vyplývá, že psychologové by měli pracovat nejen v ambulantních střediscích pro zrakově postižené, ale asistovat i u vážných případů na očních klinikách. Na půdě Tyfloservisu a podobně působících organizací a při výjezdech do rodin klientů by psycholog měl na základě důkladné diagnostiky posoudit psychický stav klienta, dále dynamiku procesu přizpůsobení se se všemi psychosociálními souvislostmi a doporučit instruktorovi takový postup, aby rehabilitace měla pro klienta smysl a osobní důležitost. V zásadě je nutné, aby psycholog pomáhal řešit praktické otázky života klienta spíše preventivně, od samého začátku rehabilitace, nikoliv až problémy narostou do větších a obtížně zvládnutelných rozměrů. Smyslem dlouhodobé rehabilitace osob se závažným zrakovým postižením či po úplné ztrátě zraku je, aby si osvojily takové znalosti, dovednosti a osobnostní postoje, které umožňují vést co nejaktivnější život i v tomto stavu. Psycholog může pomoci ovlivnit motivaci a prožívání rehabilitovaných osob směrem k akceptaci postižení a k aktivní readaptaci. Odborník sám samozřejmě nesmí mít příznačné předsudky vůči zrakovému postižení či k lidem se zrakovým postižením.

Zcela specifické jsou potom zásady pro psychologické vyšetření dětí se zrakovým postižením, pomoc osobám s vrozenou či krátce po narození nabytou oční vadou a jejich rodinám, a možnosti užití testových psychologických metod. (V současné době neexistuje v ČR žádná standardizovaná metoda pro zrakově postižené, ani psychodiagnostická metoda zaměřená přímo na klienty se zrakovým postižením. Jednou z možností, mimo úprav dosavadních technik, je i převod metod se zahraničí, např. v rámci své disertační práce nyní pracuji na úpravě jedné z nich - Nottingham adjustment scale, která zjišťuje přizpůsobení se klienta zrakovému postižení.)

Z výzkumu Psychologické služby pro občany se zrakovým postižením v ČR, který jsem prováděla v rámci své rigorózní práce, vyplývá několik závěrů. Odborníci působící v této oblasti se nezávisle na sobě shodují na klíčových problematických oblastech, konkrétně:

• vysoká nezaměstnanost
• sociální integrace
• nedostatečný počet psychologů
• nízká motivace klientů na sobě pracovat
• převaha pedagogického přístupu ve střediscích pro zrakově postižené
• negativní postoje veřejnosti a finanční problémy provázející tuto oblast.

Zástupci samotných středisek by uvítali psychologa spíše specializovaného, nebo alespoň obeznámeného s problematikou zrakového postižení, přičemž jeho nejúčinnějším přínosem by bylo naučit klienty zvládat deprese a stres. Dále by se psycholog měl zabývat působením na veřejnost a provádět její osvětu. Pracovníci by uvítali psychologickou pomoc při řešení určitých problémů s klienty. Jedním z požadavků na psychologa bylo, aby se vyhnul častému používání odborných pojmů a více svou řeč „zlidštil“. Psycholog by neměl být člověk zakomplexovaný a trpící předsudky. Významnou oblastí působnosti psychologa by mohla být pomoc při řešení výběru škol, pracovní poradenství apod. Někteří pracovníci středisek uvedli, že se do této oblasti nechtějí vměšovat, považují to, zda klient navštěvuje psychologa, za jeho osobní věc, nikoliv za záležitost střediska či součást rehabilitace, kde postačuje pedagogický pracovník. Mělo by se intenzivněji pracovat na zlepšení komunikace s lékaři.
Z názorů klientů vyplynulo, že kvalifikovaných psychologů je nedostatek a bylo by dobré, kdyby byli k dispozici i v menších městech a měli alespoň určitou znalost problematiky zrakového postižení. Závažným argumentem se stalo opakované tvrzení, že psychologická pomoc většinou přichází pozdě, měla by být nejlépe poskytnuta ihned po ztrátě zraku, nebo již během procesu ztráty zraku.
Psychologové jsou dle klientů nejčastěji lidé, kteří sami mají problémy. Neumějí naslouchat a „vciťovat se“, dávají rady. Na druhé straně ale oceňují propracovanost psychologické pomoci ve Střediscích rané péče. Téměř všichni klienti v rámci prováděného výzkumu byli nespokojeni s informovaností lékařů (oftalmologů i lékařů a sester v nemocnicích), jak se mají ke zrakově postiženému chovat. Nejčastěji si stěžují na návaznost (resp. nenávaznost) systémů lékařské a mimolékařské péče. Lékaři by o ní měli vědět a alespoň doporučovat klientům, kam se po ztrátě zraku mohou obrátit. I zde vidí kompetence psychologa. Dále by psycholog mohl mít na starosti nutnou osvětu laické i odborné veřejnosti (již na VŠ). Klienti vnímají negativně postoje veřejnosti k psychologické péči jako takové, byla by třeba změna společenského ovzduší k těmto službám. Působnost psychologa by mohla pomoci při řešení problému nezaměstnanosti. Ti, kteří měli kladnou osobní zkušenost s psychologickou péčí nejčastěji uváděli, že je psycholog trpělivě vyslechl, naučil je zvládat stres a deprese, relaxovat a vyřešit podstatné problémy.

Tereza Kimplová

(Psycholožka Tereza Kimplová působí na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Ve své diplomové a rigorózní práci se zabývala psychologickými službami pro děti a dospělé se zrakovým postižením. Této problematice se věnuje i ve své disertační práci.)