Být či nebýt slepým bibliofilem?

„Jak vlastně čtete?" zeptal se mě jednou tajemník Spolku českých bibliofilů. Vytáhl jsem optické monstrum, kterému se říká dalekohledné brýle, a podal výklad. Tajemník kroutil hlavou. Plynula léta. Četl jsem s „dalekohledkami" kdekoliv, na stanici tramvaje nebo v ní, ve vlaku a často v antikvariátu. Zvykl jsem si, že se na mne lidé zvědavě dívají. Já bych se taky díval, i když bych byl určitě taktnější, ale možná taky ne - kdo ví? A proč na to vlastně vzpomínat? Protože...

Bibliofilova zima

Napadl sníh
do mých knih

Zaváty jsou stránky
od poémy do říkanky

Jen titul se třepotá
nález - téměř slepota

... přišel totiž čas, kdy mi ani moje „superbrýle" nebyly nic platné. Co teď? A k čemu mi ty všechny knihy vlastně byly? Jak bylo naznačeno v úvodu, naléhavá chuť číst mi pomáhala překonat nepříjemné pocity plynoucí z nedobrovolné odlišnosti. Bylo pak snadnější vyrovnat se i s nutností chodit s bílou holí. Svět literatury také mimoděk dosvědčuje, že hodnota lidí se neměří jejich ostrostí vidění. Ano, vztah k literatuře mi nepochybně usnadnil vypořádat se s mou nastupující slepotou.
Věci ovšem mají rub a líc. Nebylo tomu jinak ani se mnou a knihami. Asi rok jsem už vůbec nemohl číst a stále jsem nakupoval bibliofilie a hory knih. Konečně mi došlo, že jsem možná jediný slepý bibliofil na světě. Nevidomý shromažďující stovky ba tisíce knih, není to čiré bláznovství? A tak jsem obvolal přátele i sběratele a nastal výprodej - od desítek vzácných tisků Klímy, Demla a Váchala až po moderní vydání Joyce a Prousta. Svalil jsem ze sebe kámen sběratelsví a byl tu jiný kámen.

Láska

Má láska je Čeština
češťťyna a ne jyná
střední i a dlouhá tečka
proč mňě majý za blbečka?

Potřeba slova v nejrůznějších podobách literatury se opět ozvala. Moje léčba sběratelství byla příliš radikální. Když jsem to začal pociťovat, bylo už pozdě. Bylo úplně pozdě? Na řadu přišla zvuková kniha. Pomáhal jsem při výběru titulů pro slepeckou knihovnu. Mohl jsem tak přispět k tomu, že vznikla například vynikající nahrávka Musilova Muže bez vlastností v nezaměnitelném přednesu paní H. Čechové a některé další tituly, které by možná nikdy nepronikly k nevidomým čtenářům. Dodnes z toho mám příjemný pocit.

Přáníčko

Kup mi mamičko
kup mi písíčko

Když dělám v DOSu
dloubu se v nosu
a děda s Windousy
šlape si na vousy
kdo nezná Mecka
hlava je měkká

Proto kup mi mamičko
Pempers a písíčko!

A je tu svět počítačů, které čtou pomocí hlasového výstupu. Konečně jsem si také mohl bez problémů zapisovat slovní hříčky a minitexty podobné těm zde otištěným. S technikou to ovšem není zase tak jednoznačné, jak by se zdálo. Hlas počítače není hlasem paní Čechové a nic nenahradí ruční papír s pěknou typografií a grafikou.
Nuže, jak je to vlastně s tou otázkou z nadpisu? Chtěl bych být slepým bibliofilem? Jistě už ne. Ale přiznám se, že moje knihovna se v poslední době opět nebezpečně rozrůstá. A když mi zdravý rozum nebo peněženka velí „nekupuj", tak si knihu alespoň nechám podat a chvíli ji svěřím svému hmatu. Nemohu sice být bibliofilem, ale musím uznat, že to není zas tak zlé. Například kdybych se narodil v africkém pralese, asi bych nikdy neshromáždil pozoruhodnou knihovnu, ani bych nepřečetl a nepřeposlouchal řadu krásných knih. Není to důvod trochu si pohrát se slovy?

Z Afriky

Co to máš černoušku
co to máš na oušku?
Mám na oušku papouška
šeptá mi furt do ouška
Co to máš černoušku
co to máš na oušku?
Mgwanambamba johoho
Je ti kokos do toho!

Miroslav Michálek