Život bez zraku

Možná čtenáře překvapí, že podle statistických údajů žije v České republice v současné době asi milion osob se zdravotním postižením, z čehož asi 100 000 tvoří lidé s postižením zraku. Mnozí vidící se domnívají, že bez zraku nelze žít plnohodnotný život, ale...

Zkuste se zeptat samotných zrakově postižených. Získáte odpovědi vskutku rozmanité. Někteří vám odpoví, že život „stojí za starou bačkoru", jiní budou naopak „zářit štěstím".
Aby mohli zrakově postižení vést spokojený život, potřebují k tomu „navíc" několik věcí: mít kompenzační pomůcky, které jim pomohou zvládat každodenní život, mít kolem sebe lidi, kteří jim budou ochotni pomoci, mít dostatek času a legislativně zakotvené formy pomocí.
I přes tato opatření jsou pochopitelně činnosti, které zrakově postižený vykonávat nemůže, i kdyby se snažil sebevíc, např. řídit automobil. Jiné činnosti ale mohou tito lidé vykonávat, jsou-li jim k tomu vytvořeny specifické podmínky.

Mezi pomůcky pro sebeobsluhu patří např. zvukový hlásič hladiny vody, který je užitečným pomocníkem při nalévání nápojů, indikátor barev, který pomůže nevidomému při výběru vhodného oblečení tak, že řekne jeho barvu, nebo mluvící kuchyňská váha, která kromě toho, že vám řekne hmotnost obsahu misky, vás ještě na začátku zdvořile pozdraví.
Mezi pomůcky pro prostorovou orientaci a samostatný pohyb (POSP) patří především různé typy bílých holí. Bílá hůl je „prodlouženou rukou" nevidomého, kterou si může„osahat" cestu, zároveň upozorňuje okolí, že tento člověk nevidí, že možná bude potřebovat pomoci. Je vhodné mu uvolnit cestu, nebo jej pustit v dopravním prostředku sednout. Někteří nevidomí, zejména ti, kteří přišli o zrak následkem úrazu či onemocnění získaného v pozdějším věku, vnímají zpočátku bílou hůl jako stigmatizující prvek a odmítají ji používat.
Chůze s bílou holí je specifickou dovedností, kterou nevidomé vyučují tzv. instruktoři prostorové orientace a samostatného pohybu, (pozn. red. - podrobněji o technikác chůze s bílou holí vás seznámí v příštím čísle PhDr. Josef Cerha z Tyfloservisu - organizace poskytující služby sociální rehabilita ce lidem se zrakovým postižením, převážně těm, jejichž postižení je získané).
Další pomůckou usnadňující orientaci v neznámém prostředí je vodicí pes. Je velmi užitečným pomocníkem, na druhé straně je to však živý tvor, kterého na rozdíl od bílé hole nelze složit a strčit do tašky.
Vodicí pes je nejen pomoc a radost, ale také odpovědnost.
Nevidomým na cestách pomáhají taktéž akustické majáky, které jsou umisťovány ve veřejných institucích (úřady, knihovny), na zastávkách MHD (metro) a vlakových nádražích, či přímo v dopravních prostředcích. Po spuštění samostatnou nebo v bílé holi zabudovanou „vysílačkou" vydá zvukový maják hlasovou zprávu. Buďse může jednat o informaci o čísle a směru tramvaje, nebo o krátký popis prostředí při vstupu do budovy či pouze o zvukový signál, díky němuž dokáže nalézt nevidomý např. vchod do metra.
Mezi pomůcky pro práci s informacemi patří jednak optika (lupy, monokuláry), elektronické lupy (televizní kamerové lupy) a v neposlední řadě také speciálně upravená počítačová zařízení či hlasové zápisníky. Výhodou počítačových zařízení je jejich multifunkčnost - umožňují prostřednictvím hlasového či hmatového výstupu (Braillský řádek) pracovat s dokumenty, s běžným tiskem (knihy), popř.
komunikovat s okolím prostřednictvím elektronické pošty a dalších komunikačních programů. Díky těmto pomůckám mohou lidé se zrakovým postižením studovat na školách běžného typu nebo nalézt pracovní uplatnění. V současné době je k dispozici velký výběr zařízení od více dodavatelů (Spektra, Galop, Elvos a další). Nevýhodou těchto zařízení je jejich vysoká pořizovací cena - okolo 120 000 Kč.

Pomoc druhých je pro nevidomého důležitá především v neznámých prostředích. Někdy stačí využít oči vidícího jako zrakovou kontrolu (vidící např. zkontroluje, zda nevidomý vypral všechnu špínu z oděvu), jindy vykonává vidící činnost spolu se zrakově postiženým (např. nákup v samoobsluze).
Někdo má to štěstí, že má kolem sebe „své" lidí - rodiče, partnera/partnerku, přátele - pro něž je pomoc blízkému samozřejmá.
Jiní zrakově postižení mají možnost využívat různé služby (průvodcovská a předčitatelská služba, osobní asistence, dobrovolnické programy).
Každý se někdy může setkat s nevidomým, ne každý ale dokáže prakticky pomoci. Je důležité si uvědomit, že lidé se zrakovým postižením „pouze nevidí". To znamená, že není třeba křičet ani mluvit zjednodušeně. Především nezapomínejte nevidomého normálně oslovit a pomoc nabídnout. Nebuďte rozladění, když vaši pomoc odmítne a neberte si to osobně. Řada nevidomých vaši pomoc uvítá, neboť jim ušetříte drahocenný čas i energii. Chůze s bílou holí je náročná na pozornost a vyžaduje velké soustředění.

Některé činnosti trvají bez zraku déle. Příkladem může být hledání na internetových stránkách. Zatímco člověk vidící„koukne a hned vidí", kde se nachází hledaná informace, nevidomý se k ní musí„doposlouchat".
Někdy se stává, že pro vidícího člověka je jednodušší, když určitou činnost vykoná namísto nevidomého. Nevidomému sice v danou chvíli ušetříte čas, nicméně cennější pro něj bude, naučí-li se danou činnost vykonávat sám, byť mu bude trvat déle.
Samostatné vykonávání činnosti přispívá k větší míře samostatnosti a následně k integraci do společnosti.

Institucionálně poskytovaná a legislativně zakotvená pomoc osobám se zrakovým postižením probíhá v několika oblastech. Stát vytváří legislativní rámec pro začleňování lidí se zrakovým postižením do běžného života. Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách uvádí služby využitelné osobami se zrakovým postižením (průvodcovská a předčitatelská služba, sociální rehabilitace, sociálně aktivizační služby, odborné sociální poradenství). Stát přímo obhospodařuje některé základní systémy podpory těchto osob, např. speciální školství.
A nakonec to, co bývá někdy považováno za téma hlavní - stát poskytuje finance pro nestátní subjekty pomáhající zrakově postiženým.
Nestátní neziskové organizace a další instituce zrakově postiženým lidem poskytují různé služby- podporují je při hledání pracovního uplatnění, půjčují jim kompenzační pomůcky, zajišťují jim dobrovolníky, kteří je doprovází při pochůzkách.
Lidé se zrakovým postižením mají možnost čerpat plný či částečný invalidní důchod, který je náhradou příjmu ze zaměstnání, a příspěvek na péči, který je určen na nákup služeb. Dále mohou čerpat příspěvky na pořizování kompenzačních pomůcek. Optické pomůcky, bílé hole a některé další drobné pomůcky (v řádech několika tisíců korun) jsou hrazeny zdravotní pojišťovnou a předepisovány lékařem. Na dražší kompenzační pomůcky (např. počítačová vybavení- kolem 120 000 Kč, vodicí pes - až 200 000 Kč) je možné žádat jednorázový příspěvek dle vyhlášky 182/1991 Sb. ve výši 50 až 100% pořizovací ceny. Žádosti o příspěvky jsou posuzovány individuálně.
Stát napomáhá k odstraňování architektonických, informačních a komunikačních bariér. Zakotvuje legislativně nutnost architektonických úprav prostředí ve prospěch lidí se zrakovým postižením, popřípadě povinnost některých institucí zajistit dostupnost pro tyto osoby.

Pro začleňování lidí se zrakovým postižením do společnosti je nutné, aby byli připraveni pro běžný každodenní život - zvládali specifické dovednosti (chůze s bílou holí, čtení Braillova písma) a měli dostatek kompenzačních pomůcek. Na druhé straně společnost musí být připravena na přijetí takto handicapovaných - mít dostatek informací o jejich životě i o tom, jak s nimi komunikovat a jak jim pomáhat.

Autorka: Kateřina Matysková
Zdroj: Sociální péče, 16. 4. 2009