Jak jsem se stala svým pánem

Úvaha nevidomé Kamily Koncové o problémech v komunikaci mezi „vidícími“ a nevidomými. Vidící lidé často při kontaktu s nevidomým postrádají reakci nevidomého na neverbální komunikaci - na výraz obličeje, na oční kontakt - a obracejí se proto na jeho průvodce.

---

Donedávna jsem si o některých lidech myslela, že jsou blázni, až jsem došla k poznání, že tím bláznem jsem nejspíš já sama. Konečně jsem to pochopila. Žiji celý život v trapném omylu.

Nezní to moc dramaticky? Snad ano. Ale je možné, že až se dozvíte příčinu a okolnosti mého omylu, budete se smát. Možná vás překvapí, že těmi lidmi, ve kterých jsem se tak zmýlila, míním především většinu pracovníků a pracovnic na obecních a jiných úřadech, zdravotní sestry v ordinacích, a také sem tam nějakou prodavačku. Je vám to teď divné ještě víc? Neděste se a klidně čtěte dál.

Vždycky, když jsem, v doprovodu své maminky či některé z přítelkyň, zašla na kontrolu k zubaři nebo do banky zařídit si cestovní pojištění, lékařka, zdravotní sestra či bankéři se ke mně chovaly velmi podivně. Udivoval mě hlavně způsob, jakým se mne ptaly. Místo toho, aby mě oslovovaly jménem a hovořily ke mně v druhé osobě, jak je tomu v našich krajích zvykem, formovaly své dotazy takto: "Jaký slečna používá zubní kartáček?" případně "Kam slečna hodlá odcestovat?".

Dotazy, lépe řečeno jejich zvláštní formulace, jsem si vyslechla s klidnou tváří, ale přitom jsem v duchu přemítala, co by tak mohlo být jejich příčinou. Copak vlastním nějaký šlechtický titul či Řád bílého lva, díky němuž si tyto dámy z úcty nedovolí se mnou hovořit jinak, než ve třetí osobě? Nebo jde o nějaký nový trend dnešní doby, ve kterém se vracíme k onikání, jak tomu chtěla etiketa starých, dávno minulých časů? Nebo že by si mě úřednice a lékaři chtěli předcházet coby mladou, nadějnou bytost plnou života? No, to nejspíš ne. Třetí možnost jsem hned ze začátku zavrhla jako nemožnou už proto, že velká většina lidí starší generace nazývají mé vrstevníky, čili mládež, zkaženou a zavrženíhodnou částí populace.

Snažila jsem se tedy alespoň na tyto divné dotazy normálně odpovídat. Ale co mě udivilo ještě víc, bylo, že zmíněné dámy na mé odpovědi nijak nereagovaly - alespoň ne do té doby, než ji nejistě zopakovala má doprovodná osoba.

„To ze mne musí mít tedy ohromný respekt, když se zdráhají ode mne i vyslechnout odpověď," říkala jsem si, naprosto udivená vzniklou situací. Rozhovor se dále odvíjel mezi úřední osobou a mou maminkou, případně přítelkyní, jejíž poněkud nízká funkce doprovázet mě, kterou až doposud vykonávala, proti jejímu očekávání rázem vzrostla ve funkci mého osobního mluvčího.

Zmateně a mlčky jsem sledovala, kterak se rozhovor odebírá ke zdárnému konci. Maminka či přítelkyně se mě jednou za čas, spíš mimochodem, zeptala na nějakou nepodstatnou informaci, třeba zda bych chtěla odstranit zubní kámen, nebo do které země a na kolik dní chci pojištění vystavit. S naprosto zoufalým a nechápavým pohledem odpovídám, můj tiskový mluvčí za mne převezme potřebné listiny a konečně odcházíme.

Na cestě domů jsem si v duchu přísahala, že příště už to tak nenechám..

„Co v tom proboha může být?" říkala jsem si, už poněkud dopálená ze stejně vzniklé situace při některé z dalších návštěv lékaře či úřadu.

Až jednou, docela nedávno, jsem na to konečně přišla. Potřebovala jsem si vyřídit jakési záležitosti na obecním úřadu, kde jsem s maminkou už mnohokrát byla. Cestu jsem zpaměti už dobře znala, a tak jsem se odvážila nechat maminku doma. Jaké však bylo moje překvapení, když se mě úřednice, trochu s nevolí, zeptala: „Co potřebujete?" Nevěřícně a zděšeně jsem si v duchu opakovala její otázku a cosi mi v ní neladilo. „Koho se ta paní proboha ptá? Mě snad?" probíhalo mi hlavou. Jak jsem si tomu za tolik let navykla, čekala jsem, že za mě někdo odpoví, ale vtom mi došlo, že tu vlastně není nikdo jiný než já. Chybí mi můj osobní mluvčí. „Tak proto ta divná otázka! Žádný šlechtický titul, žádný Řád bílého lva, jak jsem si to jen proboha mohla myslet," uvědomila jsem si zděšeně.

A v té samé chvíli jsem konečně pochopila, co má na svědomí divné chování lidí, kteří se zdráhají se mnou mluvit, na cokoliv se ptát, dotknout se, a všechno raději řeší přes mé příbuzné či přátele. Může za to zřejmě jejich nevědomost, nebo jsou to zase ty stále stejné předsudky, které některým lidem vnucují myšlenku, že lidi s handicapem jsou nesvéprávní a krom všeho ostatního také neschopní rozhovoru.

Byla jsem rázem nesmírně vděčná za to, co se mi ten den přihodilo, a především za možnost si nově vyzkoušet roli hovořícího, žijícího člověka, který je okolím brán na vědomí jako za sebe odpovědný. A tato role mi, alespoň ve velké většině případů, také naštěstí doposud zůstala. Maminku či kamarádku, která mě kam doprovází, nechávám pro jistotu čekat za dveřmi. Však ony to ty lékařky a úřednice se mnou určitě zvládnou samy.

Kamila Koncová