Se zavřenýma očima je žít snadné. (John Lennon)
A jak je to doopravdy?

Pohyb ve tmě

Nejdříve musím zvládnout bezpečný pohyb ve vlastním bytě. To je nutné a užitečné i proto, abych si doma nezpůsobil další zranění obličeje. Při neopatrnosti se lehko mohlo přihodit, že si poraním s obtížemi napůl zahojené oko. Musím si znovu a znovu připomínat několik důležitých rad a praktických pokynů. Je dobré se jich držet a nejen doma. Všude číhají nástrahy. Nejdůležitější je chránit si obličej, kde jsou případná zranění nejhorší a nejbolestivější. Při pohybu hlavy směrem dolů důsledně uplatňuji kladení dlaně před obličej. Vlastní ruka ochrání obličej před možným nebezpečným předmětem. Všechny pohyby musí být pomalé, ne zbrklé. Tyto návyky vlastní bezpečnosti mám v současné době už zautomatizované.

S Marunkou jsem začal chodit ven na kratší vycházky do nejbližšího okolí. Bylo důležité seznámit se s bezprostředním okolím, které budu muset mít dokonale zmapované slepeckou hůlkou. Začali jsme nejdříve ve dvojici zkoumat okolí domu a oťukávat slepeckou holí přilehlé ploty, plůtky a zdi domů. V roli průzkumníka jsem si sám sebe nedovedl představit. Jak a kdy vyrazím konečně bez doprovodu z domova do ulic jenom se slepeckou holí? Učitel prostorové orientace mě bral do terénu. Učil mě rozeznávat povrch nejen slepeckou holí, ale také vnímat terén podrážkou obuvi. Kontakt obuvi s povrchem je pro nevidomého velice důležitý. Mnohé napoví. Ale chce to všechno dobrou praxi a nebát se samostatného pohybu nejdříve ve známém prostředí. Ale pozor. I ve známé lokalitě se může zčista jasna vyskytnout v cestě neočekávaná překážka. Proto obezřetnost a soustředění jsou na prvním místě.

První trasa, kterou jsem se učil samostatně zvládat, vedla do blízkého obchodu s potravinami. Nedlouhý úsek, ale náročný na rozpoznání důležitých detailů. Dalo mně to práci. Při zpáteční cestě jsem občas minul branku vedoucí k našemu domu. Řekl jsem si: To není možné. Musím se vrátit zpět.

Před naším domem vedle branky na ulici je široká, v dolní polovině plná, železná brána se dvěma křídly, která uzavírá vjezd do garáže. Ťukáním hole pozoruji, že brána má poněkud odlišný zvuk od naší úzké branky z tenkých kovových trubek. Zavřená křídla brány mě vždy bezpečně dovedla ke vchodové brance. Horší situace nastala, když byla brána otevřená směrem ke garáži a pomocí hole jsem ji nenašel. Vracel jsem se domů a nevěděl jsem, kde se přesně nacházím. Jdu pomalu dál a uvědomuji si, že se přibližuji ke křižovatce. Poznal jsem to podle většího hluku, který ke mně doléhal, a podle zvýšené koncentrace výfukových plynů. Uvědomil jsem si v tu chvíli, jak důležitou roli hraje můj čich. V mnohem větší míře jsem začal později využívat informace tohoto smyslového orgánu. Vchod do našeho domu jsem určitě minul. Musím se vrátit a najít ho. Do podobné situace jsem se v začátcích samostatného pohybu dostal častěji. Bylo nutné oslovit kolemjdoucí a zeptat se, u kterého domu se nacházím. Po nezbytné upřesňující informaci pak zamířit tím správným směrem.

Najít obchod s potravinami nebyla pro mě, nezkušeného začátečníka, žádná legrace. Rychlým tempem se jít nedalo, abych nepřešel malý keříček. Ten mně posloužil jako orientační bod u kraje chodníku. Za keříčkem se šlo jen pár kroků ke schodkům vedoucím na mírně se svažující krátký chodníček končící u skleněných dveří. Na podzim jsem keříček s opadaným listím u kraje chodníku lehce minul. Po ostříhání větví jsem ho ztratil z dosahu své slepecké hůlky. Dostatečná délka slepecké hole je rozhodující a podstatná. Vyzkoušel jsem, jaká je pro mě nejvhodnější. Dlouhá slepecká hůl mi vyhovuje i proto, že je na ulici lépe vidět. S dlouhou holí v ruce mám bezpečnější pocit. Lidé na ulici většinou spěchají. Krátké slepecké hole si všimnou až na poslední chvíli. To není dobré. Může se stát, pokud ji člověk pevně nedrží v ruce, že nepozorní a spěchající chodci hůlku z ruky vyrazí.

Potřebné zkušenosti v samostatném pohybu jsem musel získat pochopitelně ještě před nástupem do zaměstnání, které naštěstí není daleko. Moje trasa protínala životu nebezpečnou nepřehlednou křižovatku bez světelné signalizace. Mnoho řidičů v tomto nepřehledném místě ignorovalo dopravní značku omezující rychlost na 40 km v hodině. Představte si tuto dopravní situaci umocněnou nedisciplinovanými řidiči. Pustili byste se úplně slepí bez cizí pomoci do hrozícího nebezpečí? Můj hazard se zdravím a životem řidiči jen přehlíželi. Abych byl spravedlivý, na moje znamení slepeckou holí zřídka, ale přece jen někdy zareagoval některý pozorný řidič. V křižovatce zastavil, přišel ke mně a s vědomím, že blokujeme dopravu, mne převedl na druhou stranu křižovatky. Poděkoval jsem mu. Ochotný člověk musel spěchat k autu a uvolnit křižovatku. Ozývalo se nejedno nervózní troubení a nadávky spěchajících řidičů. Většinou jen málo chybělo, abych skončil pod koly aut. Pro dobře vidící lidi, kteří mě převáděli přes křižovatku, bylo nepochopitelné, jak mohu překonat sám bez doprovodu tak nebezpečné místo. Spoluobčané svými dopisy upozorňovali odbor dopravy magistrátu na neúnosnou situaci v prostoru křižovatky. Požadovali zřízení semaforů v nepřehledném místě. Odpovědi byly jednoznačné: Z mnoha důvodů to nelze realizovat. Jednoho dne mě přijal vedoucí odboru dopravy brněnského magistrátu. Zasvětil mě do tajů technických problémů, kvůli nimž instalace světelné signalizace na zmíněné křižovatce nebyla tenkrát proveditelná.

Po mnoha letech to jde? Křižovatka byla místem častých dopravních nehod. Překonávání životu nebezpečného místa trvalo pěkných pár let. Až na podzim v roce 1999 v předvečer mých čtyřicátých narozenin došlo ke zlepšení bezpečnosti chodců na této křižovatce. Pracovníci dopravního podniku, kteří zde zprovoznili světelnou a zvukovou signalizaci, jen mimochodem utrousili, že byla instalována z důvodů vysoké frekvence automobilové dopravy.

Neustále narůstající individuální doprava způsobila, že kdysi poklidná ulice se změnila na velice frekventovanou komunikaci. Dennodenně tvořila nepřekonatelnou bariéru. Uběhla řada dlouhých let, než došlo k vyřešení problému. Po úrazu jsem uvedené místo zvládal s nutným doprovodem. Později jsem našel odvahu vkročit do vozovky a překonat křižovatku sám, nebyl li nikdo po ruce. Tento hazard ze životem mi nikdo neschvaloval. Co se dalo dělat? Moje nová situace byla o to náročnější, že jsem se musel jako nevidomý naučit pracovat mnohem lépe se svým sluchem. Bylo nutné ho vycvičit na spolehlivého pomocníka. Nešlo to ze dne na den. Značný hluk způsobený automobilovou dopravou mě těsně po úrazu velmi unavoval. Zvládat školení v prostorové orientaci v hlučném prostředí jsem dlouho nevydržel. Po kratším čase jsme s instruktorem výuku přerušili. Šel jsem domů odpočívat. Postupně se čas výuky mohl prodlužovat. Zvykal jsem si na větší zátěž. Bylo nutné naučit se poslouchat zvuk slepecké hůlky a rozlišovat charakter odráženého zvuku. Vnímat blízkost budovy či volného prostranství. Bez těchto orientačních dovedností se nevidomý člověk jen těžko samostatně pohybuje. Naučil jsem se nezatěžovat svoje uši neustálou pozorností. Je to velice vyčerpávající. Zbystřit sluch jsem musel nejvíce v místech, kde to bylo obzvlášť potřeba. Po překonání obtížného místa jsem svůj sluch jakoby vypnul a nechal ho odpočívat. V době, kdy jsem měl malé zbytky zraku, jsem tyto problémy samostatné orientace zvládat nemusel.

Jak se dá bez větších problémů nastoupit do dveří tramvaje nebo autobusu, když není na blízku žádná pomoc? Musel jsem to všechno vyzkoušet v praxi, naučit se dobře rozlišovat a poslouchat zvukové informace v prostoru stanic MHD. Dnes je tato obtíž pro nevidomé lépe vyřešena. Dopravní podniky instalují na vozidla MHD elektronické zařízení, které nevidomý člověk sám ovládá. Na slepecké holi je dálkový ovladač, který spouští na dopravním prostředku zvukový majáček, informující nevidomého cestujícího o čísle vozidla a o trase jízdy.

Než jsem po svém úraze mohl nastoupit do zaměstnání, uplynuly tři měsíce. Relativně krátká doba k přizpůsobení novým životním podmínkám. Přes vánoční prázdniny bylo nutné zhodnotit, co musím v samostatném pohybu vylepšit a zdokonalit, než s plnou intenzitou nastoupím do zaměstnání. Naučené první trasy byly zpočátku jednoduché a hlavně mimo frekventovaná místa. Chodil jsem sám na nákupy do blízkého obchodu s potravinami. Později delší trasou do střediska k obvodní lékařce. Nejdůležitější a zároveň nejobtížnější byla trasa do mého zaměstnání s nebezpečným přechodem rušné křižovatky bez jakékoli signalizace. V tomto místě s častým výskytem dopravních nehod jsem se nacházel nejméně dvakrát za den. Co bylo příčinou nebezpečných situací? Nedodržování předepsané rychlosti 40 km v hodině a nedání přednosti v jízdě. Dobrému výhledu z vedlejší komunikace bránila vegetace parku vedle hlavní silnice a nepřehledná lomená zatáčka.

Vánoce a nový rok minuly. V lednu nastaly všední dni a znovu nástup do zaměstnání. Pamatoval jsem si interiér školní budovy, kde jsem před časem externě pracoval. Dobrá orientace v rušném objektu školy byla důležitá při samostatném pohybu. Dlouho jsem cítil vyčerpání z předchozích událostí. V novém zaměstnání jsem se snažil být plnohodnotný a kvalitou práce se vyrovnat svým kolegům. Ne po každé se mi to dařilo. Moji nejbližší spolupracovníci museli vynaložit značnou dávku trpělivosti a porozumění při řešení pracovních úkolů. Naučit se zpaměti širší repertoár korepetitora byl pro mě tehdy náročný úkol. Prožíval jsem i krušné chvíle. Někdy jsem nedokázal pohotově vyhovět požadavku nejbližšího kolegy. Podobné situace zanechávaly stopy na mém křehkém sebevědomí. Musel jsem se rychle vzpamatovat. Trvalo delší čas, než jsem se dostal do lepší pracovní pohody. Přispělo k tomu i nastávající jaro a léto, které jsem toužebně očekával.

Kromě pracovního zatížení bylo nutné dobře zvládnout náročnou trasu do Danielkovy školky a pak se bezpečně vrátit domů. Vzal jsem do ruky diktafon a podrobně jsem si namluvil a popsal trasu do školky a zpět. Rušným ulicím se nedalo nijak vyhnout. Zprvu na mě padala veliká únava z okolnostmi vynucené cesty. Po návratu domů jsem sebou sekl na postel a nic jiného jsem nemohl dělat, jen odpočívat. Ulicemi jezdilo hodně nákladních aut, která způsobovala vysokou hladinu hluku. Unavovalo mě čekání na autobus zpět domů na velice hlučné a rušné ulici.

Naštěstí nám mnohokrát pomohla s doprovodem dětí naše dobrá známá paní Marie, která bydlela nedaleko nás. Přišla k nám, kdykoli to bylo nutné. Doprovázela mě často k lékaři. V té době ještě nebyl nejstarší syn Janík úplně samostatný. Denně potřeboval na části dlouhé cesty do vzdálené základní školy doprovod dospělého člověka. Nechtěli jsme naše děti vystavit nástrahám a nebezpečím číhajícím ve městě. Po nástupu nás obou do zaměstnání vznikla v naší rodině potřeba cizí výpomoci v nejnutnějších případech. Postrádáme doma hodnou babičku, která by se s námi podělila o naše radosti a starosti. Často si doma povzdechnu i dnes, kdy už jsou děti samostatné.

V dalším období jsme převzali náročnou péči o naši babičku z Telecího, která potřebovala pomoc a nemohla dále zůstat sama ve velkém stavení. Poslední dni svého života byla u nás v Brně, což bylo veliké přání mé ženy.

Vytoužené letní prázdniny byly přede dveřmi. Moc jsme se na ně všichni těšili.
Udělal jsem poměrně veliké pokroky v samostatném pohybu. Do krytého bazénu na sídlišti Lesná jsem nejdříve jezdil s dětmi a se ženou. Jednoho dne mně k cestě do bazénu stačila jen slepecká hůlka. Složitější bylo, najít po ránu tramvajovou zastávku a odhadnout místo, kde se otvírají první nástupní dveře do vozu. Rychle jsem provedl tyto manévry a s úlevou jsem se posadil ve voze na volné sedadlo. Při první samostatné cestě na plavání jsem měl trému. Vytčené opěrné body na trase jsem spolehlivě našel a nechal za sebou. Povedlo se mi nastoupit a vydechl jsem si, když už mě tramvaj odvážela vytouženým směrem. Počítám zastávky, protože v tramvaji nebylo ještě běžné jejich ohlašování. Správně jsem vystoupil. Moje kroky soustředěně mířily do bazénu. Nejdříve plošinkou do kopečka, potom kolem trafiky s vůní novinového papíru a dále k samoobsluze. Zde zatočit doprava a podél samoobsluhy jít až na konec chodníku. Opět zahnout doprava přes ulici. Ještě vystoupit pár schodů nahoru. Naproti mně už je budova krytého bazénu. Teď ještě najít ty správné skleněné dveře. Z řady zamčených se otvírají jenom jedny. Zajásal jsem. Dveře se mi otevřely. Charakteristický zápach chlóru z bazénu mě neklamně informoval o tom, že se nacházím na správném místě. Čekám chvíli, jestli nemám v patách někoho ze svých blízkých. Není tomu tak. Dokázal jsem to sám, říkám si v duchu. Provozní personál bazénu mě hned poznal. Řekli jsme si pár zdvořilých slov a paní ze šatny neskrývaly úžas nad tím, že přicházím sám bez doprovodu. Orientace v bazénu nebyla složitá. Bez problému všechno sám najdu, včetně sprch a toalet. Se mnou je pouze moje slepecká hůlka, za niž se již nemusím stydět. Radostí jsem bez sebe. Ocitám se v místě, kde je to prima. Dělám první tempa v chladnější vodě. Musím se rychle zahřát pohybem a jde mi to dobře. Plavčík je velice milý. Nabídl mně, že mi vyhradí jednu dráhu, abych se ve vodě nestřetl s ostatními plavci. Vítám to s povděkem. Samostatné plavání ve volné dráze usnadnilo moji orientaci v bazénu. Plavu s chutí a chci naplno využít nemnoho času, který mám k dispozici. Moje výlety do bazénu na Lesné se staly pravidelnými. Chodím časně ráno. Můžu plavat bez omezení celou hodinu. Ráno kolem páté vyrazit z domova mi nečinilo problémy.

Když jsem sám zvládl tyto pochůzky, zlepšilo se mé sebevědomí. Zlepšila se také má fyzická kondice. Mohu konečně něco sám podnikat. Za čas se ke mně donesla zpráva o možném nákupu dvojkola neboli tandemu. Vrtalo mně to hlavou. To by byla vynikající příležitost, jak si zpestřit volné chvíle a prožít nádherný pocit z jízdy na kole. Jedno léto se vytoužené dvojkolo stalo skutečností.

Před babiččiným odchodem z rodinného kruhu se v mé hlavě zrodila myšlenka usnadnit si život dobrým pomocníkem - vodícím pejskem. Odjeli jsme do výcvikového střediska vodících psů. Zde jsem pochopil, že usilovat o tohoto čtyřnohého pomocníka nevidomého není nejlepší nápad, protože bych neměl možnost dostatečně se mu věnovat. Měl jsem chuť dále se zdokonalovat v prostorové orientaci a nechyběla mi ani odvaha jezdit městskou dopravou.

Anton Mészáros

Ukázka z knihy „Vzpomínky psané ve tmě“
Vydalo nakladatelství Bolit B Press Brno, 2002
Distribuci zajišťuje autor
Objednávky přijímá na adrese: meszaros@clavis.cz