Několik malých splněných přání

Kateřina Gůrová

(nevidomá poradenská konzultantka)

    

Nabídneme vám nyní několik krátkých příběhů, či spíše epizod, ze života mladé nevidomé maminky Marie. Marie žije v Praze, ve městě, kde spolu s ní bydlí, pracuje, pohybuje se mnoho dalších nevidomých lidí, snad nejvíce v naší republice. Setkání, která vám popíšeme, jsou skutečná, odehrála se rovněž v Praze v nedávné době a postavy, které zde vystupují, jsou obyčejní lidé jako jste vy, čtenáři. Obyčejní v tom smyslu, že nebyli na setkání s nevidomým člověkem nijak připraveni, nebyli proškoleni v tom, jak s nevidomým komunikovat, jak mu poskytnout pomoc. Většina z nich nikoho s podobným postižením nikdy nepotkala. A přece se jim to podařilo. Jak se to vlastně pozná, že se kontakt zdařil, že pomoc byla účinná? Nejspíš na spokojenosti obou stran, na tom, že se ti dva, vidící a nevidomý, rádi znovu potkají v podobné situaci.

Marie postává v jedné parfumerii, trpělivě a ostražitě naslouchá, co se kolem ní děje. Její vidící manžel s prodavačem již asi patnáct minut vybírají rtěnku, která by se k ní hodila a ona samozřejmě do výběru také zasahuje. Prodavač se k ní čas od času otočí a zeptá se: "Jakou barvu ráda nosíte? Troufnete si na výraznější barvu nebo se spokojíte s jemným odstínem?" Marie ochotně odpovídá. Svůj šatník dobře zná. Když si oblečení vybírá, nechává si jej vždy detailně popsat a odstín si pak zapamatuje nebo si jej poznamená Braillovým písmem do notýsku. Přišla o zrak až na střední škole, a tak pro ni barvy nejsou pouhými názvy, ale většinu z nich si dokáže v paměti vybavit. Konečně se výběr zdaří a všichni tři jsou spokojeni. Prodavač poznamená: "Ještě že tu nebyli zákazníci a mohl jsem se vám plně věnovat." Po zaplacení si manžel vezme vizitku, kterou mu prodavač nabízí, a potichu z ní Marii cituje, jaké služby ještě v prodejně poskytují. Za čtrnáct dní se manželský pár znovu ubírá do oné parfumerie. Tentokrát na konzultaci se slečnou vizážistkou. Marie je trochu napjatá, jak bude konzultace probíhat. Předchozí zkušenost s pracovníky obchodu ji však uklidňuje. Vždyť se jí nikdo s pochybností v hlase nevyptával, nač potřebuje rtěnku, dokáže-li se s ní namalovat, a prodavač se ani netvářil, že je vlastně lhostejné, jakou barvu si nanese na rty, když na sebe nevidí. Cítila se jako rovnocenný zákazník a chování bylo vskutku profesionální. Možná nějaké otázky prodavače napadly, rozhodně se však nenechal vyvést z míry.

(...)

Marie studuje na univerzitě a kromě jiného by měla navštěvovat hodiny tělocviku.(...)Nabízí se možnost, aby si Marie přinesla potvrzení od lékaře, že nemůže cvičit.(...)Toto řešení jí však připadá nefér. Cvičit přece může, dokonce cvičí moc ráda, jen pro ni nejsou vytvořeny ty správné podmínky. Rozhodne se, že to nevzdá, a má štěstí. Od svojí kamarádky dostane kontakt na posilovnu, kde se zdá, že by jí instruktorky do cvičení zařadily.

V jednom pražském občanském sdružení, které pomáhá zrakově postiženým, zazvoní telefon. Marie je zde poměrně novou klientkou.
Netuší, zda jí v poradně mohou pomoci, ale za pokus to přece stojí. Svěřuje se pracovnici s tím, že by ráda navštěvovala se svou pětiměsíční dcerkou kurz kojeneckého plavání.(...) Příjemně ji překvapí, když za několik dní pracovnice poradny volá na její mobil a předává ji kontakt na paní Martu. Marta je zdravotní sestra, která rovněž vede kurzy plavání pro kojence.(...)

Marie a její manžel se jednou zjara odhodlají, že by se chtěli naučit tancovat. Ani jeden z nich nenavštěvoval taneční kroužek a nedovedl si představit, že by se nyní přihlásili do běžného tanečního kurzu.(...) Na inzerát, který vyvěsí na internet, se ozve pan František. Neodradilo jej to, že je Marie nevidomá, a hned nabízí řešení.(...)

(...)

Jistě neučiníte chybu, budete-li se k nám chovat stejně přívětivě jako k jiným zákazníkům. Váš profesionální přístup rádi oceníme. Dáváte nám tím najevo, že jsme pro vás zákazníci mající stejnou hodnotu jako ti, kdo přijdou do vašeho obchodu či organizace a mohou se kolem sebe rozhlédnout.

Pokud máte chuť a odvahu zapojit nás do činností, které jsou pro vás, vidící, běžné, obvykle to velmi oceníme. Někdy stačí, abyste se nás zeptali: "Jak to děláš? Zkoušel jsi to už někdy?" A my vám naši zkušenost popíšeme. Někdy však ani my přesně netušíme, jak na to. Máme prostě jen přání se něco naučit, do něčeho proniknout, něco si prožít. V takovém případě je vaše otevřenost a chuť prozkoumat, jestli to půjde, dvojnásob důležitá.(...)

Nejdůležitější je, aby vás skutečnost, že nevidíme, neodradila hned na začátku, ještě než se osobně setkáme. Dostaneme-li šanci, postupně třeba zjistíme, že je mnoho věcí možných, jen cesta, která k nim povede, bude trochu jiná než obvykle.

A pokud budeme jako každý začátečník dělat něco špatně, nemějte strach nás opravovat. Jsme rádi, jako vy, vidící, když děláme své aktivity dobře, když se v něčem zdokonalujeme. Vaše trpělivé vedení nás může také ujistit o tom, že se k nám chováte rovnocenně jako k ostatním vidícím, kteří se něčemu učí.

(...)

Redakčně kráceno. Plná verze publikace je k dostání ve sdružení Okamžik.

Zdroj: Nahlédnutí do života beze zraku aneb Jak se vyhnout diskriminaci lidí se zrakovým postižením, kolektiv autorů, vydal Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých v roce 2007