Nevidomý a překážky aneb

Jak vypadá překážková dráha pro nevidomé?

Docela obyčejně, jako vaše běžná cesta do práce, na procházku nebo kamkoliv jinam. Není nutno vyrábět nějaké nové překážky, slepota totiž proměnila zcela běžné předměty a situace na překážky, které se vidících vůbec netýkají. Zkuste zavřít oči a vyrazit na takovou procházku – samozřejmě to udělejte jen ve svých představách, nikoliv ve skutečnosti, to by mohlo být životu nebezpečné.
Jak tedy taková překážková dráha nebo-li běžná pochůzka nevidomého může vypadat? Pokusíme se popsat vám druhy překážek, které nevidomého na jeho běžné cestě mohou v různé míře pravděpodobnosti potkat. Rozdělení překážek jsme si vymysleli pro tuto příležitost, nevychází ze žádné mezinárodní klasifikace, ale z osobní zkušenosti nevidomých lidí. Snad toto roztřídění napomůže uvědomit si, odkud a jaká nebezpečí mohou přicházet a následně a především, jak jim předcházet.
Tak tedy nevidomého při jeho pohybu čekají následující druhy překážek:

1. Překážky bezpečně zachytitelné holí
jsou vlastně stabilní nebo pomalu se pohybující předměty, které nevidomý může zaznamenat hmatem při kyvadlovém pohybu bílou holí ze strany na stranu naučeným způsobem, při kterém hůl vlastně před nevidomým vytváří pomyslnou výseč z kužele se základnou lehce přesahující šíři postavy a zužující se směrem nahoru k ruce držící hůl. Příkladem těchto překážek jsou zdi domů, stojící nebo nespěchající osoby, sloupy elektrického vedení, plechové ploty, ale také telefonní budky a poštovní schránky, pokud jsou zapuštěny po svém celém obvodu kolmo dolů až na chodník. Těmito překážkami jsou i kovové zábrany zachytitelné holí s ohledem na jejich pevnou nízko nad zemí umístěnou dolní hranu, nejsou jimi ale pseudozábrany v podobě igelitové a tedy měkké volně vlající pásky, která možná vidícím vizuálně označuje nebezpečný prostor, pro nevidomé však nemá valný význam. nevidomý pásku zaregistruje, až když se napne a on možná vstoupí již do onoho vyznačeného nebezpečného prostoru, kterým může být výkop. Pokud páska visí až nad ním, pak je prostor z jeho hlediska nezajištěný, což těžko chápou firmy a úřady zabývající se tímto problémem. Rovněž schránky trčící ze zdi a telefonní automaty „na noze“ nejsou takto zachytitelné a patří do následující skupiny.

2. Pevné nebezpečné překážky trčící výše v prostoru
jsou právě ony schránky a jiné předměty, které nelze holí zachytit, neboť se nacházejí ve větší výšce, než je ruka pracující s bílou holí. Může to být korba náklaďáku, pod kterou nevidomý s holí vejde a korbu zachytí až hrudníkem nebo obličejem, stejně jako trubka trčící z lešení ve výši obličeje, často to bývají různé cedule, špatně umístěné dopravní značky nebo dobře umístěné značky na špatně odhadnuté trase pohybujícího se nevidomého. ve starší zástavbě takovou nezachytitelnou překážkou bývají okenice přízemních bytů otevřené do ulice a více vyčnívající parapety.

3. Nestabilní matoucí překážky v prostoru před chodcem
jsou to vlastně spíše zastrašující, lekající nebo matoucí překážky, větve stromů v parcích, keřů podél chodníků, plachty visící ze stánků, ale také velký pes nebo nejčastěji spěchající chodci, kteří sice nevidomého nezraní, ale nepozorným strčením, zachycením za rukáv nebo hlasitým výkřikem „pozor“ znesnadní orientaci a naruší soustředění nevidomého nutné k jeho relativně bezpečnému pohybu. V moderních autobusech podobně působí od stropu zavěšená madla, která sice úderem do hlavy nebo obličeje nezraní, ale mohou značně nevidomého vyvést z míry.

4. Rychle se pohybující nebezpečné předměty a osoby
jsou jedním z největších nebezpečí, protože bílá hůl je vůči nim bezmocná a může plnit jen funkci označení ohrožené osoby, nezmůže však nic proti jedoucímu autu, motorce, mladíkovi na kole, skateboardu nebo zásobovací dodávce couvající po chodníku.

5. Překážky pod úrovní chodidel špatně zachytitelné holí
nebo-li jámy všeho druhu, výkopy, můstky bez dostatečného zajištění zábradlím, obrubníky a schody dolů, třeba i v dopravních prostředcích zejména nepoužívané schody na nenástupní straně tramvají, čili vše, o co hůl nemůže zachytit jako o předmět umístěný před ní, ale co musí hůl vyhmátnout a její majitel zaregistrovat jako volný nezajištěný prostor pod úrovní jeho chodidel. Oproti běžné překážce je zde mnohem větší nebezpečí, že vteřinová snížená pozornost nebo méně čitelný hmatový vjem z hole, která místo ťuknutí koncem o chodník narazí svým tělem zboku na okraj jámy, mohou znamenat třeba i ohrožení na zdraví a životu.

6. Nebezpečné plochy pro chodce
jsou pro vidící snadno identifikovatelné, vidí rozlitou tekutinu na hladké ploše v metru, klouzačku vytvořenou dětmi, namrzlý chodník na šikmé ploše přechodu upraveného pro vozíčkáře. Rozsypaný nákup nebo jiné hrubé a uklouznutím hrozící nečistoty mohou ohrozit málo všímavého vidícího chodce ale určitě ohrožují sebevíce pozorného nevidomého chodce. Stejně tak různé krycí desky přes výkopy mohou být na svých krajích nestabilní, což vidící bleskově vyhodnotí a šlápne na bezpečnou část, zatímco nevidomý nemá představu o situaci před ním a pod bílou holí.

7. Nevstřícné projevy okolí jako souhrn překážek
mohou být tvořeny hlukem znemožňujícím orientaci sluchem, deštěm způsobujícím totéž a snižujícím srozumitelnost hmatové informace přicházející od hole „ráchající se „ v loužích. Obdobně působí prudký vítr „beroucí hůl“, sníh znemožňující rozeznat běžné linie pohybu jako jsou okraje chodníků, nižší obrubníky, nájezdy pro vozíčkáře atd. I při nejklidnějším počasí a v přehledném prostředí hluk sbíječky nebo kompresoru připraví nevidomého o informaci o umístění přehlušeného klapajícího semaforu, zabrání mu včas zaslechnout hovor proti jdoucích nebo rozeznat sluchem volný prostor ulice otevírající se před ním. Tyto krátkodobé ale bezpečnost pohybu nevidomého ohrožující hluky může obstarat tramvaj, vlak, nákladní auto,letadlo, hlasitá reprodukovaná hudba, houkačka sanitky nebo třeba křik dětí u školy.

8. Architektonické překážky v prostorové orientaci
jsou vlastně všechny složitější úseky pohybu, kde nelze uchovat představu o členění a vzdálenostech v prostoru pohybu nevidomého, překážkou se může stát park, který je nutno projít, rozkopaný chodník, který je zapotřebí obejít, prostorné a pro pohyb vidících velmi příjemné náměstí, které je pro nevidomého naprosto nepřehledné a neodhadnutelné, překážkou jsou různé nepravidelnosti, výstupky budov, křivolaké uličky s úzkými chodníky, kam se s obtížemi vejde jeden chodec atd. Tyto překážky jsou překážkami jen někdy a možná jen pro některé nevidomé, záleží nejen na osobní a často těžce ovlivnitelné zdatnosti, ale také na znalosti prostředí, někdy na denní době a jindy na výše popsaných vlivech počasí, hluku a jiných činitelích.

9. Slepecká UFO
tak mohou být souhrnně označeny jevy nevidomým neidentifikovatelné a různě nebezpečné nebo matoucí. Jsou to všemožné překážky, které nás teď ani nenapadnou, protože vynalézavost života je obdivuhodná. Takovou překážkou nebo nebezpečím může být neznámý hmyz usednuvší na ruku nevidomého, který nemá možnost rozeznat, jestli se jedná o vosu, včelu, sršně nebo neškodnou mouchu. Nebezpečím pro obě strany může být muž na vratkých štaflích natírající štít firmy před nic netušícím nevidomým chodcem. Nebezpečná pro nevidícího je vystrčená ruka kuřáka na stanici tramvaje ale také výtah páternoster v budově. Stejně nevypočitatelným nebezpečím ale může být i skupina podivných individuí blížících se k nevidomému v parku nebo mohutný ležící pes, ke kterému kráčí nic netušící nevidomý, neboť pes na pohyb bílé hole nebo dokonce kopnutí či šlápnutí zareaguje možná velmi agresivně.

10. Vnitřní překážky nevidomého chodce
mohou být jednou z nejdůležitějších a nejopomíjenějších bariér bezpečného samostatného pohybu nevidomých. Vědomý strach z neznáma a nebezpečí úrazu nebo třeba téměř nepociťovaná ale kdesi v hlouby usídlená a svazující úzkost snižují potřebnou možnost reakcí, vyvolávají mylné dojmy, potlačují navyklé tolik užitečné návyky potřebné k samostatnému pohybu, berou energii a tak přivolávají problémy. Další problém je v tom, že takové pocity nevidomý mít vůbec nemusí a může je mít velmi intenzivní, ale nemusí být pro něj a zejména pro okolí vůbec patrné a tak je těžké odhadnout, kdy je dotyčnému třeba nabídnout pomoc. Musíme doufat, že to dotyčný rozezná sám a že pomoc bude v případě potřeby na blízku.

Tak už raději otevřete oči a přestaňte si představovat překážky, se kterými se musí nevidomý vypořádávat v různé míře ale přece jen dosti často. Tato „typologie nebezpečí pro nevidomé“ může posloužit k prohloubení empatie a nápaditosti při pomoci nevidomým, třeba odstraněním nějaké takové překážky nebo rychlou pomocí nevidomému v ohrožující situaci. Jak jít na takovou pomoc? Nabízíme vám jiný text - *Návrhy pro komunikaci a pomoc nevidomým.

Zpracoval Miroslav Michálek, 2007