Proč se na klienty neusmívá

Když Jana Kašparová hovoří se svými klienty, většinou se neusmívá. Ne, že by ji práce terénní sociální pracovnice poradenského centra LORM v Praze nebavila. Naopak. Její hluchoslepí klienti jí však musí rozumět, a tak úsměv při správné výslovnosti či ve znakovém jazyce není na místě.

„Na situaci hluchoslepých jsem se naučila dívat tak, že někde je možné pomoci a někde ne. Vždy se snažím udělat vše, co udělat mohu,“ říká o své práci. S trochou nadsázky se dá říci, že ovládá několik jazyků. U každého z klientů je míra postižení jiná. „Někdo lépe vidí a má více postižený sluch, jiný je zcela nevidomý, ale má zbytky sluchu zachovány. Záleží i na tom, jestli se s postižením narodil, či sluch a zrak začal ztrácet později. Například Lormova abeceda, při níž tlumočník vyznačuje body do dlaně hluchoslepého jednotlivá písmena, je vhodnější pro toho, kdo dobře ovládá český jazyk. Méně vhodná bývá pro toho, kdo je od narození neslyšící, protože tito lidé většinou uvažují ve znakovém jazyce,“ vysvětluje.

Ve svém obvodě má asi dvacet klientů. Neposkytuje jim pouze sociální poradenství, ale i doprovody, pomáhá při komunikaci na úřadech, návštěvách lékaře, při psaní dopisů, učí je nové komunikační systémy a nabízí jiné odborné služby včetně vyhledávání a zajišťování speciálních pomůcek, které by jim život s handicapem ulehčily.

„Někdo potřebuje výcvik v prostorové orientaci, jiný tlumočit v taktilním (dotykovém) znakovém jazyce. S některými klienty se však můžeme domluvit verbálně, jen musíme mít trpělivost a při komunikaci k nim stát čelem, přizpůsobit vzdálenost, mluvit pomalu, zřetelně a nekřičet. Proto například na úřady nebo k lékaři hluchoslepé doprovázím, abych zajistila plné porozumění mluvenému, případně psanému textu.“ Právě neochota porozumět potřebám hluchoslepých a nedostatek trpělivosti okolí, s níž se setkává, ji mrzí nejvíce.
Aby neztratili kontakt „Když přijde nový klient, respektujeme jeho dosavadní dorozumívací systém a případně hledáme, který pro něj bude nejvhodnější,“ říká. Připouští, že na začátku občas komunikace vázne. „Někteří se stydí za to, že nerozumí, nebo je jim trapné se ptát. Z tohoto důvodu využívám kontrolní otázky. Například se klienta zeptám, kdy se uvidíme. Když se jen usmívá, je jasné, že nerozuměl.“ U stálých klientů už pozná, co musí zopakovat.

Lidé, jimž pomáhá, se sami rozhodují, do jaké míry její služby využijí. „Někteří lidé naši pomoc nepotřebují, protože se o ně plně postará rodina. Lidé nevidomí získávají nevědomky řadu informací z rádia a televize, lidé s primární sluchovou vadou, kterou doprovází i zhoršený zrak, však mají velmi problematický přístup k informacím,“ vysvětluje. „Mojí prací není za své klienty rozhodovat, ale umožnit jim, aby informace mohli získat.“ Jak přiblížit zpěv a hory?

Neslyšícím Jana Kašparová začala tlumočit v polovině osmdesátých let ve svém volném čase. „LORM jsem poznala, když moje neslyšící klientka začala ztrácet zrak,“ popisuje a dodává: „Jela jsem s ní jako doprovod na týdenní pobyt pořádaný tímto centrem a zjistila jsem, že domluvit se s hluchoslepými lidmi je pro mě výzva.“ „Moji klienti jsou různí - někdo žije rodinou, jiný zbytky smyslů pozoruje přírodu, další žije svým vodicím psem, počítačem...“ říká. Na otázku, jak vnímá svět hluchoslepých, odpovídá: „Stále jsou věci, které nelze zcela přiblížit. Jak přiblížit těm, kteří ve svém životě neslyšeli žádný zvuk, jak zní orchestr? A jak těm, kteří jsou nevidomí, jak majestátně působí hory? Slovní vysvětlení a sám zážitek nelze srovnávat.“

Pokud sami chcete tento svět blíže poznat, organizace LORM zveřejnila na svých stránkách www.lorm.cz soutěžní povídky a básně hluchoslepých.

Dagmar Langová
Zdroj: Mladá fronta DNES