Hluchoslepota

"Zarostl jsem celý do mlčení a budeme se muset učit vzájemnému vyslovování našich tich," tomuto nápisu z náhrobku básníka Františka Halase dobře rozumí lidé, jejichž život ovlivňuje hluchoslepota, jedna z forem kombinovaného postižení zraku.

---

Povídání hluchoslepého

Člověk se dívá, poslouchá a přemýšlí. Člověk se pohybuje, hovoří a tvoří. Taková samozřejmost, slyšet a vidět. A důležitá. Jak často se lidé vzájemně oslovují výzvou: podívej, poslyš! Nebo se vyptávají: slyšel jsi, viděl jsi?

Význam sluchu a zraku pro život člověka vyjadřuje i náš jazyk. Součástí naší přirozené mluvy jsou slova hluchý, neslyšící k označení člověka s poškozeným sluchem. Podobně všichni známe slovo slepý, nevidomý pro označení člověka, který nevidí. Naproti tomu v jazyce nemáme původní jednoduchá slova, kterými bychom mohli označit lidi s poškozeným hmatem, čichem nebo chutí.

Zrak a sluch zajišťují příjem největšího množství informací z okolního světa. Umožňují získat údaje o skutečnostech, které jsou mimo náš bezprostřední dosah. Svět vnímaný zrakem a sluchem lze velmi dobře uchopit rozumem a popsat slovem.

Hmat, chuť a čich poskytují o světě dodatkové informace. Avšak je při tom nutný bezprostřední kontakt s vnímanými objekty. Proto se nehodí k poznávání příliš velkých, malých, nebezpečných nebo křehkých předmětů. Navíc zejména čichové a chuťové vjemy jsou často téměř neuchopitelné, obtížně se vyjadřují slovy a bývají silně emocionální.

Pro naše lidské bytí na světě je důležitá orientace v prostředí a komunikace s druhými. Orientujeme se především zrakem a naše lidská komunikace je založena na řeči, tedy na sluchu. Co se stane s člověkem, když mu sluch i zrak začnou vypovídat službu?

Odpověď je lapidární. Stane se hluchoslepým! Propadne se do hluchoslepoty a hluchoslepota jej pohltí. Psychologové, pedagogové a lékaři již drahnou dobu navrhují různě zdařilé definice hluchoslepoty. Jaký je ale názor samotných hluchoslepých lidí? Na zakládající první valné hromadě své Světové federace hluchoslepých v říjnu 2001 se shodli na tom, že: Hluchoslepota je jedinečné postižení, které je způsobeno kombinací vážného poškození sluchu a zraku.

Všechny rozličné definice hluchoslepoty mají jedno společné. Shodují se v tom, že se tento termín vztahuje nejen na osoby s úplnou ztrátou sluchu a zraku, ale i na jedince, kteří mají tyto funkce postiženy jen částečně. Přeloženo do všedního jazyka laické veřejnosti to znamená důležitou věc, totiž že hluchoslepý člověk nemusí být vždycky úplně hluchý a slepý. Může také být těžce nedoslýchavý a slabozraký, nebo hluchý a slabozraký či slepý a nedoslýchavý.

Ale i když je člověk hluchoslepý, zůstává především a přes to všechno stále člověkem. Je jako všichni ostatní lidé. Má svoji individualitu, kterou rozvíjí sebeuskutečňováním v míře přiměřené svým možnostem. To jej vždy ukazuje jako osobu, a je jedno, je-li to dítě, které se narodilo hluchoslepé, nebo od narození hluchoslepý dospělý člověk zapomenutý kdesi v ústavu, nebo odborný pracovník, který se stal hluchoslepým na vrcholu svých tvůrčích sil, či senior, jenž ztratil sluch i zrak na sklonku života. Hluchoslepota je cosi, co si nikdo sám nevybral, nezvolil, po čem netoužil, co ani neznal. A když ji začal na vlastní kůži poznávat, nechtěl ji, snažil se jí uniknout, zápolil s ní, vzdoroval. Nepodlehl, ale byl jí pohlcen!

Mám mnoho hluchoslepých přátel rozesetých po celém světě, doslova po všech trvale osídlených světadílech. Dá se říci, že obepínají celou naši Zemi. Podivuhodný protiklad. Hluchoslepota je přeci drtivou komunikační a sociální bariérou. A najednou tu čteme o celosvětových kontaktech hluchoslepých. Jak je to možné? Kdo nás to tu vodí za nos?

Příběhy hluchoslepých lidí jsou rozmanité a každý je jiný. Je mnoho odborníků (bohužel ne u nás), kteří pracují celý život s hluchoslepými lidmi. Žádný z nich nemůže o sobě prohlásit, že zná hluchoslepotu. Může nanejvýše říci, že zná všechny své klienty. Ale hluchoslepota má tolik tváří, kolik kdy na světě bylo a je hluchoslepých osob. Jejich osudy jsou neopakovatelné. Kolik různorodých vlivů ovlivňuje hluchoslepotu. Ať již se jedná o příčiny a rozsah poškození sluchu a zraku, způsob, jak k tomu došlo, dobu, kdy se tak stalo. Svoji roli hrají individuální rysy postiženého, úroveň prostředí, ve kterém žije a kvalita odborné pomoci, které se mu dostává či také nedostává. Zásadní a rozhodující význam mají pro hluchoslepé jedince především živí lidé, kteří jsou kolem nich. Neboť kdo jiný může přijít za hluchoslepým do jeho samovazby, uchopit jej za ruku a vyvádět ven přes prahy zvukotěsných dveří a clony zatemňovacích závěsů, než vnímavé lidské srdce?

Vše, co zde píšu, vyvěrá z několika zdrojů. Mnohé myšlenky prýští zpoza prahů mé vlastní hluchoslepoty, jiné odrážejí postřehy dalších lidí, většina má své kořeny v setkávání se s hluchoslepými přáteli a známými. Je to o nich, o mně, o nás všech. Známe se jménem, oslovujeme se dotykem. Známe hodnotu dorozumění. Ovládá nás doslova sebezáchovná pudová potřeba dorozumívat se. „Zarostli jsem zcela do mlčení a proto se nyní musíme učit dorozumívat se prostřednictvím našich tich." Ta slova v kameni na hrobu Františka Halase. Udeřila mne jako bleskem jejich nadčasovost a mistrovsky geniální přesažnost, tehdy v sobotu 16. října 1999 v Kunštátu u hrobu básníka. Bylo ten den nezvykle chladno a uvědomoval jsem si: Vždyť je to výpověď nejen o dorozumívání se s mrtvým básníkem, ale přeneseně také o komunikaci nás, hluchoslepých lidí.

Tento nápis vystihuje naše postavení a naši cestu. Ve starých dobách si lidé nevěděli rady, jak se s hluchoslepým člověkem domluvit. Mylně ho považovali za duševně nemocného. Pokud sám hluchoslepý nebyl schopen překonávat své vlastní znevýhodnění, což je případ zejména dětí, byl jeho osud zpečetěn. Byl jakoby zaživa pohřben, vyloučen z aktivního podílu na komunikaci, vyřazen z činného spoluvytváření a sdílení lidského společenství. Takový člověk ztratil šanci rozvíjet se jako svobodná lidská bytost a být sebou samým.

Hluchoslepota zasahuje kořeny lidství i lidskosti jedince. Zrakem a sluchem člověk získává okolo 98 % všech informací. Poškození zraku a sluchu znamená, že člověk tyto informace nedostane. Bez dostatečného množství kvalitních informací je ohroženo lidství člověka, jeho zdravý tělesný, duševní i společenský rozvoj. Výchova, vzdělávání, sebeuskutečňování, osobní mezilidské i širší sociální vztahy, to vše stojí a padá s kvalitou komunikace. Oč je oslaben spontánní tok sluchových a zrakových informací, o to více musí být posilovány a rozšiřovány náhradní zdroje a způsoby komunikace.

Prolamování se hluchoslepotou se podobá stavbě tunelů. Razí se většinou z obou stran. Podobně dělají své tunely v písku i malé děti. Hrabou každé z jedné strany hromady, až se jejich ruce setkají uprostřed. Bylo to vždy napínavé očekávání: setkají se naše ruce? A jaký to byl radostný pocit, když jsme ve vlhkém písku ucítili živé prsty svého partnera ve hře a naše ruce se spojily. Podobná napětí i radostnou úlevu znají všichni účastníci pokusů o navazování a rozvíjení komunikace hluchoslepých lidí.

Tuto cestu si razí a prošlapávají hluchoslepí lidé spolu se svými blízkými již hezky dlouho, a můžeme se domýšlet, že odedávna. Na pomoc jim přicházejí pedagogové a další odborníci a dobrovolníci. Při pozorném studiu dějin objevíme s překvapením řadu zmínek o hluchoslepotě některých známých osobností. Ukazuje se, že v lidské společnosti vždy byli hluchoslepí lidé. Ke konci života trpěl hluchoslepotou náš národní buditel, básník, slavista a historik slovenského původu Pavol Jozef Šafárik (1795 - 1861). Hluchoslepý byl posledních 12 let svého dlouhého života také svatý Alfons z Liguori, biskup katolické církve a zakladatel kongregace redemptoristů (1696 - 1787). Dočteme se i o poslanci vídeňské říšské rady baronu Chlumetzkém (zemřel 1924), který byl 20 let hluchoslepý. Do Brna se v roce 1892 natrvalo přistěhoval hluchoslepý básník, novinář a filozof, mikulovský rodák Hieronymus Lorm (1821 - 1902).

Tehdy hluchoslepota byla osobním problémem, se kterým se postižený a jeho okolí museli vypořádávat sami tak, jak uměli. Rozhodující bylo, kdy se člověk stal hluchoslepým. Pokud se narodil hluchoslepý, nebo se stal hluchoslepým v dětství, byly jeho vyhlídky zpravidla velmi chmurné až tragické. Pokud se tak stalo v dospívání a v pozdějším věku, záleželo především na síle ducha, kterou byl hluchoslepý člověk nadán. Vždy však podstatnou roli hrála láska, vnímavost pro potřeby hluchoslepého a přirozená inteligence jeho okolí. Své slovo měly ovšem také podmínky hmotného zajištění. Například pro Hieronyma Lorma byla velikou oporou jeho manželka a po její smrti jeho dcera. Hieronymus Lorm sám, aby se mohl dorozumívat s rodinou, vytvořil si zvláštní systém dotykové abecedy. Dnes je v celém světě známa jako tzv. Lormova abeceda a používají ji, byť v několikrát upravované podobě, mnozí hluchoslepí lidé v České republice, v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Belgii.

Kolébkou moderního pojetí výchovy a vzdělávání hluchoslepých se staly USA. Prvními aktéry na scéně jsou hluchoslepé děvčátko Laura Bridgemanová a Samuel Howe, zakladatel a ředitel Perkinsova ústavu pro nevidomé v Bostonu. Laura, narozená 1828, ve svých třech letech oslepla a ohluchla a postupně u ní došlo i ke ztrátě řeči. Doktor Howe ji objevil v roce 1836 na jedné americké farmě a přivezl ji do svého ústavu. Všichni vychovatelé pochybovali, že by bylo možné vzdělávat tak těžce postižené dítě. Doktor Howe o ní napsal: „Její duch byl ponořen do takového ticha a do takové temnoty, jako je půlnoc v uzavřeném hrobě." Učinil však pokus, který se stal klasickým v dějinách výchovy a vzdělávání hluchoslepých. Na vidličku, lžíci, klíč a jiné předměty denní potřeby nalepil jejich názvy, napsané reliéfní latinkou. Nechal Lauru tak dlouho pozorovat a prozkoumávat tyto předměty, až pochopila souvislost mezi nimi a jejich označením. Označení, která byla z předmětů sejmuta, pak dovedla na ně opět správně umísťovat. Později se naučila slova rozkládat v písmena a opět je skládat. Ve své zprávě o tomto experimentu Howe píše: „Když Lauře zasvitla tato pravda, počal pracovat její rozum. Pochopila, že je možné vytvořit pro každý předmět určitý znak a pomocí toho znaku se dorozumět s jiným člověkem. A pojednou zazářil v jejím obličeji lidský výraz. Nebylo to zrcadlení duše psa nebo ptáka, ale byl to odraz nesmrtelné lidské duše, které se otevřel přístup k duším ostatním." Laura zvládala pod Howeho vedením i pochopení abstraktních pojmů. Naučila se číst a psát, plést a šít. Nikdy se však již nenaučila opět mluvit. Byla prvním člověkem, který dosáhl i přes absolutní ztrátu sluchu a zraku téměř normální inteligence.

Příklad Laury Bridgemanové byl povzbuzením pro další práci v oboru pedagogiky hluchoslepých na celém světě. Ukázalo se později, že i děti, které jsou hluchoslepé od útlého dětství, se mohou naučit mluvit tak, aby jim ostatní rozuměli, a že mohou dosáhnout vysokoškolského vzdělání a uplatnit se ve společnosti. Nejznámější postavou v dosavadních dějinách péče o hluchoslepé je hluchoslepá americká spisovatelka Helena Kellerová (1880 - 1968). Narodila se jako zdravé dítě. Ale v devatenácti měsících o svůj sluch a zrak přišla a byla od té doby trvale úplně hluchá a slepá. Navzdory všem obtížím a navzdory tomu, že se to lidem kolem ní zdálo nemožné, dovršila svoji touhu po vzdělání. Vystudovala Harvardskou univerzitu, kde dosáhla ve svých 24 letech doktorátu. Naučila se cizím jazykům - němčině, francouzštině, latině a řečtině. Stala se spisovatelkou, cestovala a veřejně se angažovala pro potřeby slepých a hluchoslepých. Svým přesvědčením, že „nemáme prosit o úkoly, které jsou přiměřené našim silám, ale o sílu, která odpovídá našim úkolům", se stala průkopnicí, symbolem i inspirací pro mnohé hluchoslepé.

Vynikající výraznou postavou je také Ukrajinka Olga Ivanovna Skorochodová (1914 - 1982), od dětství zcela slepá a hluchá básnířka, spisovatelka a vědecká pracovnice v oblasti speciální pedagogiky. Publikovala několik vědeckých prací. Kniha „Jak vnímám a představuji si svět, který mne obklopuje" obsahuje poznatky z oblasti vjemů a představ hluchoslepých, ale také drobné postřehy ze života smyslově postižených lidí. Za tuto knihu získala Skorochodová titul kandidáta věd.

Dosahuje se pozoruhodných výsledků, přesto odborníci jsou nespokojeni. Jen velmi málo od narození hluchoslepých dětí se naučí komunikaci na úrovni slov a znakové a mluvené řeči. Dokáží to pouze děti mimořádně bystré a nadané. Ale slova a řeč jsou důležitým nástrojem k rozvoji představ a myšlení. Úsilí všech se proto zaměřuje na hledání takových postupů, které by usnadnily co nejlepší zvládnutí řeči na úrovni znakového a případně i mluveného jazyka všem dětem a žákům, nejen pouze těm mimořádně nadaným. Tento problém zůstává zatím stále tvrdým oříškem.
Sami hluchoslepí lidé stále přinášejí mnohé nové podněty, jak navazovat, udržovat, rozvíjet a obohacovat komunikaci s okolím. Tak neslyšící lidé, kteří ztráceli zrak a stávali se hluchoslepými, vnesli do světa hluchoslepých používání znakového jazyka, který přizpůsobili pro vnímání oslabeným zrakem, nebo pro vnímání hmatem. V řadě zemí je dnes tento znakový jazyk hluchoslepých považován za základní dorozumívací prostředek hluchoslepých osob. Takové znakování má své zvláštnosti. Představme si nejprve konverzaci s hluchoslepým člověkem, který má například tak zvané trubicové vidění neboli zúžené zorné pole. Prostor, do něhož jsou umísťovány znaky znakového jazyka, musí mluvčí zúžit a přiblížit ke svému obličeji. Jen tak je „posluchač" se zúženým zorným polem nebo jinak oslabeným zrakem schopen sdělované znaky vnímat. Důležité je, aby mluvčí a jeho obličej byl dobře osvětlen a aby „posluchač" nebyl oslňován. Ale pokud hluchoslepý „posluchač" ztratí zrak úplně nebo už není schopen znaky rozpoznat, předáváme mu informace technikou ruka na ruce. „Posluchač" má své ruce položeny na rukách mluvčího, volně sleduje jejich pohyby a tak vnímá sdělované znaky. Může se to udělat také obráceně technikou ruka v ruce. Mluvčí uchopí „posluchačovy" ruce a manipulací s nimi mu znázorňuje příslušné znaky. Podobně se ujalo používání jednoruční prstové abecedy neslyšících vtiskované do dlaně. Ti hluchoslepí, kteří se původně dorozumívali mluvenou řečí, vytvořili originální systémy ručních dotykových abeced, jako náš známý Hieronymus Lorm nebo hluchoslepý Ital Malossi. Důležité je Brailleovo písmo, převzaté od nevidomých, neboť je zárukou gramotnosti hluchoslepých. Překvapivý nápad měli v Japonsku. Začali Brailleovo písmo používat také jako dotykovou prstovou abecedu a tato technika se rozšířila i na jiné kontinenty.

Ale přesto všechno zůstává v praktickém životě naše komunikace s druhými lidmi v mnoha každodenních situacích jaksi těžkopádná, nepružná, příliš hrubá na to, aby zachycovala nálady, změny výrazu a chování a další jemnosti, jež doprovázejí konverzaci, rozmluvy a diskuse. Nestačí ani zrychlenému tempu moderního světa. Často je třeba rychle a pohotově reagovat na kypící ruch našeho prostředí, dopravou počínaje a různými technickými vymoženostmi konče. Není například čas zastavovat se před eskalátorem a začít objasňovat, co nás čeká. Proto nastupují netradiční, spontánní způsoby komunikace pomocí gest, signálů, náznaků, předmětů, pohybů, vedení tělem. Komunikace se stává akční. Není důležitá forma sdělení, ale důraz se klade na srozumitelnost obsahu. Opouštějí se ustálené formy sdělování, nastupuje a zdůrazňuje se názornost používaných prostředků. Cílem je co nejvíce usnadnit a urychlit pochopení obsahu a smyslu sdělovaného. Slova a znaky jsou příliš zdlouhavé. Obsahy jsou vyjadřovány dynamicky pohybem, akcí.

Komunikace se stává živou, je plná pohybu, podněcuje k činnosti, je skutečným dialogem mezi hluchoslepým člověkem a jeho společníkem, průvodcem a tlumočníkem. Není naprogramovaná, je vynalézavá a stává se velkým dobrodružstvím pro všechny zúčastněné. To je cíl našeho směřování, mít a používat co nejširší paletu nástrojů pro dorozumívání se ve všech okolnostech, nejen v klidném prostředí obývacího pokoje, ale třeba i na kánoi uprostřed peřejí bystré řeky. Není to žádný přemrštěný požadavek. Život jednotlivce i společnosti je právě takový - živý, plný proměn, dynamický.

Je to velice náročné pro průvodce a tlumočníka, vyžaduje to nápaditost, pohotovost, tvořivou invenci. Výsledkem je pak plynulá vzájemná souhra hluchoslepého a jeho společníka v roli průvodce a tlumočníka. Mohou se odvážit do náročného terénu, překonávat technické překážky, lze se pouštět do různých činností a sportů. Může to být třeba i vodní lyžování, vysokohorská turistika, judo, sjezdové lyžování nebo lyžování na běžkách a kdoví co ještě. Četl jsem onehdy o hluchoslepém Američanovi, který se věnuje parašutismu. Je snad jasné, že průvodcem a tlumočníkem může být pouze osoba zdravá, opravdu fyzicky zdatná, psychicky vyrovnaná, spolehlivá, rozvážná, která má zkušenosti v té které činnosti. Nároky na společníka jsou tím vyšší, čím náročnější je prostředí, v němž se spolu se svým klientem pohybuje a čím složitější činnosti zde vykonávají. Ale i sám hluchoslepý musí být přiměřeně zdatný, trénovaný, musí mít plnou důvěru ve svého průvodce. Nemůže to být žádný nervák a zmatkař, který co chvíli jančí a ohrožuje pak nejen sebe, ale i svého společníka. Oba musí být schopni si vzájemně vycházet vstříc, ostatně to je podmínka každého zdravého mezilidského vztahu. Takřka hmatatelně můžeme zakoušet to, co filozof nazve vespolností existence, vespolným účastněním.

Klasickým příkladem je vztah Heleny Kellerové a její znamenité vychovatelky, učitelky a společnice Anny Sullivanové. Díky talentu a nasazení slečny Sullivanové navázaly s Helenou dobrý kontakt. Jejich vztah se pro Helenu stal klíčem, jenž jí otevřel bránu k životu a svět poznání, citů a vztahů.

Dnes díky profesionálním i dobrovolným průvodcům a tlumočníkům najdeme hluchoslepé lidi na univerzitách jako posluchače i přednášející, ve školách jako žáky i učitele a vychovatele, na vědeckých pracovištích, v dílnách, u počítačů, v knihovnách a mnoha dalších pracovištích. Vykonávají různé profese. Poznal jsem hluchoslepé právníky, učitele a vychovatele, zahradníky, setkal jsem se s mladým hluchoslepým pastorem. Jsou to vesměs mladí lidé. Rádi cestují, mají své záliby, přátele, dopisují si, navštěvují se, jezdí na dovolené. To vše je ohromné a velmi dobré. Je tu ale jeden značně tíživý problém. Ne všichni hluchoslepí mají tyto podmínky. Velmi mnoho jich zatím stále zůstává mimo toto pozitivní dění nepoznáno v různých zařízeních či bezradných rodinách. Takže čeká nás všechny ještě mnoho tvrdé práce.

Hluchoslepého člověka většinou mezi ostatními lidmi nepoznáte. Až když na něho promluvíte, zjistíte, že je malinko jiný. Nereaguje, nebo zareaguje až po vaší opakované otázce. Stačí jen drobnost, spolu s oslovením se dotknout jeho paže, dát o sobě vědět. Je-li to člověk, který se pohybuje sám, je velká pravděpodobnost, že se bude vyjadřovat orálně, že bude mluvit, a odpoví vám. Řekne vám o sobě, že je hluchoslepý, a navrhne vám takový způsob komunikace, jenž bude pro něho příhodnější, a pro vás při dobré vůli použitelný. Při dorozumívání mluvenou řečí je důležité mluvit pomalu, zřetelně a správně vyslovovat. Volíme krátké jednoduché věty a vyhýbáme se cizím slovům. Má-li takový člověk průvodce, pomůže vám vést rozhovor s ním on. Je důležité vědět, že jeho úkolem je tlumočit, nikoli hovořit za hluchoslepého, nebo dokonce za něho rozhodovat!

Pokud má hluchoslepý člověk bílou slepeckou hůl, budete si nejprve myslet, že je slepý. A když jde se svým průvodcem a nemá žádnou hůl, asi vás napadne v závislosti na složení té dvojice, že to jdou spolu dobří kamarádi, případně manželé nebo přátelé. Vůbec vás nenapadne, že by tu mohl jít kolem hluchoslepý člověk. Nanejvýš, pokud se ti dva zastaví a začnou spolu „ukazovat" neboli znakovat podobně jako to dělají neslyšící, bude vám snad divné, proč se při tom tak legračně drží za ruce. Nebo se zarazíte nad tím, proč ten jeden najednou od toho druhého poodstoupil a „ukazuje" nějak podivně u svého obličeje a druhý na něj upřeně hledí.

Jednoznačným signálem, že člověk, kterého potkáváte, je hluchoslepý, je červenobílá hůl. Ta je podle zákona o provozu na pozemních komunikacích, který platí od roku 2001, označením hluchoslepého člověka. Poznáte ji podle toho, že je na ní několik stejně širokých červených a bílých pruhů. Signalizuje všem okolo, že uživatel této hole je hluchoslepý.

Jaká je pravděpodobnost, že ve svém městě nebo při toulkách krajinou potkáme hluchoslepého člověka? Odborníci odhadují, že v České republice mezi námi žije asi 1500 až 2000 hluchoslepých lidí všech věkových skupin. Je to zhruba 1,5 - 2 desetiny promile z populace. Takže kupříkladu v oblasti, kde žije sto tisíc obyvatel, najdeme přibližně 15 - 20 hluchoslepých osob. Zůstaňme ještě chvilku u čísel: předpokládáme na základě analogie s ostatními zeměmi, že v naší republice žije 100 - 140 hluchoslepých dětí, 300 až 500 mladých a dospělých hluchoslepých a 1100 až 1400 hluchoslepých seniorů. Znamená to, že s největší pravděpodobností se setkáme se staršími hluchoslepými lidmi, kteří většinou žijí osaměle nebo v různých typech zařízení pro seniory. Ve „zlaté a stověžaté matičce Praze", která má asi milión dvě stě tisíc obyvatel, bychom mohli napočítat zhruba 50 dospělých hluchoslepých občanů v tak zvaném produktivním věku. Můžeme je potkávat tehdy, pokud se vyskytujeme na jejich pravidelných trasách za povinnostmi všedního dne a při jejich dalších příležitostných a občasných pochůzkách.

Jak si přiblížit svět hluchoslepého člověka? Zajisté osobní zkušenosti hluchoslepých lidí s jejich vlastní smyslovou bariérou se různí. Přesto lze nalézt společného jmenovatele. Je jím obraz cenzury. Hluchoslepý člověk se propadl do cenzurovaného světa. Ta cenzura je velmi důkladná dvoukanálová a dokonce dvojstupňová.

Na prvním stupni jsou cenzurovány veškeré informace přicházející zrakovým a sluchovým komunikačním kanálem. Pokud jsou vůbec nějaké informace propouštěny, jsou zkreslené, nekvalitní a velmi kusé. Cenzuru na tomto prvním stupni spolehlivě zajišťuje poškozený sluch a zrak. Tento druh cenzury zatím odstranit neumíme. Je to hlavně výzva pro lékaře, psychology, genetiky, biology atd., rovněž je to výzva pro techniky vyvíjející různé kompenzační pomůcky. Se svou trochou do mlýna mohou přispěchat také sociální pracovníci, kteří navrhují a poskytují různé služby pro hluchoslepé, například by se mohli pokusit o službu osobní asistence.

Druhý stupeň cenzury již ale ve své moci máme. Jsme to my, tlumočníci, průvodci, učitelé a mnozí další. Je pouze na nás, kolik a jak kvalitní informace zprostředkujeme svým hluchoslepým spoluobčanům, klientům a přátelům. Kéž bychom byli jakýmisi pozitivními anticenzory, kteří doporučují a zprostředkují informace věrohodné, výstižné, kvalitní. Kéž bychom vždy věrně a spolehlivě informovali své hluchoslepé partnery o všem, co naše oči vidí a naše uši slyší.

Jan Jakeš

Ukázka z knihy „Nevídáno“( vydal Okamžik, 2002)