Kam létají múzy?

Statečnost se neprojevuje hlučně pronášenými slovy… Asi takhle by bylo možné charakterizovat Ing. Danu Kubišovou. Hodně už v životě dokázala – a přesto o všem, čím žije a k čemu směřuje, mluví spíše ostýchavě. Právě k takovým lidem je třeba hledat cestu a naslouchat jim – už proto, že svou neokázalou odvahou při překonávání překážek mohou pro své okolí působit jako pramen síly.

---

Rodem jste z Valašska, žijete v Brně. Kam patříte srdcem?

„Jsem z Otrokovic. Ve škole nás učili, že „naše město leží na rozhraní tří národopisných oblastí: Hané, Valašska a Slovácka“, takže se to tam všechno mísí. Vdala jsem se do Brna, kde se mi taky moc líbí. Ale protože jsem na Zlínsku prožila dvě třetiny života, cítím se doma na obou místech.“

Paměť srdce dítěte se dá přirovnat ke kompasu – směruje člověka k nějakým hodnotám, cílům, citům. Kam navigovala ta paměť Vás?

„Dítě určitě silně vnímá, jaká je atmosféra v rodině, mezi kamarády a tak dále. Měla jsem to štěstí, že mně i starší sestře rodiče vytvořili výborný domov, kde jsem vždycky měla pocit bezpečného zázemí. Je pro mě samozřejmé chovat se k ostatním fér, na nikoho se nevytahovat, ani se neponižovat, podat pomocnou ruku, když je potřeba. Vyhovuje mi mít stále nějaký cíl, za kterým můžu jít. Teď je to třeba naučit se hmatem dobře číst bodové písmo. Velkou hodnotou mezi city je pro mě přátelství. Mám několik dobrých přátel a jsem za to ráda.“

Vaše mládí se hodně tvrdě střetlo s nemocí. Kdy a čím se začala projevovat a co nenávratně vzala?

„Mám nemoc neurofibromatóza typu 2, je to genetická porucha, při které pomalu rostou na sluchových nervech a v páteři nezhoubné nádory. Léčba spočívá v operačním odstranění nádorů. Nemoc se u mě začala nenápadně projevovat asi v jednadvaceti letech občasným tinnitem. Postupně se mi zhoršoval i sluch, ale na příčinu se přišlo až za čtyři roky na magnetické rezonanci po narození dcerky. Změna pro mě nastala hlavně po následných operacích, kdy jsem úplně ohluchla a ztratila rovnováhu. Samozřejmě mi to vzalo možnost běžné komunikace a chůze bez opory. Po operacích se mi pomalu zhoršil i zrak, ale se silnou lupou můžu stále i krátce číst. Ovšem je konec s ležením v knížkách, to by oči nezvládly.“

Proč jste si zvolila pro studium obor stavební?

„V osmé třídě jsem se rozhodovala, kam na střední školu. Protože mě mimo jiné bavilo kreslení a matematika, přihlásila jsem se na stavební průmyslovku ve Zlíně. Po maturitě jsem pokračovala na VŠ v Brně – obor Pozemní stavby. Po škole jsem rok pracovala v projekci, pak nastoupila na mateřskou dovolenou a následně přešla do invalidního důchodu. Stavební obor mě moc bavil, ale život jde dál.“

Potýkala jste se v průběhu studia s potížemi, které s odstupem času považujete za zbytečné, že na jejich odstranění mohla stačit něčí dobrá vůle?

„Školu jsem ukončila ještě bez větších zdravotních potíží, takže jsem speciální pomoc při studiu nepotřebovala.“

Sluch jste ztratila úplně až jako dospělá. Uvědomila jste si tehdy, co z oblasti zvuků budete postrádat nejvíc, když jste se dozvěděla, že ta ztráta je definitivní?

„Třeba na písničky můžu vzpomínat, vybavovat si melodie, ale co kdo říká, musím odezřít, což je, jak známo, nejisté umění.“

Čím v tak těžkých chvílích mohou pomoci členové rodiny a přátelé?

„Náhlé ohluchnutí byl pro mě šok, na který se nelze psychicky připravit. Je určitě důležité nepřestat s postiženým komunikovat a pomáhat mu tím, že se slyšící okolí naučí kvůli odezírání zřetelně mluvit a jako pomoc prstovou abecedu. Obě strany musí mít velkou trpělivost.“

Kdo nejvíc podpořil Vás?

„Samozřejmě rodina, hlavně rodiče a manžel, dcerka. Ta byla ještě malá, ale stačilo, když mi dala pusu.“

Provdala jste se v roce 1997. Které zájmy s manželem sdílíte?

„Dřív to bylo například čtení scifi, stále je to radost z pohybu na čerstvém vzduchu: on běhá, já se šourám. Ale byly doby, kdy jsme si spolu vyjížděli na kolech. Máme podobný ´přiměřeně optimistický´ pohled na život, rozumíme si.“

Prý taky smysl pro humor. Čím Vás manžel naposledy rozesmál?

„Smějeme se často drobnostem, ale samozřejmě není vždycky pohoda. Nedávno mě rozesmál, když jsem od něj – pro zajímavost – chtěla slyšet odpovědi na některé z těchto otázek (přišly mi mailem). Na otázku, jaký je pro něj v životě důležitý cit, odpověděl: ´Hmat´.“

Máte osmiletou dceru Ivetku. Co pro Vás znamená mateřství?

„Pro ženu a rodiče vůbec je samozřejmě úžasné pochovat si svoje děťátko v náručí, sledovat pak, jak vyrůstá... To se musí zažít. Jsem šťastná, že jsem máma.“

Jak se s manželem a dcerkou dorozumíváte?

„Já na ně mluvím a od nich odezírám. Základ je, abych se na ně dívala směrem od světla, abych na ně dobře viděla. Pokud něčemu vůbec nerozumím, pomůže prstová abeceda. U Ivetky to byl dřív problém, někdy jsme se nemohly domluvit, ale teď, kdy je už ve druhé třídě, je komunikace bez potíží.“

Za jakých okolností jste se poprvé setkala se znakovou řečí a kdy Vás napadlo naučit se ji používat?

„Naučit se znakový jazyk nabízí svým klientům Lorm. Setkala jsem se s ním poprvé na klubu a fascinoval mě. Připadá mi skvělé, jak se neslyšící dokážou domluvit rukama. Zdenka Jelínková z Lormu mě pravidelně učí, ale zapomínám, protože ve znakovém jazyku komunikuji málo. Ovšem učení nových znaků mě moc baví.“

Jak se pohybujete mimo byt a jak vlídné či naopak je k lidem s postižením Brno?

„Mimo byt chodím buď s doprovodem zavěšená za rámě nebo sama s chodítkem, to ale jen v okolí domu. Třeba do tramvaje bych sama nešla.
Reakce veřejnosti na postiženého se mi zdají velmi dobré. Setkávám se s ochotou a dobrou vůlí. Bohužel všude existuje kriminalita, se kterou má hodně lidí zkušenost.
Jsem ráda, že v Brně ubývá architektonických bariér. Na mnohých místech jsou nájezdy, které kromě vozíčkářů určitě ocení i mamky a taťkové s kočárky. Nedávno bylo krásně a bezbariérově zrekonstruováno Náměstí svobody, moc ráda tudy chodím.“

Kdo Vás poprvé informoval o existenci LORMu a čím tohle sdružení ovlivnilo Váš život?

„Myslím, že na internetu jsme našli kontakt na Tyfloservis, který pomáhá zrakově postiženým. Nějakou dobu jsem tam chodila a u paní Konrádové se učila základy slepeckého písma – kvůli dalšímu možnému zhoršení zraku. Tam mi taky řekli o Lormu, kam jsem za čas přešla.
Lorm mně ovlivnil život hlavně tím, že se setkávám s dalšími duálně postiženými lidmi a necítím se tak izolovaná. Se všemi se bohužel nedomluvím a potřebujeme tlumočníka. Chce to pořádně se naučit Lormovu abecedu a znakový jazyk, i v dotekové, taktilní, formě. Ráda využívám možnosti, které Lorm poskytuje: letní pobyty a pomoc terénní pracovnice při výuce znakového jazyka a Braillova písma. Také jsem si zvykla na osobní asistenci, kdy se u mě jedno odpoledne v týdnu střídají studentky speciální pedagogiky.“

V prvním ročníku literární soutěže organizované LORMem jste za báseň Přítel sklidila první cenu. Věnujete se literární tvorbě soustavně?

„Nějaký talent k veršování se u mě projevil už na základní škole, ale k tomu, aby člověk něco napsal, ho musí nejdřív políbit múza. Mezi šťastlivce, ke kterým múzy létají často, bohužel nepatřím, takže se soustavně psaní nevěnuji.“

Co považujete za svůj životní úspěch?

„Úspěchy, prohry, radost i zklamání se v životě střídají. Za úspěch považuji jistě dokončení školy, ale dlouhodobé pracovní zkušenosti v oboru se mi už nepodařily získat. Těší mě, že se mi postupně podařilo zvládnout zdravotní a sociální zlom po ohluchnutí a ztrátě rovnováhy. Bylo by fajn, kdyby další zlomy už nepřišly.
To stejné taky přeji všem čtenářům a posluchačům Doteků.“

Za rozhovor děkují Zdeněk Sedláček a Jan Nouza

Zdroj:
http://www.lorm.cz/cs/hluchoslepi/clanky/dana-kubisova-rozhovor.php
http://www.lorm.cz/cs/doteky/doteky-50.php#rozhovor