A jak je to doopravdy?
Internet a můj handicap
Vybrané příspěvky 2. ročníku soutěže Internet a můj handicap – 2006Druhý ročník literární soutěže Internet a můj handicap vyhlásily Asociace informačních systémů pro osoby se specifickými potřebami (AISO), BMI sdružení a Křižovatka. Mediálním partnerem druhého ročníku soutěže byl časopis Vozíčkář.
Kouzelné jaro
Prolétl lehounce ten svěží, jarní vítr korunami stromů,
jako by s nimi zatančit si chtěl,
a to mladé zelené listí na stromech,
jak vzdálená hudba, s tím větrem, se tichounce rozšumělo.
I vysoko pod oblohou zazpíval skřivan
píseň svou jásavou, o jaru kouzelném.
Tak ptá se Tě jaro, človíčku věčně nespokojený,
jakou že radost, bys ještě chtěl?
Když znovu jsi sněženky kvést na kraji lesa uviděl.
Na zahrádce pod okny pozdravila Tě opět
vůně jasmínu rozkvetlého,
tak raduj se človíčku a nenech si ujít nic
z toho jara kouzelného!
Marie Doležalová
2. místo v soutěži Internet a můj handicap 2006
„Šťastně žít znamená zvítězit nad spoustou myšlenek negativních! Šťastně žít znamená svou mysl mít vždy plnou myšlenek pozitivních!“
Tato slova jsou mým logem mnoho let. Jenom ona však nestačí! A proč? To když se do mého života vloudily neodstranitelné zdravotní katastrofy. Poinfarktové srdíčko s anginou pectoris mi každý druh práce nedovolí, praktická hluchoslepota mi ukončila schopnost zrakem vnímat prostředí, ve kterém se kdekoliv nalézám, čtení, psaní v černotisku mi také skončilo. Ani sluch mi nedával možnost se zapojit do hovoru, kde bylo třeba si něco vyřídit. Klidnou mne to určitě nenechalo, strach škodil mému zdraví dál. Měla jsem a mám velkou podporu v mém manželovi, mých přátelích i lékařích. S jejich pomocí jsem si začala připravovat jinou možnost komunikace, než jsem měla dosud. Bylo to učení Braillova písma, abych si mohla sama číst, psát, Lormovy dotekové abecedy k možnosti domluvit se s ostatními hluchoslepými lidmi, i s těmi, kteří mi chtějí předat informaci v rušnějším prostředí. Domnívala jsem se, že možnost komunikovat bez problému jsem si dostatečně zajistila. Začala jsem opět klidně i radostně žít! Roky ubíhaly, objevil se i pětasedmdesátý rok mého narození a přišlo pokušení! Doporučení, abych se učila pracovat na počítači.
Tak to bylo opravdu pokušení, ještě těžší rozhodování. Nebránily mi v tom jenom roky, ale hlavně moje praktická hluchoslepota! Střídaly se pocity strachu, že to můj mozek a již nepružné prsty nezvládnou, ale také zvědavost, naděje, co když to zvládnu? Tak přes všechen strach, váhání, i odmítání, přece jen zvědavost i naděje zvítězily, když se mne ujal trpělivý učitel, usedla jsem k tomu obávanému elektronickému pomocníku a začala se učit.
Do soutěže jsem se přihlásila, abych Vám pověděla, jak je počítač prospěšný i pro starší, zdravotními pohromami již dost neobratné lidi, jako jsem já! Není ze mne počítačový přeborník, co jsem se však naučila, to mi ještě víc otevřelo cestu z domu, aniž bych z něj vyšla!
Internet nabízí hodně nového a zajímavého pro můj život! Vím, pro mladé lidi je to samozřejmost, vědí však, jaké zajímavosti je čekají, až i jim bude 78 roků?
Proto se raduji z každého odeslaného i přijatého dopisu a zprávy! Z možnosti uchovat si dopisy od milých lidí, básničky, které si napíši, různé nápovědy k učení, fotosnímky a mnoho jiných dokumentů. Založit si vše, na disketu, co chci uchovat, mne naučila zkušenost, prý se slušnými viry!
Dlouho jsem odkládala udělat si zálohu, až jednoho dne mi všechno, co jsem schovávala, zmizelo. Podezřívala jsem manžela, že to omylem vymazal. Snažili jsme se oba i přivolaný učitel, který mi vždy ochotně ještě radí, když bloudím. Učitel přišel na viry, které poštu jen zakryly, nezničily. Manželovi jsem se omluvila, učiteli poděkovala! Nyní jsou stále diskety po ruce!
Nedá se vše vypsat, jak obohatil mně a manželovi internet život! Je to očekávání, bádání, vzájemné dohadování, kdo má pravdu, také i forma relaxace!
Přeji každému, komu zdravotní katastrofy život zkomplikovaly,aby měl vždy důvod, šťastně a radostně žít!
Marie Doležalová
Druhé místo v soutěži Internet a můj handicap 2006
Začátečnice
Narodila jsem se v roce 1928, tak si letos s manželem i přáteli připomenu 77. narozeniny. Vůbec si ale nemyslím, že je to stáří, to jen spousta nevítaných chorob se proti mé vůli v mém těle zabydlela. Choroby pak jsou důvodem, proč jsem stále začátečnicí.
Začalo to již první třídou základní školy. Nepostřehli rodiče ani já, že můj zrak nemá tu schopnost, jakou by měl mít. Neviděla jsem na tabuli; pomáhala jsem si tím, že jsem požádala spolužačku, zda smím opisovat z jejího sešitu. Toho si brzo všimla hodná a pečlivá paní učitelka, poznala moji zrakovou vadu a doporučila mne na vyšetření k očnímu lékaři.
Výsledek vyšetření byl „krátkozrakost“, pomohou brýle. Opravdu, z tabule se dalo číst, nebylo třeba opisovat a tak škola začala být zajímavá. Brýle však měly také pro mne i nepříznivé okamžiky. Ráda jsem šplhala po stromech, přelézala ploty, skákala přes hluboké vodní příkopy, to ale brýle nechápaly, tak byly každou chvíli na zemi a samozřejmě rozbité. Jak to dopadlo doma, o tom ani nemluvím. Zákazy, domácí vězení byly ty nejmenší tresty, abych si při mých aktivitách raději brýle odkládala.
Začátky nošení brýlí jsem nakonec zvládla a bez dalších větších problémů jsem vychodila základní, měšťanskou i učňovskou školu. A opět začátečnice, pro život, jeho radosti, nástrahy, překvapení milá i nemilá, vítězství, prohry i zklamání. Začínat znovu a znovu mi pomáhala moje zvědavost, také světélko naděje, že nikdy není tak zle, aby zas nemohlo být lépe!
Vyučila jsem se kuchařkou a pracovala v restauračním, hotelovém i závodním stravování. Vařila jsem ráda, zvlášť když hosté nebyli skoupí na uznání vzhledové i chuťové kvality podávaného jídla.
Začátečnice jako vdaná paní! Náhoda, nebo se říká osud, mi přál, že jsem se seznámila s mým nynějším manželem. Byl číšník, tak jsme po většinu našeho zaměstnání pracovali ve stejném podniku. Často se nás známí ptali, zda se to dá vydržet, být ve dne v noci stále pohromadě. Myslím si, že naše vzájemné vztahy nám pomohly přijímat chvíle radostné i méně radostné. Tak jak jsme si u oltáře slibovali, zůstanem spolu, v dobrém i zlém! Můžeme si letos tedy říci, že 52 roků společného života nepoškodilo ani stejné pracoviště, ani choroby, kterých přibývalo.
A znovu začátečnice! Má radost z mé práce netrvala příliš dlouho. Po častých zánětech očí, sítnice a rohovky se můj zrak zhoršoval. Do toho přišla ještě chřipka, která způsobila degeneraci sítnic. Lékařské doporučení – plný invalidní důchod! Tuto zdravotní pohromu jsem se naučila zvládat s pomocí Jaroslava, mého manžela, dost rychle. Vždyť mi bylo teprve 40 roků a stále jsem od života očekávala nové a nové radostné události, také ale pokroky ve vědě. Jak jsem již psala, při všech různých životních pohromách moje zvědavost a světélko naděje vždy zvítězily, tak jsem mohla vše, co přišlo, bez trpkosti přijímat.
Stále začínat! Uběhlo dalších 20 roků, tak rychle, ani jsem si neuvědomila, že je mi 60 let. Jen v té době mne zaskočilo poznání, že jsem se stala prakticky slepou. Začátek byl v tom, abych mohla číst, psát, někam si sama vyjít, rozhodla jsem se naučit Braillovo bodové písmo, také prostorovou orientaci s bílou slepeckou holí. Myslela jsem si, že pro moji budoucnost jsou to dostačující znalosti.
Spletla jsem se. Po krátkém čase používání bodového písma mi byl doporučen elektronický zápisník pro nevidomé „Aria". Učení na této pomůcce bylo jednoduché, tak byla práce na Arii pro mne radostí. Psala jsem dopisy všem, kdo neznali bodové písmo, sama, mé sebevědomíčko rostlo. Ale ne na dlouho. Když bylo Arii asi 7 roků, začala vynechávat písmena, došla také baterie, hlasitost se mi jevila také nedostačující.
Ten zhoršený příjem zvuku nebyl v Arii. Bylo to mým pozvolným slábnutím sluchu. Zbývalo ho po vyšetření, jak mi oznámil lékař, jen 20%. Souběžná choroba označena jako praktická hluchoslepota. Strach, že se ráno probudím a kolem mne bude ticho a tma, já nepoznám, že je den, mi přivodil další zdravotní pohromy. Srdíčko po infarktu, žlučník po operaci, náhle jsem se cítila velmi bezbranná, těžko jsem se domlouvala s cizími lidmi. Začala jsem přemýšlet o marnosti a zbytečnosti všeho, co dělám.
Stále věřím, že nad námi někdo bdí a zmírňuje životní katastrofy. Tak se také stalo, že jsem dostala pozvánku na setkání hluchoslepých lidí do Berouna. Tam jsem k mé velké radosti poznala, jak mezi sebou mohou hluchoslepí lidé komunikovat. Jak jednoduché, celá abeceda na jedné ruce, kdo má zájem si se mnou povídat, jen se dotýká k tomu určených bodů. Začínala jsem se znovu učit, a to Lormovu dotykovou abecedu. Moje podvědomí začalo znovu vnímat lepší budoucnost, co se týče dorozumění se s lidmi.
Tak se opět stalo, že jsem již po kolikáté začátečnicí. A proč? Když mi tedy dosluhovala Arie, doporučili mi lidé, kteří pracují s nevidomými, abych se učila pracovat s počítačem. Moje první reakce byla, na tom v životě nikdy! Vždyť je mi 75 roků! Dopadlo to tak, že byl velmi trpělivý učitel, který mi dal velmi dobré základy, abych se přestala bát. Dnes tedy díky trpělivosti toho učitele a velmi hodné paní knihovnici, která mi Vaši soutěž poslala, mohu psát etapy svého života.
Jsou chvíle v životě, které bych nerada, aby se opakovaly! Víc je těch, které stále ráda vzpomínkou oživuji! Díky svému životnímu partnerovi, mnoha dobrým přátelům, i lékařům, mohu svůj život přes mnohačetné zdravotní katastrofy přece jen žít! A to radostně, šťastně a spokojeně! Totéž přeji i Vám, budete-li mou zpověď stálé začátečnice číst!
Marie Doležalová
Práce obdržela zvláštní cenu poroty v druhém ročníku soutěže Internet a můj handicap 2006
Vybrané příspěvky 3. ročníku soutěže Internet a můj handicap - 2007
Třetí ročník literární soutěže Internet a můj handicap, který vyhlásila občanská sdružení BMI, Křižovatka.cz a AISO v roce 2006
Nejprve mi dovolte malý úklid ve vzpomínkách. Již od předškolního věku mě trápí zákeřná choroba zvaná glaukom, lidově řečeno, zelený zákal.
Její zákeřnost spočívá v tom, že vlivem vysokého nitroočního tlaku odumírají tyčinky a čípky sítnice a to postupně od periferních oblastí postupně až k oblasti centrálního vidění. Vidění tedy ubývá nepozorovaně, zorné pole se postupně zmenšuje, až destrukce dosáhne oblasti centrálního vidění, přestane oko vidět úplně. Protože v době mého mládí se prevenci nevěnovala náležitá pozornost, zjistilo se, že na levé oko nevidím, až ve školním věku. Od té doby nastal boj o záchranu pravého oka, konkrétně to znamená udržovat nitrooční tlak v přijatelných mezích a dostatečně prokrvovat sítnici.
Kapal jsem kapky, mazal masti, polykal prášky, absolvoval operace, ale nic naplat, choroba se úplně zastavit nedá. V roce 1999 se mi rapidně zhoršil zrak natolik, že jsem se stal prakticky nevidomým. Život se pro mě stal naprosto nesnesitelným. Ztratil jsem schopnost čtení a psaní, práce s drobnými elektronickými součástkami, což patřilo do mé profese, nemohl jsem pracovat s fotografiemi, neviděl jsem na noty a proto jsem se musel vzdát muzicírování, to v oblasti mých koníčků. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Má vůbec takový život smysl?
V této kritické době se však přece jen objevilo světélko naděje. Na jevišti mého světa se objevil nový objekt. Byl to počítač. Získal jsem jej spolu se zvětšovacím a čtecím programem a s možností práce na internetu. Celý můj život se tak rázem změnil. Zjistil jsem, že život se dá přece jenom žít. S pomocí počítače teď mohu, sice s obtížemi, ale přece jenom „číst" a „psát". Toto moje rozjímání je toho konkrétním dokladem. A nejen to, mohu také pracovat s internetem. To mě nalilo novou krev do života.
Když zasednu k počítači, otevřou se přede mnou okna jakéhosi virtuálního světa, ve kterém se přece jenom mohu pohybovat a prožívat svůj život reálný. Je to jakoby někdo přidal cukr do čaje mých hořkých všedních dnů.
Na internetu mohu komunikovat e-mailem, připojovat se do digitální knihovny SONS, kde mám přístup k celé řadě časopisů a knih. Počítač mi knížky a časopisy přečte. Na internetu se mohu vzdělávat, udržovat kontakt se světem, uveřejnit vlastní webovou stránku, zlepšovat svoji chabou angličtinu, stahovat software, používat mapy, slovníky, jízdní řády a spoustu dalších věcí.
Tak mi můj virtuální svět pomáhá žít.
Dalibor Möhwald
Účastník třetího ročníku literární soutěže Internet a můj handicap, který vyhlásila občanská sdružení BMI, Křižovatka.cz a AISO v roce 2007. Podělil se spolu s Marií Doležalovou a Kristýnou Saláškovou o 7-10. místo v tomto ročníku soutěže.
Vzpomínkám se nebráním
Jsem opravdu ráda, že mohla jsem prožít čas dětství, dospívání, dospělosti i čas, kterému se říká, „věk seniorů"! Vždyť bych jinak nevěděla, čím mne život od chvíle, kdy jsem se narodila, obdaří. Že mým životem se budou proplétat stále nějaké zdravotní pohromy, to jsem nečekala.
Překonávat všechny zdravotní nepřízně mi pomáhal manžel, také přátelé.Též u lékařů jsem nacházela velkou podporu! Tak když se můj zrak i sluch proměnil v praktickou hluchoslepotu, přidalo se i srdíčko s infarktem myocardu a anginou pectoris, věděla jsem, že na tuto zátěž nebudu sama. Vědomí, že jsou kolem mne lidé, kteří jsou ochotni mi pomoci překonat strach z toho, co zlého se ještě může stát, mne přímo léčilo.
Proto jsem se mohla v klidu a beze strachu dát do učení Braillova bodového písma i Lormovy dotykové abecedy. Znalost těchto dvou komunikačních možností se mi stala prospěšnou. Ověřila jsem si i výhody prostorové orientace s pomocí bílé, později uzákoněné červenobílé hole.
Moje srdíčko mne také učilo chodit pomaleji, zvláště kde je stoupání. Že mi ve všem, co jsem podnikala, pomáhal manžel, bylo pro mne pevnou půdou pod nohama. Snad proto se mi ani nevytratila schopnost i nadále se ze života radovat!
Vůbec nevzpomínám s trpkostí na všechny ty zdravotní proměny k horšímu. O to víc jsem si vážila každé milé a krásné chvíle, kterou jsme s manželem a přáteli mohli prožít!
Stále živou vzpomínkou je pro mne 25. únor roku 2003. To se u nás v bytě objevil nový elektronický pomocník! Byl to počítač. Rozrušení mé i manželovo trvalo mnoho dní. Mě v tom samém roce bylo 75 roků, zkušenosti s počítačem vůbec žádné. Na tom, že jsem se začala na počítači učit, měl velkou zásluhu učitel. Jeho klidná, trpělivá povaha, slova povzbuzení i uznání, mne časem zbavila strachu, že zcela propadnu jako pro učení nezpůsobilá. Velmi ráda vzpomínám na ty dny, kdy učitel přicházíval na učební hodiny a já již mezi dveřmi, hlavu v dlaních, jsem volala: „Je zle, já zas něco provedla!"
Jak jsem byla šťastná při loňském mezinárodním setkání hluchoslepých lidí, kde se nás sešlo 13 národů, kdy jsem si mohla vyměnit e-mailovou adresu s ostatními lidmi. Tak pro mne nastala nová korespondence s přítelkyní z Norska. Paní K. je 55. roků, je také prakticky hluchoslepá. Počítač jí umožňuje být zaměstnaná. Vůbec mnoho mladých hluchoslepých přátel ze zahraničí je díky počítači zaměstnáno. Vyměnili jsme si adresy s přáteli z Finska, Anglie, Belgie, tak si občas podáme o sobě zprávu. Jak jednoduché to právě pro nás bude, e-mailovou poštou!
Nejsem dodnes žádnou úspěšnou uživatelkou internetu, trvá to trochu déle, než se dostanu kam chci! Jak stále říkám, vždy je někdo, kdo mi poradí!
Tak jen zlehounka dotýkám se kláves u počítače a připravuji se na cestu s dopisem. Nepotřebuji ani červenobílou hůl, jen klepnutí na enter.
Přeji všem, aby při svých počítačích měli i někoho, kdo má je rád!
Marie Doležalová
Účastnice třetího ročníku literární soutěže Internet a můj handicap, který vyhlásila občanská sdružení BMI, Křižovatka.cz a AISO v roce 2007. Podělila se spolu s Daliborem Möhwaldem a Kristýnou Saláškovou o 7-10. místo v tomto ročníku soutěže.
Zdroj:
www.helpnet.cz/inspo/internet-a-muj-handicap-2006
www.helpnet.cz/inspo/internet-a-muj-handicap-2007
Zpět
Zpět na hlavní stránku