Jsem rád, že mohu být užitečný

Tohle o sobě říká Luboš Sychra, na půl pracovního úvazku už šestým rokem zaměstnanec LORMu. Je to jeho vyznání o smyslu života: dokázat něčím přispět stejně postiženým, rodině, přátelům.

---

Vaši spolupracovníci na vás prozradili, že máte mimořádný smysl pro humor. Kdy a čemu jste se naposledy hezky „od plic“ zasmál?

„Směji se pořád, i když někdy leccos k smíchu ani není. Humor a legrace je kořením života a dává mi chuť každé ráno se na něco těšit.“

Může být humor pomocníkem pro překonávání těžkostí všedního dne?

„Jak už jsem odpověděl na předchozí otázku, bylo mi dáno do vínku se smát a bavit, tak toho využívám, i když jde někdy o černý humor.“

Nedoslýchavost spojená s šeroslepotou, tak zní charakteristika vašeho postižení. Jak a čím se tahle nepříjemná kombinace začala projevovat?

„K částečné ztrátě sluchu jsem přišel ve třech letech při otravě plynem a následném léčení a používání prášků. Šeroslepost jsem začal pociťovat kolem čtrnáctého roku života. Jedná se o dědičnou vadu, můj tatínek měl stejné problémy.“

Které pomůcky vám pomáhají tento handicap kompenzovat?

„V dnešní době jsou už takové možnosti a dokonalé pomůcky, že se mohu ve společnosti pohybovat skoro jako zdravý člověk, aniž by někdo hned poznal mé postižení. Používám kvalitní digitální sluchadlo, na denním světle se pohybuji bez problémů a pokud musím nutně jít večer ven, je mi oporou někdo z rodiny.“

Většina dětí s nějakým postižením těžce nese mezi spolužáky svou „jinakost“. Setkával jste se ve škole nebo mimo školu s tím, že vás vrstevníci „nebrali“?

„Měl jsem to štěstí, že jsem se odmalička pohyboval mezi stejně postiženými dětmi, navštěvoval jsem mateřskou a základní školu a gymnázium pro nedoslýchavé. A tam byli učitelé a spolužáci, na které rád vzpomínám, protože nám dali, co mohli, abychom s postižením v životě uspěli. Byli jsme jako jedna rodina a nikdy nedošlo k žádným konfliktům.“

Bylo obtížné dosáhnout s vaším postižením úplného vzdělání?

„Rodina mě vždy vedla k tomu, abych se dobře učil. Jenže po maturitě jsem našel zajímavou práci v dobrém kolektivu a na pokračování studia na vysoké škole jsem zapomněl.“

Od roku 2001 jste zaměstnaný jako hospodářsko – správní pracovník LORMu. Co všechno patří k vašim povinnostem v průběhu jednoho všedního dne?

„Vyjmenovat všechno by zabralo hodně místa, a tak se zmíním jen o tom nejdůležitějším: vedu peněžní deník a evidenci majetku, plateb členských příspěvků, plateb za časopis Doteky, zajišťuji kopírování dokumentů, drobnou údržbu technického zařízení… Co je zrovna ten který den zapotřebí udělat. Důležité pro mě je, že mám práci, která mě baví, že se pohybuji mezi lidmi a nejsem zavřený doma.“

Dá se tedy říci, že vám tato práce přináší uspokojení?

„I když bych mohl být doma, užívat si psa, chalupu a rodinu, jsem rád, že mohu být něčím užitečný.“

Na pražském pracovišti jste jediným mužem mezi pěti mladými kolegyněmi. Jak tuhle přesilu zvládáte?

„Nedělá mi to žádný problém. Všude, kde jsem v minulosti pracoval, byla převaha žen. Naopak to považuji za výhodu a jsem na tuhle společnost pyšný.“

Kolegyně i šéfová vás hodnotí jako pracovitého, spolehlivého, vždy připraveného udělat i něco navíc mimo své povinnosti. To určitě potěší, ale povedlo se vám provést jim nějakou legrácku, kulišárnu, ze které by byly – jak se říká – paf?

„Snažím se každý den je rozveselit nějakou příhodou či nečekanou otázkou typu: Už jsi vdaná? A co děti? Budou, nebudou? Už to ode mě slyšely snad tisíckrát, ale pořád je to aktuální, protože se zatím k tomu nemají.“

Můžete jim sloužit jako příklad. Jste ženatý a máte dvě dospívající děti. Prozradíte, kdy vám při jejich výchově došel humor?

„Děti pro mě znamenají radost, ale zároveň i starost. A nejvíc mě dostanou tím, když mají v pokoji nepořádek. Potom jde humor stranou a nastupuje tvrdá ruka.“

Lidé s postižením mají výrazně méně příležitostí potkat životní partnery. Troufnete si odhadnout, čím jste byl zajímavý pro slečnu Kateřinu, že řekla své ANO a stala se vaší manželkou?

„Já jsem si vzal svou ženu proto, že mi rodiče řekli, že bych se už měl oženit. A Katka si mě vzala, aby vypadla z domova. A vidíte, je to již devatenáct let, co jsme spolu, a pořád to klape. I když byly krize – ale kde nejsou?!“

Kterou charakterovou vlastnost paní Kateřiny považujete pro šťastné manželství za nejcennější?

„Ačkoliv manželka je zdravá a v době, kdy jsme spolu začali chodit a pak se i vzali, věděla, že si bere zdravotně postiženého, tak na ní oceňuji její trpělivost tu celou dobu se mnou vydržet, pomoci v každé situaci, a proto naše šťastné manželství trvá již devatenáct let.“

Slavíte úspěchy v soutěžích zrakově postižených kuželkářů. Kterého vítězství si ceníte nejvíc?

„Úspěchů bylo více, ale mým dosud největším úspěchem je skutečnost, že na základě dosažených výsledků jsem byl nominován do českého družstva na mistrovství Evropy. O to více se musím snažit, abych se nadále zlepšoval.“

Jezdíte za soupeři i do zahraničí. Kam nejdál jste se díky sportu dostal?

„Díky tomu, že pořádáme turnaj, na který zveme i zahraniční družstva, tak na oplátku zvou oni nás, takže se dostaneme i za hranice České republiky. Často jezdíme na Slovensko, dále pak do Maďarska, Rumunska, Bulharska, Chorvatska a Slovinska, což je asi nejdál, kde jsme zatím byli.“

Jaké podmínky k životu tam mají lidé se stejným postižením?

„Nemohu přesně posoudit, ale podle toho, co jsem viděl a slyšel, měli nejlepší podmínky ve Slovinsku, horší pak v Rumunsku a na Slovensku.“

Na kterou životní výhru, za kterou jste nedostal medaili ani pohár pro vítěze, vzpomínáte nejraději?

„V době násilí, drog a novodobých neřestí jsou pro mě výhrou moje děti, které mi dělají radost tím, že nepodlehly těmto nešvarům, ale mají svoje plány, koníčky, a mohu si tedy říct, že byly dobře vychovávané a připravené na život.“

Za odpovědi děkují: Zdeněk Sedláček a Jan Nouza

Zdroj: Bulletin Doteky č. 48, 3/2006, vydalo o.s. Lorm - Společnost pro hluchoslepé (www.lorm.cz)

http://www.lorm.cz/cs/doteky/doteky-48.php#jsem-rad-ze-mohu-byt-uzitecny