Zdeněk Sedláček: Být někomu prospěšný

Tak zní životní krédo Zdeňka Sedláčka. Kterými pěšinkami se ale ubíral jeho život a o čem přemýšlí…

---

Charakter člověka nejvíc formuje dětství. Jaké bylo to tvoje?

„Pokud mi sahá paměť, tak láskyplné a bezstarostné. Na formování mojí osobnosti se vedle mých rodičů velkou měrou podílel dědeček, který mi tehdy často připadal jako z pohádky. I když byl vyučený truhlář, dokázal mne ve všem úžasně podpořit a splnil mi drtivou většinu mých dětských přání. Měl se mnou ohromnou trpělivost, nechyběl u žádné lumpárny a měli jsme spolu i klukovská tajemství.“

To bylo doma. Jenže ty máš za sebou dětskou zkušenost i nemocniční.

„Ano, od svých dvou let jsem byl v Thomayerově nemocnici v Praze Krči na „doléčování“ dětské mozkové obrny. Strávil jsem zde v letech 1963–1966 nekonečně dlouhé tři roky. Z vyprávění rodičů a prarodičů z maminčiny strany vím, že během prvního roku pobytu v této nemocnici došlo vlivem rehabilitačních cvičení u mne ke značnému zlepšení zdravotního stavu. Potom však naneštěstí moje rehabilitační sestřička odešla na mateřskou dovolenou a podmínky v nemocnici se staly pro mne nesnesitelnými – celé dny jsem byl zavřený v dětské postýlce a neměl s kým komunikovat. Rodiče i prarodiče za mnou do Krče jezdili každý týden, v návštěvách se střídali. Na prázdniny, a poslední rok i na víkendy, si mne rodiče brali domů, a to byl pro mne velký svátek.“

Tvůj návrat natrvalo domů byl tak trochu únos…

„Za celé tři roky pobytu v nemocnici nikdo nepoznal, že špatně vidím a ještě hůře slyším. Kvůli neskutečné izolaci a téměř nulové komunikaci jsem skoro nemluvil a také jsem prakticky přestal chodit, tak mne považovali za mentálně retardovaného. Nakonec mne rodiče v pěti letech z víkendového pobytu do Krče nevrátili – a od té doby jsem se začal rozvíjet.“

Kdy poprvé se tě dotklo poznání, že svým zrakovým a sluchovým postižením jsi trochu jiný než ostatní děti?

„Vážnější zrakové potíže na mne dolehly až v dospělosti. Začínal jsem s brýlemi o čtyřech dioptriích, takže jsem zrakový handicap v dětství moc nevnímal. Zato sluchové postižení je u mne mnohem vážnější. Naplno jsem si je uvědomil v 11 letech, kdy jsem absolvoval vyšetření u doktora Šrama v Praze, navíc přes rok trvalo, než jsem dostal první sluchadlo. Nerad na to vzpomínám, v té době nebyla pro sluchově postižené žádná osvětová činnost, a tudíž ani přístup k informacím, které bych býval potřeboval! Laickým přístupem ke sluchadlu se mi sluch ještě více poničil.“

Absolvoval jsi rehabilitaci Vojtovou metodou. Ale ta byla tehdy zakázaná!

„Ano, a byl to určitě nejšťastnější krok v mém životě, i když se rehabilitační sestřičky ke mně chovaly dost drsně. Když po okupaci tehdejšího Československa vojsky Varšavské smlouvy profesor Vojta emigroval, několik jeho žákyň pokračovalo v léčení dětských pacientů jeho reflexní metodou rehabilitace i přes přísný zákaz, a to v Praze – Malešicích pod vedením MUDr. Jaroslava Krause. Mně byla přidělena energická a velice přísná sestřička Lída Hodanová-Knoblochová, pomohla mi hlavně po fyzické stránce, za což jsem jí dodnes velice vděčný a rád na ni vzpomínám. Odstranit poruchy rovnováhy, způsobené špatným sluchem, a s tím spojené psychické potíže, ovšem odstranit nedokázala.“

Pro tvou generaci představovalo zdravotní postižení omezené možnosti vzdělání. Která z překážek na téhle cestě ti nejvíc „dala zabrat"?

„Moje postižení po dětské mozkové obrně je tělesné, sluchové a zrakové – a k tomu jsem byl úředně prohlášen za nevzdělavatelného. Dokonce mi jeden „dobrák" do papírů připsal oligofrenii, lidově slaboduchost, kterou tatáž osoba po letech vyškrtla ze všech záznamů! S těmito skutečnostmi jsem žádnou školu absolvovat nemohl. Přes všechny těžkosti se ale řešení přece jen našlo. Maminka byla učitelkou na základní škole u nás v Chlumu u Sedlčan, spojila se s tehdejším ředitelem školy a společně vypracovali pro mne přizpůsobený učební plán. Tímto způsobem jsem získal základní vzdělání s individuální výukou.“

Jaké technické pomůcky zásadně ovlivnily tvoje komunikační možnosti?

„O sluchadlech již byla řeč. Dostal jsem je však poměrně pozdě a za velice těžkých podmínek, takže si nemyslím, že by nějak ovlivnily moje komunikační schopnosti. Dosavadní sluchadla mi v určitých situacích spíše překážejí než prospívají, především v komunikaci se skupinou několika lidí. Nerozumím pak jedinému slovu, například v restauraci, protože se snímají všechny zvuky a moje hlava je jako včelín. Tyto dojmy znají asi všichni hluchoslepí. Od roku 1985 mám významnou technickou pomůcku, indukční smyčku, která mi pomáhá udržet kontakt se světem. Je napojená na televizi a umožňuje mi rozšiřovat si znalosti.“

To mi připomíná, jak jsi při natáčení televizního Klíče u vás v Chlumu udivoval znalostmi rostlin. Kdy a proč tě začala zajímat právě botanika?

„Začalo to v mých asi deseti letech, šel jsem se podívat na školní chodbu, kde byly na stěnách štítky se jmény všech žáků, neboť chodba tenkrát sloužila zároveň jako šatna, a uviděl jsem na okně složenou hromádku starých kalendářů, na kterých byly barevné obrázky léčivých rostlin. Všechny kalendáře jsem si vzal domů a začal rostliny s podporou maminky a jejího kolegy – přírodopisce studovat. V té době jsem netušil, jak se mi tyhle znalosti hodí při sestavování čtenářsky oblíbeného seriálu v Dotecích.“

Pracovat jako redaktor Doteků ti bylo nabídnuto v roce 1994. S jakým záměrem jsi tenhle úvazek přijímal?

„Tenkrát jsem věděl, že v českých zemích žádný časopis pro hluchoslepé neexistuje. Dlouhé měsíce jsem přemýšlel, jak skupinu hluchoslepých lidí vyvést ze společenské a sociální izolace a jakým způsobem jim pomoci. A když mi tehdejší předseda LORMu PhDr. Jan Jakeš nabídl možnost pracovat jako redaktor prvního takového časopisu, bez váhání jsem ji přijal. Mým hlavním záměrem je prostřednictvím Doteků hájit zájmy a specifické potřeby těchto smyslově postižených lidí. S tímto předsevzetím jsem také roku 1992 vstupoval do LORMu. Považuji hluchoslepost za nejtěžší zdravotní postižení, a právě proto se tímto způsobem snažím pomáhat překonávat komunikační bariéry a vyvést některé jedince ze společenské izolace.“

Co pro tebe a pro Doteky znamenají dopisy a ohlasy čtenářů?

„Pro mne Doteky dnes znamenají především možnost seberealizace a většinou příjemný pocit, že mohu být někomu prospěšný. Dopisy a ohlasy od čtenářů zatím vnímám jako důkaz, že práce, kterou vykonávám, má pro hluchoslepé čtenáře velký význam. Kdyby tomu tak nebylo, zcela určitě bych ji dělat nemohl.“

Jaké možnosti mají hluchoslepí při zájmu o kulturu nebo sport?

„Kultura hluchoslepých lidí je u nás dosud velkou neznámou, ačkoliv v zahraničí se těší značné oblibě specifická dramatická tvorba, divadelní hry a pantomima pro hluchoslepé umělce. Sportovní aktivity hluchoslepých jsou v českých zemích většinou sloučeny do kategorií neslyšících, respektive zrakově postižených sportovců. Naproti tomu například v USA existuje již několik desetiletí oddíl hluchoslepých řecko-římských zápasníků a v Dánsku se hluchoslepí sportovci věnují tanci a sportovní gymnastice. Někteří hluchoslepí klienti LORMu se aktivně věnují pantomimě neslyšících, někteří jednotlivci se věnují lehké atletice, jiní showdownu (aplikovaný stolní tenis – psali jsme o něm v Dotecích č. 43 – léto 2005), kuželkám, bowlingu nebo šachům, jedna klientka si vyzkoušela zvukovou střelbu pro zrakově postižené.“

Do povědomí veřejnosti se už dostaly aktivity LORMu. Jednou z nich bylo oficiální uznání červenobílé hole. K čemu by mělo směřovat úsilí v současné době, aby se svět hluchoslepých ještě víc otevřel lidem s dobrou vůlí rozumět mu a ochotou vstupovat do něj?

„Patří sem bezesporu vytváření podmínek pracovního uplatnění, nejlépe formou chráněných dílen, dále například rozšíření a zkvalitnění vzdělávání hluchoslepých dětí. V tomto směru nás čeká spousta práce.“

Za rozhovor děkuje Jan Nouza

Zdroj: Bulletin Doteky č. 46, 1/2006, vydalo o.s. LORM - Společnost pro hluchoslepé (www.lorm.cz)


http://www.lorm.cz/cs/doteky/doteky-46.php#byt-nekomu-prospesny
http://www.lorm.cz/cs/hluchoslepi/clanky/zdenek-sedlacek-rozhovor.php